Od té doby, co žiji v Praze, tedy asi osm let, prakticky nevynechám žádnou operní premiéru v Národním divadle. Byl jsem svědkem Morávkovy Tosky, kde scéně dominovaly sochy psů se svítícíma očima jako symbol špiclování v rakouské monarchii, přežil jsem i Dalibora, kde Eva Urbanová v teplákách nese jako Milada Daliborovi do vězení jídlo v sadě hliníkových kastrůlků, jaké používají důchodci, a vyruší žalářníka ze sledování televize a četby denního tisku, o homosexuálně vizualizovaném Daliborově snu o Zdeňkovi ani nemluvě, nicméně premiéru Normy pokládám za vyvrcholení tohoto trendu násilné a protismyslné aktualizace operních děl, jíž jsou nejvíce posedlí režiséři v sousedním Německu.

Faktem je, že v 21. století se nedají opery inscenovat tak, jako v době svého vzniku. Není možné nechat pobíhat pěvce po jevišti v kašírovaném brnění s dřevěnými meči a hřmění imitovat chvěním plechové tabule. Většina operních libret má navíc chabý děj s nepříliš věrohodnými zápletkami, což se týká i Normy, která se poprvé hrála v roce 1831. Libretista Felice Romani děj situoval do starověké Gálie obsazené římskými legiemi a zápletku vystavěl kolem tajného vztahu druidské kněžky Normy a římského prokonzula Pollioneho, která tudíž zradila dvakrát, nejen svůj lid, ale i svého boha, a za tuto zradu je pak sama odměněna zradou. Od své družky Adalgisy se dozví, že přelétavý Pollione přenesl svou lásku na ni a chce si ji odvézt do Říma, zatímco Norma věřila, že vezme s sebou ji a jejich dvě děti. Kvůli lásce k Pollionemu Norma odrazovala Galy od vzpoury proti Římanům, nyní je volá do boje a vyhrožuje bývalému milenci, že jako oběť jejich bohu Irminovi vybere zrádnou Adalgisu. Říman nabízí vlastní život a Norma, která si uvědomí, že zradila ještě dříve než její družka, se navrhne za oběť sama a Pollione, stržen její duševní silou, se k ní připojí.

V pražské premiéře si režisér Bruno Berger-Gorski, scénograf Daniel Dvořák a tvůrce kostýmů Osmany Laffita s modernizací inscenace poradili následovně. Když se otevře scéna do krychlovitého prostoru s kruhovým terčem obětiště v popředí a klavírem vlevo, což je tak ošoupané klišé zcizení, že by je nepoužil ani vesnický režisér ochotníků, zalidní ji podivné postavy, pánové v oblecích a s klobouky z první republiky, kteří si místo špacírek pohazují v rukou s puškami. Nejpovedenější je velekněz Orovist, otec Normy. Má těžký zimník s kožešinovým límcem, takže vypadá jako zbohatlík z učebnice marx-leninismu a nikoli jako Gal úpící pod římským útlakem. Celkově jsem měl dojem, že přihlížím honu bývalé komunistické věrchušky někde v Židlochovicích. Ženská část sboru, pravděpodobně chrámové dívky, pak byla oblečená do elegantních sukní pod kolena, na nohou lodičky, ale hlavy a vlasy zahalené do jakýchsi loktuší. Výsledný dojem – takový kostým by si patrně pořídily nějaké arabské aerolinky pro svoje letušky. Nu a tento vizuální dojem se snoubil se sborem, v němž si druidové stěžují na znesvěcení posvátného háje Římany a volají po vzpouře. Jediným způsobem, jakým se dalo uniknout tomuto nesmyslu, bylo zavřít oči a jenom poslouchat hudbu.

Ani římští legionáři na tom nebyli lépe s uniformami připomínajícími počátek 20. století. Korunu všemu nasazoval Pollione, jehož operetní uniformě nechyběly ani lampasy, ani zlatá šňůra dozorčího, která se na úboru údajného prokonzula vyjímala obzvlášť vypečeně. To byla prostě parodie na vojáky. Když už chtěl režisér inscenovat Normu jako osvobozenecký boj, proč nenechal Galy obléci jako partyzány, do potrhaných úborů a třebas se šerpami kolem hlav, a Římany do maskáčů a s automatickými zbraněmi v rukou, aby to působilo věrohodně a nikoli tak upoceně?!

