Neviditelný pes

KULTURA: Jedna z mega-autogramiád Vráti Ebra

18.4.2022

Posledního března jsem strávil pár hodin na podpisové akci v Kavárně u svaté Ludmily na náměstí Míru.

Jednak jsem stydlivě rozdával podpisy, jednak jsem podpisy sám sbíral. Ale obé uměřeně.

V prvním případě proto, že nejsem žádná známá persona, v druhém případě z toho důvodu, že nejsem ani skutečný sběratel autogramů. Ale jó! I já vlastním památník, jak tomu bylo za času mého dětství zvykem, a tuhle jsem dovnitř po letech nahlédl a uviděl kresby Věry Faltové i Miloše Nesvadby plus barevnou fotečku mladinké Milušky Voborníkové, jejíhož koncertu jsem se však tenkrát ani neúčastnil: snímek mi domů přinesli nadšení rodiče. Prý byla skvělá.

Hm. Věřím. Ale bylo mi teprve deset a miloval jsem spíš hlubinný bas Ladislava Vodičky. Vidíte, jeho parafu přesto dodnes nemám. I navzdory tomu, že miluji songy Řidič má tvrdý chléb („Tam kde se točí autobus, já jednou jsem stál, když jeden mladý řidič na svou práci lál…) a Já tu zemi znám („Šel jsem silnicí sám a míjela mě auta a v nich řidiči nadutí, až jeden z nich se otázal, zda nechci se svézt, že prý ví, jak je to těžké, svoje tělo pěšky nést. Povídal mi, kolik měst, už projel s autem svým, řekl jsem: Příteli, já tuhle zemi neznám o nic míň…)

Později, už v letech devadesátých a jako fyzicky dospělý chlap (u psychiky si tím nejsem jist) jsem si nechával podepisovat knihy na každoročním holešovickém veletrhu (i letos bude - 9.-12. června).

Mám to tam rád - a byla to tenkrát příležitost, jak prohodit s některým svým oblíbencem aspoň pár slov. Oslovil jsem tak prvně Ondru Neffa, ještě ve společnosti jeho první ženy, a vybavuji si dobře, ba až příliš dobře nezaměnitelného Adolfa Branalda.

Stáli jsme se spisovatelem Jiřím Navrátilem (dodnes podle mě nedoceněným) jen kousek od stánku, kde - už starý - pan Branald rozdával svá věnování. Tu Jirka z legrace uchopil mou brašnu a předstíral, že se pod její vahou kácí stranou. Trochu se mi možná posmíval, ale přátelsky. Nebylo divu a nevzal jsem doma žádné knižní novinky, nýbrž rozličné starší speciality. U Branalda to bylo vydání románu Vandrovali vandrovnící s přepychovými ilustracemi Cyrila Boudy. Ale opět to byli už moji rodičové, kteří pana Boudu poprosili, aby jim na začátek svazku ještě jednu ilustraci přimaloval. On prý moc nepřemýšlel a „vystřihl“ parádní žirafu s nemožně zamotaným krkem. Pod to napsal: Cyril Bouda.

Šel jsem od smíška Navrátila, který mi chvíli hlídal batůžek, přímo k Cyrilovi a ukázal jsem ten obrázek nešťastné žirafy. „Jak se rozmotá?“ A on se mi vedle něj podepsal. Jednalo se o odstup padesáti let. Za několik roků dalších Adolf Branald bohužel zemřel.

Až později vymyslel známý pražský knihkupec Vratislav Ebr (muž s neuvěřitelně zajímavým i trochu nešťastným dětstvím), že by mohlo být efektní, kdyby uspořádal autogramiádu, kde by se sešlo maximum celebrit. Přesněji: rovněž osobností, které se podobně cítí, i když třeba, ehm, napsali jen jednu knihu, která ani není moc známá.

Akce se osvědčila. Následovaly další a nejméně jedna mimo Prahu. Letos došlo na kavárnu na náměstí Míru. Ebrova partnerka Hanka Nováková (sestra nedávno zesnulého režiséra Hanuše) se mě ptala, zda nechci přijít. Mohl bych prý podepisovat svůj „cestopis“ V nitru Kamerunu.

„Ale dyť tam chytnu covid!“ reagoval jsem plaše.

