Předesílám, že kdo se domnívá, že snad myslím ten karlovarský, je úplně mimo. Narážím na světově unikátní akci, která se každoročně koná v České republice – Mental Power Prague Film Festival – tedy filmový festival (ne) umělců s mentálním a kombinovaným postižením. Měl jsem tu možnost, přesněji řečeno tu čest, se účastnit slavnostního večera, na kterém se v sobotu 7. července udělovalo v divadle Palace deset filmových cen.

A co to má společného s všeobecně rozšířenou blbou náladou? Právě že nic, protože celý večer byl v naprostém protikladu proti dnešní době. Ta je v první řadě uspěchaná. To nikomu z přítomných nepřišlo i přesto, že akce trvala dvě a půl hodiny bez přestávky. Společnost je tak nějak unuděná. Musím říci, že jsem se po celou dobu bavil i přesto nebo možná právě proto, že program nebyl nabitý „hvězdami šoubyznysu“. Lidé jsou často neupřímní. Kdybyste viděli tu ryzí upřímnost a radost účastníků, vehnalo by vám to slzy do očí. Většina populace, která si říká zdravá, žije ve stresu, ve výkonovém světě a s častým pocitem, jaká příkoří ji potkávají. Celý večer byl naproti tomu nabitý spontánními reakcemi a pozitivními emocemi lidí s handicapem a heslem všech bylo „není důležité vyhrát cenu, ale něco smysluplného dělat“.

Dnešní svět je postaven na honění se za úspěchem a na snaze se zviditelnit, což se leckdy týká i autora tohoto zamyšlení, mám-li být k sobě upřímný. Co mě tedy opravdu dorazilo, ale zároveň to dotvořilo symboliku celého příjemného večera, že dva pánové, kteří před osmi lety celý projekt vymysleli, Patrik Henela David Sychra, nyní prezidenti filmového festivalu, nepředávali ani jednu cenu a vůbec se na pódiu neobjevili. Byli někde v zákulisí a zřejmě něco řešili. Šlo o málo vídanou skromnost, která také není zrovna vlastností, s níž se v této míře dnes běžně potkáváme.

Jaký film nakonec vyhrál a kdo byl vyhlášen nejlepším hercem, herečkou, scenáristou či kameramanem, je úplně jedno. Stejně jak to začalo, kdy všichni soutěžící procházeli za potlesku diváků i náhodných kolemjdoucích po červeném koberci jako filmové hvězdy, tak to i skončilo. Na pódiu se nakonec sešli všichni vítězové a snad i všichni účastníci festivalu, včetně poroty. Silný zážitek. Bylo to 150 minut v jiné dimenzi, kde naše každodenní údajné starosti a blbá nálada prostě nemají místo. To je akce, která se má vysílat živě. Na veřejnoprávní České televizi a určitě spíše než třeba Stardance.

Co dodat na závěr? Že jsem hrdý na to, že taková, ve světě ojedinělá, aktivita se koná už osmým rokem právě u nás. A tak jsem se vracel domů s pocitem, že mohu-li být ve věci vzdoru proti blbé náladě trochu užitečný, to minimum, co mohu udělat, je napsat o tom. Takže příští rok na Mental Power Prague Film Festivalu.

Autor je provozovatel portálu Bankovnipoplatky.com

LN, 17.6.2014