Ačkoli je ND od poslední rekonstrukce vybaveno velmi dobrou jevištní technikou, inscenátoři na její použití rezignovali a spokojili se jenom s promítáním na totálně nehybný jevištní prostor, jako kdyby hráli v tom nejzapadlejším kulturáku, kde je k dispozici jenom projektor. Dalo se ještě přijmout, když se na pozadí promítl les jako evokace posvátného háje, ale dalším ošoupaným klišé, uvedeným zřejmě jenom proto, aby si inscenátoři mohli udělat čárku v kolonce „boj za mír“, bylo promítání náletu z druhé světové války – film s padajícími pumami se opět mísil se zpěvem galských druidů tak, že zase nezbývalo nic jiného než zavřít oči. Je třeba říci, že první dějství mělo jedno silné inscenační místo. V okamžiku, kdy se v úchvatném duetu Norma dovídá od Adalgisy, že jejím milencem je vlastně její tajný manžel, se obě pěvkyně od sebe pomalu vzdalují, až nakonec skončí přilepené k protilehlým stěnám. V druhém dějství se sice jevištní technika poněkud uplatnila, ale zase zcela neumětelsky. Jako znamení vůle či hněvu galského boha Irmina se z bočních stěn vyklopilo něco, co připomínalo markýzy nad cukrárnami, jenom to bylo černé, a v pozadí se spustil černý prospekt. To už bylo vyloženě komické, a jestliže premiérové publikum strhl závěr, pak jenom díky hudbě a pěveckým výkonům hlavních představitelů.

Nejsem muzikolog, a proto si netroufám hodnotit hudební pojetí. Ale jako autor více než deseti knížek vím něco o tom, jak se mají vyprávět příběhy. Jsem přesvědčen, že ať už se provádí písmenky na papíře nebo hudbou, zpěvem, kostýmy a divadelním prostorem, podléhá vyprávění stejným zákonitostem, které je třeba dodržovat a ne po nich hrubě šlapat. Jestliže se nějaká látka násilně aktualizuje a opírá se o vnější berličky, navíc nevynalézavě ztesané jako v případě Normy, pak to svědčí jenom o nezměrném ignorantství, neumětelství a zpupnosti inscenátorů, kteří si asi myslí, že mohou divákům předložit jakýkoli nesmysl, jenom když co nejvíce šokuje. Trojice, která má na svědomí vizuální patvar pražské Normy, jako by nechápala, v jakém světě žije. Že technická doba touží po okouzlení magií, proto se staly světovým bestsellerem příhody kouzelnického učně Harryho Pottera, proto se po celé Evropě vytvářejí kupříkladu keltské spolky a Evropané usilovně hledají své mytické kořeny, kdežto o „neposkvrněném osvobozeneckém boji“ sní už jenom mladí fanatici z Komunistického svazu mládeže.

Žijeme také v době, která odhaluje minulost jako nikdy předtím, a v tom, i s tím, co bylo uvedeno výše, bych viděl inscenační klíč k Normě. Její relativně dlouhá předehra přímo vybízí, aby se použila k jakési baletní předehře, během níž by se, kupříkladu, mohlo divákovi ukázat archeologické naleziště v okamžiku, kdy přítomní vědci a kopáči odhalí podivný hrob, v němž se drží v náručí dva kostlivci. Jakmile jsou obnaženi, kostlivci ožijí a počnou tančit. Během tance se z nich stanou Norma a Pollione a současně vniknou na scénu jimi přivolaní duchové, kteří z archeologů strhají šaty a přemění je na Galy a římské legionáře. Pak už by mohl začít původní děj, aniž by divákovi vadily popisné a historizující kostýmy, natož jistá archaičnost děje daná dobou vzniku. Na závěr by se opět Norma a Pollione proměnili v kostlivce a postavy toho magického příběhu o dvou ženách, jejichž lásku rozdrtila doba, by se vrátily k současným podobám archeologů a kopáčů. Takto podaný příběh by měl hlavu a patu a o věčném problému mezilidských vztahů by vypovídal určitě aktuálněji než znásilněná pražská premiéra.

Když ministr Štěpánek za minulé vlády odvolal Daniela Dvořáka z postu uměleckého šéfa opery ND, objevily se v médiích názory, že kromě účetních nesrovnalostí za odvoláním stály i Dvořákovy pochybné obchodní praktiky. Prý nabízel lidem z méně významných evropských operních scén „kšefty“ na scéně ND, když na oplátku dají „kšeft“ jemu. Nevěřil jsem tomu a byl jsem panu Dvořákovi vděčný za iniciativu, s níž dostal do ND Wagnerův Prsten Nibelungův, avšak po shlédnutí Normy, na jejíž inscenaci se podílel ve složení, které podobný, setrvačností dobíhající „kšeft“ přímo evokuje, jsem ochotný kritikům jeho praktik věřit.