Pokrčila rameny. Začátek byl ve tři odpoledne. Trvalo to neuvěřitelných pět hodin a účast přislíbilo za podpisující zhruba sto lidí. Nakonec jich dorazilo tak šedesát. Spolu se mnou i kamarádi Pavel Vespalec (předseda Společnosti bratří Čapků), Václav Gruber a Peggy Kýrová. Pavel je současně doktůrek práv, Vašek lékař a Peggy cestovatelka. A milovnice trabantů. Sám jsem určitě spisovatel, ale jinak jen takový rozumprd. Vždycky jsem se zajímal o až moc věcí, vždy ovšem víc na bázi teorií. U některých těch „logií“ pak nutně kloužu po povrchu. Sám sebe ale člověk nemá analyzovat.

Od samého začátku bylo v kavárně až nebezpečně plno. Roušky či respirátory nikdo na ústech neměl; a když, tak vypadal exoticky.

Usedli jsme (náhoda?) vedle Benjamina Kurase. Ten už čile, profesionálně prodával své knihy, debatoval. Taky my zkoušeli něco prodat, ale šlo to ztuha. Posléze Ben rozhodně uzavřel hezký kufřík se svými díly (Soumrak bílého muže zrovna vyšel v reedici), důstojně vstal a začal diskutovat s Peggy. Do kavárny mezitím vstoupili třeba Otomar Dvořák či historik Jan Halada. Taky Součkův životopisec (a záhadolog) Luboš Koláček. U jednoho stolu stál i - neopakovatelný - Lojza Marhoul. „Dali jsme řeč“ a koupil jsem od něj knihu Krutá pravda o dinosaurech. Starší, ale dobrou. Povídám: „Zaujalo mě, že Obec spisovatelů má pobočky. Třeba Středisko západočeských spisovatelů. No, Lojzo, ale místo pobočky Středočechů čtu: Středočeši Aloise Marhoula. Jak jsi to dokázal? Klobouk dolů.“

Usmál se - a on to umí krásně. Má ostatně i hotelovou školu. Povídá: „Copak o to, ale blízko domu, kde se ženou léta bydlíme, by jsi, Ivo, našel Mobelovu ulici.“

„Vážně?“

Přikývl. Abyste rozuměli, on Marhoul každoročně uděluje za literární počiny tzv. Mobelovy ceny. Sám je založil. Proč ne „rovnou“ Nobelovy? Nebo Druhé Nobelovy? Přece proto, že se vynálezce vavřínu jmenuje Marhoul. Ne Narhoul.

Bezvadně recituje, klidně i na valných hromadách Obce. Netrpí trémou, má charisma. Kouzlo. I jeho sdělné verše se mi docela zamlouvají: v prostotě bývají geniální, v případné složitosti průzračné a srozumitelné.

Nedaleko seděl právník (a další cestovatel) Václav Žmolík. Podivili byste se, co i on napsal už knih. Vycházejí samozřejmě z jeho televizních pořadů. Žmolík si přinesl své barevné fotky s bílým pruhem dole; podepsal se mi do toho pruhu pro sestru. Frajer v dobrém smyslu. Sympaťák. Usmívat se umí ještě krásněji než Lojza.

Do kavárny přišel asi za dvě a půl hodiny taky Honza Bauer, podle všeho nejplodnější český autor. Je to zázrak a hříčka přírody. Vybavuji si, jak se jen umírněně slavila jeho stá kniha, a žasnu, kolik desítek dalších stačil Honza vyslat do světa.

Publikaci Já, Otto Skorzeny mi nepodepsal osobně Otto Skorzeny (už zemřel), ale její charismatický autor Roman Cílek. Pomyslil jsem si: Jestlipak Roman vůbec ví, že Otto Skorzeny vystupuje jako akční hrdina v Neffově knize Jeruzalémský masakr motorovou pilou? Asi to neví. Píše totiž knihu za knihou tak pilně, že nemá na nic jiného čas. Heda Bartíková (měla původně taky přijít) mi svého času líčila, jak Romanovi ve vší počestnosti dělala chvilku zázemí v chatě kdesi na Sázavě. Zatímco vařila, on v sousední místnosti spal.

