KULTURA: Esesmane, tvou ctí je věrnost
Mou ctí je věrnost nosili příslušníci SS na opascích, namísto tradičního wehrmachťáckého Gott mit uns. Straně (národně socialistické dělnické a německé) oddaní členové, případně uvědomělí nestraníci v pevné jednotě s tímto stranickým předvojem úsilí o lepší (nacistické) příští, pak měli k disposici plakety kde slovo Gott (míněn bůh, nikoli Karel) nahrazoval hákový kříž. Při vstupu do SS, vždy jen dobrovolném, pak se samozřejmě přísahalo, a to na národně socialistický světový názor a antisemitismus co jeho základ. Však se ta přísaha zachovala. S dobrovolností u internacionálních jednotek SS to zajisté mohlo být všelijaké. Sešel jsem se v base s panem Maršálkem z Velvar, který vstoupil do dobrovolnické divise Böhmen Mahren (leč sešlo se tam jen as 230 lidí, dost málo na divisi) a tvrdil, že proto, že mu Gestapo ten vstup nabídlo výměnou za odpuštění jakéhosi přestupku. Což však zřejmě nebyl případ pana Günthera Grasse.
Případně existovala i britská SS dobrovolnické divise Svatý Jiří (též asi 200 osob) s domovskou posádkou v Drážďanech, jeden z důvodů, mimochodem, proč je Britové tak hezky zplanýrovali. Nehledě na to, že v únoru 1945, doplňme pro kritiky tohoto bombardování a jeho smyslu na samém konci války, létaly dosud na Británii „odvetné“ V/1 + V/2.
Nu a je nutno rozlišovat mezi Waffen SS, což byly na obou stranách fronty respektované elitní bojové jednotky, a Totenkopfverbände střežící koncentrační tábory. Vzhledem k situaci na frontách asi ani toto nebyl případ pana Günthera Grasse. O vstupu ke smrtihlavům se nezmiňuje. Snad příště.
Tento možná až příliš didaktický úvod je zde však jen proto, že nemohu nevzpomenout, s čím vším přišli nejrůznější sofisté dne 5. května 1985, co vše se tehdy sneslo právě kvůli dokonce i pouhým hrobům SS, na hlavu Ronalda Reagana. U příležitosti tehdy konaného summitu navštívil Ronald Reagan v doprovodu kancléře Kohla onoho dne nejprve hrob kancléře Adenauera, následně památník na místě bývalého koncentračního vyhlazovacího tábora Bergen-Belsen a odpoledne, opět s Kohlem ale i v doprovodu generála Ridgwaye (jediného dosud žijícího amerického vysokého velitele 2. světové války, bylo mu 91), německý válečný hřbitov v Bitburgu. Byly předneseny projevy, hrály se hymny a odtroubena večerka. To vše na znamení výročí ukončení 2. světové války (1945-1985) stejně jako oslava ukončení nepřátelství a čtyřiceti let míru (pod americkým deštníkem). Kromě zhruba dvou tisícovek vojáků Wehrmachtu je v Bitburgu, nicotné městečko blíže hranic s Lucemburskem, pohřbeno i 48 příslušníků Waffen SS. Některým z nich bylo tehdy právě jen 17 let. Zařvali tam soudruzi esesáci (ačkoli válka už vlastně byla u konce a nemělo to smysl) - zhruba měsíc po bombardování Drážďan. Obdobně tam zajisté umírali i vojáci americké First Army; ti jsou ale pohřbeni v Lucembursku. Byli nepřátelé a zabíjeli se navzájem. Ti jedni umírali za nacistický režim, ti druzí za jeho porážku. Čtyřicet let od onoho nepřátelství a jeho příčin pro ony mrtvé, uplynulo. Historie.
Dozvěděli jsme se tenkrát, že Reagan se tou návštěvou přihlásil k antisemitismu, moskevská Pravda přišla s článkem, že Reagan uráží Židy (ty v Pravdě, pravda, a v SSSR vůbec obecně vždy milovali).
Günteru Grassovi, když vstoupil do SS, bylo rovněž 17 let a zajisté vykonal i onu nezbytnou přísahu. Počkal si šest desetiletí, než si na to vzpomenul. Tuším, že hlavně proto, že měl pocit, že se o něm už nějak dlouho nemluvilo. Sofisté mají o čem kafrat. Ale pokud to tak čtu, tak Güntheru Grassovi není vyčítáno nic z toho, co Ronaldu Reaganovi. Konec konců, není to Američan, ale náš člověk. Günther Grass si to ostatně s Amerikou a západní plutokracií vůbec vyřizuje, kdykoli k tomu má možnost. Tu, která mu byla rokem 1945 vzata, dedukuji. Neboť jeho ctí je věrnost.
