Když jsem vybíral do Neviditelného psa úryvek z kapitoly Svitáčkovy nedopsané vzpomínky z právě vycházející knížky, kterou jsme pod názvem Magická laterna a kamera pana Wericha napsali s Jiřím Vlastníkem, s lítostí jsem musel text krátit. Nakonec jsem se ale přece jen rozhodl, že se vnutím ještě s jednou pasáží z této kapitoly. Vzpomínka režiséra Vladimíra Svitáčka, kterou kdysi napsal a nazval Stoptime, je natolik půvabná, že si zaslouží, aby si ji přečetlo co nejvíce čtenářů. Věřím, že mi dáte za pravdu.

Vladimír Svitáček:
STOPTIME aneb VZPOMÍNKA NA JIŘÍHO ŠLITRA

Nejenom některé vůně a některé melodie, ale i některá slova, věty či rčení mají tu kouzelnou čaromoc, že najednou a nečekaně vplynou do vaší mysli a s nimi se vynoří z toho labyrintu sdružených představ nějaká minulá událost, krásný okamžik nebo i celý příběh.

Jedním z těchto slov je pro mne „stoptime“ - pokud se vyslovuje tak, jak se píše, a je bráno jako neutrum. To stoptime jsme si říkali s Jiřím Šlitrem ještě dřív, než se v rámci počešťování českého jazyka ze skupiny Flamingo stali Plameňáci, Rangers se změnili na Plavce a Blue Effect na Modrý efekt - což se mi jevilo jako polovičatost a razil jsem pro ně důslednější název Modrý účinek. Také pro neexistující skupinu CUCFLEK jsem hájil hezký český ekvivalent: Sací skvrna.

V té době jsem se pokoušel obohatit náš jazyk několika původními novinkami, z nichž dosud žije slovo „stife“ (ve spojení: zůstal jsem stife), neboť se ho ujal Miroslav Horníček.

Dodnes je mi však líto, že se nevžilo slovo „plstěnky“. Vytvořil jsem se tehdy s nadějí, že se jím podaří odbourat nepěkný, z němčiny odvozený, lidový název parazitního hmyzu Phthirus pubis. Posuďte sami jak mnohem lépe zní věta: Ta poběhlice mi věnovala plstěnky - než: Dostal jsem od ní filcky. Uznejte - i když obsah tohoto sdělení je v obou případech stejně depresivní, připadá mi ta první formulace jaksi něžnější.

Jirka Šlitr tyto moje inovace bral, a tak jsme oba říkali „stoptime“. Nějaký čas jsme to dokonce používali jako pozdrav.

Události, které se mi tímhle slovem vracejí, souvisí se vznikem Laterny magiky. Když nás - Jána Roháče, Miloše Formana a mě - koncem jara 1957 pozval Alfréd Radok ke spolupráci na pořadu pro Expo 58, nikdo netušil, jak podstatně to změní naše osudy. Vyprávění o tom by vystačilo nejméně na dva svazky literatury faktu - a bylo by to napínavé čtivo o tápání a nadějích, o velikém vítězství a příslušném hořkém pádu. Čtení dramatičtější než leckterý román. Ale to je jiná a dlouhá historie.

Tenkrát jsme byli moc rádi, že to můžeme vůbec dělat. Vděční a blažení, že nás jednou koplo štěstí, vlítli jsme do toho s elánem a lehkosti, s jakou usedá za volant mladý, rychlostí opojený řidič - až do té doby než se hned napoprvé těžce vybourá. Přirozeně jistá tréma na dně té lehkosti byla, neboť úkol byl přece jen tak říkajíc o ústa.

Měli jsme tehdy vytvořit pro Kulturní síň našeho pavilónu na Světové výstavě Expo 58 v Bruselu originální, přitažlivý, internacionálně srozumitelný program, který by diváka poutavě informoval o kulturní vyspělosti naší vlasti. A za málo peněz.