Knihu Když u nás byl Buffalo Bill mi pro změnu podepsali bratři Čvančarové, přičemž jsme - konečně - ve třech vyšli na vzduch, abychom stanuli u metra. V zástupech sběratelů uvnitř U Ludmily kupodivu nikdo nedával najevo obavy z virů, ale hrozily a my jsme onoho 31. 3. riskovali jako paka. A ne pět minut: hodinu za hodinou. Tamní veliká okna alias výkladní skříně snad ani nejde otevřít, leda roztříštit.

A sběratelé? To víte, bývají svérázní. Jsou samorosty. Jednomu jsem (zadarmo) nabídl svou knihu Columbo a já, aby zcela spontánně reagoval: „Nečtu!“ Zato má doma podepsaného… doslova každého. Desetitisíce lidí. Takřka bez výběru. I když je to přehledné. „Já sbírám všechny.“ Usmál se a mého Veřejného nepřítele taktéž nechtěl: zato si vzal hned pět autogramů. Samozřejmě nelze vyloučit, že jednou budou mít jakousi cenu, ale pochybuji: rozdal jsem jich zbytečně moc.

Před tady líčenou akcí rozeslali pořadatelé pozvánky na neuvěřitelných 1 660 adres, takže proud lidí neutuchal - a viry možná neviditelně vířily. Zaručeně ne nijak jiskřivě. Lékař a spisovatel Vašek Gruber se nakonec sebral a odešel první. Nebál se určitě covidu, byli jsme ostatně oba třikrát očkováni, ale kdo ví, možná ho akce zklamala.

Taky bych si to již sypal pryč, jistě spolu s Václavem, ale tu… Tu vidím komika Jardu Sypala! Znáte ho. A co víc, vidím i Jaroslava Suchánka, otce slavného herce. A to se mi už (prošedivělý) sportovní komentátor podepisuje - pro přítelkyni. Povídám:

„Pamatujete, pane Suchánek, jak jste v sedmdesátkách uváděl ten (vymykající se) písničkový pořad Jak se vám líbí?“

Aby nepamatoval. „Jak se vám líbí Jiří Schelinger?“

Zato k Jiřímu Štědroňovi jsem nepřistoupil, tam se nedalo skrz oceán dam dostat. Za pár dní mu bude osmdesát - a pořád vypadá skoro stejně. Viděl jsem ho i v Semaforu, když válel ve hře s Jiřím Suchým, nicméně ty starší dámy mu připomínají kolem dokola, že přece hrál v Popelce „s Evičkou Hruškovou a Honzou Třískou“. Eva Hrušková a Jan Přeučil měli rovněž přijít, asi si to ale nakonec rozmysleli; nevím.Zašel jsem si místo toho pro věnování Jirky Krampola, když už zůstal opuštěn, a vedle se zároveň tvořila druhá fronta. Uršula Kluková? To mě víc fascinovala Ivanka Devátá. Celý čas seděla za stolem ve famózním klobouku, krempu dost přes oči. A nesundala jej. Specifická dáma, herečka, autorka spousty knih. A Jiří Petrášek? Syn Jana Wericha, nic víc, nic méně. Jako by mu z oka vypadl. Strašně příjemný, přátelský, milý chlap. Podle všeho inteligentní. Jen velmi vzdáleně, ale připomínal mi (všemi kdysi oblíbeného) Milana Chladila.

Přece jsem dvě hodiny před koncem prchl: spolužák z gymplu Luboš Morávek mě vzal autem. To Peggy vydržela z nás tří nejdéle a setkala se třeba i s Martinem Petiškou. Jinak je však dobře možné, že se někteří nechají napsat na plakát, aby to Ebrovi nalákalo lidi, načež se nedostaví, což byl už předem tak napůl záměr. Ale nechci nikomu křivdit a nejspíš se mýlím. De Niro každopádně asi na hodinky přišel a usedl, tedy pokud nežertuji.

Nepřišli ale (avizovaní) Jiří Lábus a Halina Pawlowská, Jiří Žáček či Ivo Šmoldas. Leda by se vynořili úplně ve finále. Nu, a snad tam někde seděl Ondřej Kepka (dabuje poručíka Columba), ale buď jsem jej sprostě přehlédl, nebo ho nepoznal.

Závěrem vám položím otázku. Zdá se vám, že to byla „jen“ bulvární akce? Podle mě jde o věc názoru a pivo se tam každopádně po celý čas čepovalo. Dobré. Značku neřeknu, zajděte.

Pozvánka



zpět na článek