Neviditelný Pes

KULTURA: Fotografie neumí lhát

10.11.2006

Zdenek Šilhan 1Fotografování je, alespoň podle přeloženého názvu, kreslení světlem, říkalo se o něm, že je nejsnazším uměním které může dělat vlastně každý. Fotografovat, hlavně při dnešní moderní technice, může skutečně každý, ale každému nebyl dán dar vidění a umění pozorovat okolí vzdálené i blízké. A ne každý je schopen své poznání zachytit a předat dál.

V Muzeu hrnčířství v Kostelci nad Černými lesy je až do 25. listopadu vystaveno na čtyřicet černobílých fotografií, převážně portrétů, Zdenka Šilhana, které slova o zachycení poznání bezvýhradně potvrzují. Jde o technicky dokonalé snímky většinou již nežijících lidí , většinou rázovitých postaviček, z Kostelce.

„Fotit jsem začal vlastně někdy v páté třídě,“ vzpomíná Zdenek Šilhan. „Ani již nevím, kde jsem tehdy jako dítě přišel ke starému měchovému přístroji, kde je mu asi konec? Vždycky mě zajímali lidé a tak jsem již ve škole fotil hlavně spolužáky, učitele, sousedy v ulici…“

Přišlo několik let na gymnáziu, ale láska k fotografiím byla silnější než biflování matematických vzorců. Ze střední školy přešel do Děčína, kde se fotografii již při jejím studiu věnoval naplno.

„Obrázky tady na stěnách jsou vesměs ze sedmdesátých a osmdesátých let již Zdenek Šilhan 2minulého století. Námět stejný jako vlastně v dětství. Lidé z Kostelce. Nešlo mi jen o dokument ale také o zachycení rysů tváří starých lidí; proto vidíte jen dva nebo tři obrázky dětí či mladých slečen. No, ony dnes již dávno nejsou dětmi ani slečnami a vůbec již ne mladými…

Všechny vystavené fotografie jsou černobílé, barevných autorovu temnou komoru opustilo jen několik kousků.

„Byly to jen experimenty, a barva mi nikdy nic neříkala. Barevná fotografie mi připadá tak trochu pouťová, obyčejný otisk reality na papír zbavený autorské invence. Když barvenou realitu přenášíte do černobílých tónů a polotónů dáváte jí něco svého a převádíte do svých vlastních představ.“

Dnes autor již několik let netvoří.

„Přišly roky, s nimi všelijaké neduhy ale hlavně potíže se zrakem a ten je pro fotografa nejpodstatnější. Dělal jsem s kinofilmovou zrcadlovkou a ve hledáčku se mi špatně ostří, vlastně to nejde vůbec. Další potíž je pro mě dnes práce v temné komoře při slabé červené žárovce.“

Zdenek Šilhan se radikálně odmítá pustit do práce s digitálním přístrojem. Považuje ho za přetechnizovaný, omezující tvůrčí možnosti autora a prakticky likvidující jeho výtvarný rukopis.

Zdenek Šilhan 5 (farář Martin Janata zahajuje výstavu)„To je dost veliký problém. Klasickému reportérovi digitální fotografie sice usnadňuje život, jenom si vezměte tu rychlost, ale těm ostatním, těm bere přímý kontakt s fotkou při práci v laboratoři. Vezměte si třeba jen, co to bylo za práci pohrát si s jakoby pérovou kresbou, ale byla to hrozně krásná práce. Dnes je ale již jen pár fotografů kteří kouzlení v komoře ještě umějí. Mezi těmi jsem začínal a pomalu také končím. Alespoň s fotografií; na pozorování je toho na světě stále dost a dost.“

Výstava v Kostelci nad Černými lesy není zajímavá jen pro ty, kteří si na zachycené postavičky ještě pamatují. Má co říci všem ctitelům klasického černobílého umění, třeba jen pro těch pár nostalgických vzpomínek.



zpět na článek