Požadavek internacionální srozumitelnosti přivedl Janíka Roháče k nápadu té trojjediné konferenciérky (dvě po stranách, na projekčním plátně a jedna uprostřed jeviště, živá), která ve svém trojjazyčném trialogu v krátkých vstupech informovala diváka o tom, co bylo nutno sdělit slovy.

Jako variantu tohoto nápadu jsem se tenkrát pokoušel uplatnit poněkud dobrodružnou představu hudebního čísla, při němž by živý pianista na jevišti byl doprovázen pěti hudebníky na plátně - a že by všech těch šest hráčů byl jeden a týž člověk. Věřili jsme s Janíkem, že kdyby se to povedlo, mohlo by to být efektní finále.

Jenže „big šéf“ (/tak jsme tehdy s úsměvem říkali Radokovi) byl proti tomu. Nelíbilo se mu to ani jako nápad a nad to uvěřil někomu od zvuku, že je to technicky nemožné. Bylo mi to líto, a tak jsem ho poprosil, zda bych mohl - než to zahodíme - natočit alespoň krátkou, jednoduchou zkoušku, která by prokázala, že to jde.

K tomu jsem svolení dostal, s podmínkou, že to nezatíží rozpočet. Naštěstí jsem už v té době znal mladého, byť talentovaného pianistu - skladatele, který k mému prvnímu filmu napsal svou první filmovou hudbu. Byla to tříminutová reklama na kameru Admira; jmenovala se Ztracený čas a dostala dokonce i nějakou cenu.

Tak jsem šel za Jiřím Šlitrem. Vysvětlil jsem mu, o co jde, že by to pro něj znamenalo: nejprve nakomponovat malý, ne víc jak třiapůlminutový koncert pro dva klavíry, potom jeden part natočit ve zvuku i v obraze - a nakonec doprovodit tento film druhým partem na klavíru postaveném v projekční síni pod plátnem. Přitom jsem mu nezatajil, že to všechno bude bez honoráře, gratis, pro kamaráda.

To Jiříkovi nevadilo. Naopak byl zaujat, až zapálen - a prožili jsme u klavíru velmi krásný podvečer, prodloužený až do pozdních hodin. Chtěl jsem, ještě než jsme začali, zdůraznit, že v tomto případě nejde o umění, nýbrž o efekt - ale nebylo už vůbec třeba, abych cokoli říkal. Jiřík začal hned brnkat — a na mně zbylo, abych se po celý zbytek večera tiše radoval, jak přesně vycítil možnosti tohoto krátkého hudebního dialogu, kdy ten nahoře se třeba bude posmívat tomu dole, bude parafrázovat jeho motiv a kontrapunkticky ho rozvíjet. Ten dole strne a ve svém stoptimu jen kradmo vpálí do hry toho nahoře několik akordů, potom převezme iniciativu a bude se prosazovat až v nastaveném konci v boji o poslední slovo. Stoptime nahoře, stoptime dole - bylo to perfektní.

Mám-li použít současné terminologie — ten večer to byla paráda. Vzpomínám na něj vždy, když čtu úvahy odborníků o tom, jaký byl či nebyl Jiří Šlitr muzikant.

Na dobrou noc jsme si řekli „STOPTIME“ - a já už jsem cestou domů věděl, že je to v suchu. Během týdne jsme to natočili, s úspěchem předvedli a posléze po schválení scénáře a rozpočtu jsme dostali pokyn, že na tom můžeme začít dělat.

Když jsem to Jiřikovi volal, řekl mi jakoby s obavou v hlase: „Hele - já bych měl k tomu takový drobný zlepšení - ale nevím, jestli se ti to bude líbit... Co kdybych tam před koncem udělal stoptime?“. Nezklamal jsem ho. Věděl jsem, že ode mne čeká to werichovsky laskavé: Vole!

