Pokud jde o Nobelovy ceny, pak jednu měl i Knut Hamsun a to byl nějaký obdivovatel Adolfa Hitlera; dokonce na něj ještě i stihl sepsal paján jako nekrolog. Dostal tu cenu arciť ještě dávno před tím, než jméno Hitler cosi představovalo (roku 1920), ale nespěchali mu ji sebrat ani potom, když už bylo známo, co všecko to jméno představuje. Jenže toto nemá být řeč o dubiositě Nobelovek, ale o panu Grassovi. Byť považuji jeho roli v této věci za podružnou, spíše jen za inspirující podnět.

Mou ctí je věrnost nosili příslušníci SS na opascích, namísto tradičního wehrmachťáckého Gott mit uns. Straně (národně socialistické dělnické a německé) oddaní členové, případně uvědomělí nestraníci v pevné jednotě s tímto stranickým předvojem úsilí o lepší (nacistické) příští, pak měli k disposici plakety kde slovo Gott (míněn bůh, nikoli Karel) nahrazoval hákový kříž. Při vstupu do SS, vždy jen dobrovolném, pak se samozřejmě přísahalo, a to na národně socialistický světový názor a antisemitismus co jeho základ. Však se ta přísaha zachovala. S dobrovolností u internacionálních jednotek SS to zajisté mohlo být všelijaké. Sešel jsem se v base s panem Maršálkem z Velvar, který vstoupil do dobrovolnické divise Böhmen Mahren (leč sešlo se tam jen as 230 lidí, dost málo na divisi) a tvrdil, že proto, že mu Gestapo ten vstup nabídlo výměnou za odpuštění jakéhosi přestupku. Což však zřejmě nebyl případ pana Günthera Grasse.

Případně existovala i britská SS dobrovolnické divise Svatý Jiří (též asi 200 osob) s domovskou posádkou v Drážďanech, jeden z důvodů, mimochodem, proč je Britové tak hezky zplanýrovali. Nehledě na to, že v únoru 1945, doplňme pro kritiky tohoto bombardování a jeho smyslu na samém konci války, létaly dosud na Británii „odvetné“ V/1 + V/2.

Nu a je nutno rozlišovat mezi Waffen SS, což byly na obou stranách fronty respektované elitní bojové jednotky, a Totenkopfverbände střežící koncentrační tábory. Vzhledem k situaci na frontách asi ani toto nebyl případ pana Günthera Grasse. O vstupu ke smrtihlavům se nezmiňuje. Snad příště.

Tento možná až příliš didaktický úvod je zde však jen proto, že nemohu nevzpomenout, s čím vším přišli nejrůznější sofisté dne 5. května 1985, co vše se tehdy sneslo právě kvůli dokonce i pouhým hrobům SS, na hlavu Ronalda Reagana. U příležitosti tehdy konaného summitu navštívil Ronald Reagan v doprovodu kancléře Kohla onoho dne nejprve hrob kancléře Adenauera, následně památník na místě bývalého koncentračního vyhlazovacího tábora Bergen-Belsen a odpoledne, opět s Kohlem ale i v doprovodu generála Ridgwaye (jediného dosud žijícího amerického vysokého velitele 2. světové války, bylo mu 91), německý válečný hřbitov v Bitburgu. Byly předneseny projevy, hrály se hymny a odtroubena večerka. To vše na znamení výročí ukončení 2. světové války (1945-1985) stejně jako oslava ukončení nepřátelství a čtyřiceti let míru (pod americkým deštníkem). Kromě zhruba dvou tisícovek vojáků Wehrmachtu je v Bitburgu, nicotné městečko blíže hranic s Lucemburskem, pohřbeno i 48 příslušníků Waffen SS. Některým z nich bylo tehdy právě jen 17 let. Zařvali tam soudruzi esesáci (ačkoli válka už vlastně byla u konce a nemělo to smysl) - zhruba měsíc po bombardování Drážďan. Obdobně tam zajisté umírali i vojáci americké First Army; ti jsou ale pohřbeni v Lucembursku. Byli nepřátelé a zabíjeli se navzájem. Ti jedni umírali za nacistický režim, ti druzí za jeho porážku. Čtyřicet let od onoho nepřátelství a jeho příčin pro ony mrtvé, uplynulo. Historie.

Dozvěděli jsme se tenkrát, že Reagan se tou návštěvou přihlásil k antisemitismu, moskevská Pravda přišla s článkem, že Reagan uráží Židy (ty v Pravdě, pravda, a v SSSR vůbec obecně vždy milovali).

Günteru Grassovi, když vstoupil do SS, bylo rovněž 17 let a zajisté vykonal i onu nezbytnou přísahu. Počkal si šest desetiletí, než si na to vzpomenul. Tuším, že hlavně proto, že měl pocit, že se o něm už nějak dlouho nemluvilo. Sofisté mají o čem kafrat. Ale pokud to tak čtu, tak Güntheru Grassovi není vyčítáno nic z toho, co Ronaldu Reaganovi. Konec konců, není to Američan, ale náš člověk. Günther Grass si to ostatně s Amerikou a západní plutokracií vůbec vyřizuje, kdykoli k tomu má možnost. Tu, která mu byla rokem 1945 vzata, dedukuji. Neboť jeho ctí je věrnost.