Není to tak dávno (7.2.), co jsme na tomto místě psali o podivně neúměrném zájmu vybraných novinářů o politickou satirickou hru Má vlast, kterou napsala Iva Volánková (Klestilová) a uvádí ji mj. Divadlo Rokoko. O této hře v čase premiéry vyšlo v českém tisku mnoho nadšených recenzí, které psaly o tom, že se konečně zase našlo nové téma pro české divadelní umění, a hlavně, jak jsou aktuální politické skutečnosti hezky plasticky v té hře ukázány. Pro připomenutí je třeba jen říci, že hra Má vlast se skládá v podstatě z parodických skečů, které mají v dosti nelichotivých barvách vykreslit přední české politiky (Paroubka, Ratha, Zemana, ale také Klause či Topolánka).

Zatímco střízlivější recenzenti se shodli na tom, a i samo Divadlo Rokoko to ve svých vyjádřeních říkalo, že hra Má vlast má omezenou předvolební životnost, poté už těžko bude rezonovat, protože zachycuje opravdu jen věci dne, nikoli epochy, jiní kritici byli mnohem shovívavější, ba nadšenější. Obzvlášť od podlahy to vzala Jana Machalická (v Lidových novinách 18.2.), která dokonce označila Mou vlast jinými slovy jako spouštěcí stimul nové vlny českého politického divadla. Obecně lze říci, že většina kritiků nad Mou vlastí zajásala spíše z občansko-politických pohnutek (imponoval jim satirický osten, ztotožnili se s prvoplánovou politickou agitkou, obsaženou v díle), než že by deklarovaným důvodem byla bůhvíjaká umělecká kvalita. Každopádně výsledkem byl neúměrný zájem médií, opakované velkoformátové články, spousty anoncujících fotografií atd. prostě píárko jako vyšité.

Jak tomu rozumět s malým odstupem, když vezmeme do ruky jiné autory, kteří se k dílu vyjádřili? A to jde přitom o autory, jejichž politické afinity bychom určitě nehledali ve sféře, která se mohla cítit Mou vlastí dotčena, tedy u ČSSD a ODS. Čtěme: „Satira by neměla být hloupější a nevkusnější, než hloupost a nevkus, který zesměšňuje. O české politice netřeba mít iluze. Jisté iluze je ale možná dobré chránit si pro divadlo a jeho jistou, odpusťte hrdost. Zdejší řachanda počítá s pokleslostí jako normou. Nabídne publiku rozkošnicky se vyválet v teplém hnoji, kterým je vystlán zdejší veřejný prostor.“ To napsal Jiří Peňás v Týdnu (20/2). Ještě adresnější byl Josef Chuchma (MFD 4/3): „Šmíra. To a nic jiného je představení Má vlast. Že se tu hraje o současných českých politicích, je podružné. Jakmile totiž budeme vděčni už za sám fakt, že se někde servíruje politická satira, tak tímhle postojem se znovu pasujeme do pozice nevolníků, kteří jsou rádi již za to, že si vůbec mohou zakřičet… Profesionální divadelní recenzenti by si neměli nasazovat milosrdné brýle a děkovat pražskému Rokoku, že ,aspoň někdo a vůbec´ rozhodl se k politické satiře. Má vlast je esencí pěny dní, smutným důkazem prosycenosti efemérními aktualitami a příšerné infikace televizním humorem. Ale tím televizní médium vlastně neprávem urážíme.“

Jak tomu všemu rozumět? Inu, prostě. Kamarádi od divadla vyrobili narychlo politickou agitku, kde se poněkud čtvrtocenovým způsobem zachechtali na účet nenáviděných politiků. Kamarádi od novin jim to odpíárovali, aby jim do divadla nahnali publikum. Jen ti nemnozí z novinářů, kteří nechtějí přijít o pracně budovaný kredit nestranných a hlavně odborně fundovaných kritiků, se ozvali, a bohužel se zpožděním a v rozsahu nepoměrně drobnějším, než bylo to velké mediální hurá. Účelu bylo dosaženo, kamarádi od divadla a od novin se zasmáli, poměli, shrábli honoráře. A čtenář, čili divák, jim zůstal jako obyčejně ukraden.

9.3.2006

(Psáno pro server Ćeská média)