Onen parádní stoptimový večer vlastně rozhodl o tom, že se z toho schizofrenního právníka, dosud rozštěpeného pouze na výtvarníka, skladatele, pianistu a lyžaře, stane ještě Šlitr-herec. Hvězda, která až jednou vstoupí na prkna divadla Semafor, bude mít za sebou už ke dvěma tisícovkám představení na scénách metropolí Brusel, Praha, Moskva, Vídeň - a to nejen pouze na jevišti, ale zároveň i na plátně, kde byl pro změnu rozštěpen ještě na kornetistu, klarinetistu, pozounistu a kontrabasistu.

Když jsme tu, před tím už několikrát prokletou, pětiexpozici nakonec s velikým štěstím v pozdním podzimu 57 přece jen doštrykovali a vůbec poprvé jsme to jeli v kontrolní projekci, zeptal se ho Janík Roháč (to si ještě vykali): „Prosím pekne, pán Šlitr, povedzte mi, ktorý z nich je lyžiar?“

To byl před námi ještě tvrdý půlrok. Ani ty první dva týdny v Bruselu nebyly zrovna procházkou rozkvetlým sadem. Ale pak nastalo jaro i pro nás. To nejhorší bylo za námi. Program se už začal zabíhat a my jsme mohli do svých myslí připustit i taková vzrušující fakta, jako že se skutečně všechno kolem zelená a kvete - a že na Světový filmový festival přijede jako host Sofia Lorenová.

Brzo jsme objevili další radost, že asi pět minut od nás, směrem k pavilónu francouzskému, vede cesta alejí stánků, v nichž sladká Francie nabízí poutníkům svoje sýry, ovoce a svá proslavená vína.

Snesete-li trošku hořekování, dovolte abych tady aspoň hořce zalkal, když už se nemohu zcela vyplakat. Dodnes se mi svírá hrdlo žalem při pomyšlení, že jsem tehdy denně chodil kolem takových hodnot kraje Bourgogne jako Chambettin z Clos de Beze, nebo Romanée Conti, že jsem nevšímavě míjel klenoty Bordeaux jako jsou Chateau Lafite - Rotschild či Chateau Haut Brion... Ne, ne - nesmím dál pokračovat, abych si nezpůsobil drobné duševní oděrky či vážnější zranění. Jak rád bych si dnes ke kterémukoli z nich - ba i k celému kolektivu, vytvořil kladný poměr nebo i trvalé životní přátelství pod značkou milostný vztah není vyloučen. Je však už pozdě.

Tehdy jsem svými odbornými znalostmi stačil pouze na postřeh, že tam v jednom stánku prodávají šampaňské i v malých dávkách (a jak víme, alkohol podávaný v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství).

Šlitr naopak poznamenal, že u jednoho z nich prodává milá copatá plavovláska s modrýma očima. Když jsme si pak v polední přestávce tam za tím šampaňským zašli, udivilo mě, že jsme oba zřejmě podivuhodnou shodou náhod měli na mysli stejný stánek.

Usedli jsme tedy k pultíku a já ji viděl zblízka. V tom velkém detailu bylo evidentní, že ty oči jsou zcela bezelstné a nevinné, ale když na to teď vzpomínám, jsem v pokušení napsat, že s nimi trošku kontrastovaly její jakoby malinko necudně vykrojené rty, které tázavě pronesly: „Monsieur -?“ To mě vzpamatovalo natolik, abych dokázal objednat už předem v duchu připravenou větou „un petit verre de champagne“. Dívka se zářivě usmála a zeptala se: „ - sec ou brut, s'íl vous plait?“ Na to jsem duševně připraven nebyl a tak jsem neutrálně prohodil: „Oh – oui“.

Ale Šlitr jako světák mě vlídně upozornil, že je to trapas, že na otázku chci-li to nebo ono, nemohu odpovědět: - ano; že ta dívka se mě ptá, chci-li to víno suchý - nebo mimořádně, až brutálně suchý. Tak jsem si dal brutální. A protože dívka poodešla otevřít novou láhev, obrátil jsem se na Jiříka s připomínkou k dopolednímu výkonu: „Jirko, prosím ťa, buď taký laskavý“ (neboť zásluhou Jána Roháče už dobré čtvrtstoletí před novým kolom horúčkovitého zbrojenia pronikaly do našich rozhovorů slovakizmy) „ - tam před koncem, jak je na plátně to klavírní sólo - a vy všichni se na něho ohromeně díváte - co kdybys tam zkusil místo toho pohledu nahoru, naopak pohled do publika, s takovým pokývnutím - pane jo! - ten válí! Co říkáš? Víš - možná, že i s takovým gestíčkem - “, tam jsem svou instruktáž přerušil, neboť se k nám vrátila plavovláska, hezky se na mě usmála a podávajíc mi sklenku řekla: „ - jen eslí nekecáš.“

Jiřik zařval, já taky. Tak o půl vteřinky později, neboť jsem na první poslech nevěřil, že jsem slyšel to, co jsem slyšel. Dívka se pořád usmívala, ale trochu zrozpačitěla, a jak jsme řičeli a do toho na ni mluvili česky, její zmatek narůstal. Z dalšího oboustranně chaotického hovoru vyplynulo, že je to jediná česká věta, kterou umí. Zřejmě ji to naučili nějací „dobráci“, co dokončovali náš pavilón. Měla za to, že říká něco jako „buďte vítáni“ a překvapilo ji, že je to tak veselý pozdrav. Projevila obavu, že to řekla možná nějak špatně. Tak jsme ji ujistili, že je všechno v pořádku, že to řekla dobře, že jsme se tolik smáli, protože se to u nás říká jen blízkým kamarádům - ale to že můžeme dohonit, donese-li další skleničku a tu načatou láhev.

Ta historka měla v našem týmu petardační úspěch. Nejvíc se smál Janík Roháč. Z výroku „- jen eslí nekecáš -" se stal na nějaký čas velmi frekventovaný slogan, který se pak užíval při každé možné i nemožné příležitosti. Potom se postupně vytratil, překryt dalšími událostmi a výroky.

Také těch, co ho říkali, ubylo, takže mám takový pocit, že jsem s těmi slovy nějak osiřel. Ale zůstávají mi věrna. Občas se mi vrací a patří k těm čaromocí obdařeným.

Oh oui - jak už víme, nejen vůně a melodie - i některá slova, třeba i nevyslovena, mají tu schopnost nečekaně vplynout do vaší mysli a přilákat z toho labyrintu sdružených představ jak z kouzelné studánky i malý příběh dávno ztraceného času.

Takže já vzpomínám na Jiřího Šlitra často. Někdy se mi to stává při poslechu rozhlasu, nebo když si pustím televizi a nehraje právě hudba, že se zaposlouchám a najednou mi vytanou ta uvítací slova modrooké plavovlásky. A já se přistihnu, že už nevnímám přesvědčivé formulace závažných myšlenek jak mi je svým melodickým hlasem sděluje hlasatel či tlumočí moderátor (což podle našeho slovníku znamená tlumič - viz SSJČ I str. 1264).

V té chvíli totiž sedím s Jiříkem u stánku kraje Champagne oblasti Champaubert a dívám se, jak nám copatá dívenka s bezelstnýma očima přináší velmi suchý sekt. Má krásné, zavlhlé, trošku necudně vykrojené rty. Cítím dokonce i chuť toho vína. Blaží mě, že je skutečné „brut“ — a ne třeba jen polosuché, jako v té chvíli mé oči.

Obrázky:
1) Vladimír Svitáček jako prof. Kingsley s Jaroslavem Vozábem v roli tlumočníka ve filmové komedii Jára Cimrman ležící, spící
2) Svitáček v „komiksu“ Jiřího Šlitra – aneb „Svíťův perný den“