V posledních dnech se zdá být otloukánkem médií především ministr kultury Václav Jehlička. A to přesto, že se v souvislosti s jeho ministrováním nečekaly žádné zvraty a žádná překvapení. Spíše se odhadovalo, že to po neklidných érách ministrů Jandáka a Štěpánka bude období ticha a klidu. Už i proto, že by to jaksi korespondovalo s heslem ministrovy strany (KDU-ČSL) - „klidná síla“. Realita však trumfla všechny prognózy.
Ministr Jehlička má v kulturní obci zaděláno na revoltu. Stránky novin se plní výkřiky umělců a obecně lidí profesně a finančně napojených na Jehličkův resort, jimž zdatně přizvukují aktivističtí novináři, zejména pak novinářky, které se zřejmě u nás tradičně považují za bytosti nad jiné kulturní a povolané soudit estetické všehomíro.
Refrén je prostý: Ministr Jehlička začal řešit finanční krizi v rozpočtové kapitole (vládní návrh pro kulturu počítá s více než miliardovým snížením) reorganizačními a úspornými kroky. Předně chce zavést nový systém do hejna příspěvkových organizací, jichž ministerstvo „pase“ přes třicet. Nejprve z Jehličkova úřadu vzešel návrh sloučit dvě odborná pracoviště s vzájemně blízkým předmětem činnosti, a to Divadelní ústav (DÚ) a NIPOS (Národní informační a poradenské středisko, tedy metodický a dokumentační ústav amatérské kultury). Už za to sklidil ministr dramatickou odezvu z řad novinářů, především těch, kteří jsou přátelsky napojeni na Divadelní ústav.
Nyní přišel ministr s dalším podobným projektem. Tentokrát chce spojit dva operní domy, které z Prahy činí jinde nebývalou operní metropoli - Státní operu Praha (SOP) a operní soubor Národního divadla (ND). Věcně vzato, i tentokrát by mohlo a mělo jít o námět pro nepředpojatou odbornou diskusi. O tu se v médiích - s výjimkou Věry Drápelové v MfD - zatím nikdo ani nepokusil. Odjinud je slyšet opět jen sprška negativních dojmů a emocí, vyúsťujících v nějaké obecné odsouzení celé Jehličkovy ministerské éry.
Přitom by tu bylo o čem mluvit. Praha je možná opravdu malé město na dvě příspěvkové organizace provozující tento žánr ve stamilionových rozpočtech. Může to na jedné straně vést ke zdravé konkurenci, což byl asi i záměr těch, kdo stáli před lety u odtržení Smetanova divadla od komplexu ND a vytvoření SOP takřka na zelené louce (pokud nepočítáme tradici německé opery, která se kdysi v té budově provozovala). Může to ale také vést ke zdvojování stejných chyb a vzájemnému rozpočtovému přetahování, a tím i ochuzování. Možná bychom si dokázali představit integraci obou operních souborů v jeden větší celek, kdyby zůstali zachováni ti nejkvalitnější umělci z obou domů a soubory se mohly zbavit některých „druholigových“ přítěží. Pak by ale také stálo za úvahu, zda ten proces nepojednat v opačném směru, tj. vytvořit jeden velký operní dům s vlastní subjektivitou, a vedle toho ponechat ND jako stánek výlučně činoherní. Bylo by to určitě uvítáno i zevnitř souborů, jejichž soužití je pod jednou střechou tradičně organizačně a často i lidsky a umělecky velmi komplikované. Mimochodem, podobné rozdělení národních divadelních institucí mezi žánry fugnuje v řadě evropských metropolí. Stačí se inspirovat.
To vše je k diskusi, ale jak už bylo řečeno, nezbytně nepředpojaté. Takové však v Česku novináři nejsou moc schopni. Vytáhnout s korouhví a bojovým pokřikem na barikádu je totiž mnohem snazší než myslet.
A ještě jeden důležitý efekt zde funguje, a to je ona zmíněná identifikace mnoha novinářů s oněmi „kulturními kruhy“, nazývanými dle potřeby též kulturní „obcí“ či dokonce „frontou“. Této frontě samosebou nejvíce ze všech ministrů kultury u nás vyhovoval Pavel Dostál. Šel totiž kulturním pracovníkům na ruku. Dával jim najevo svou úctu a respekt a za to sklízel jejich oddanost a popularitu. Jenomže ani Pavel Dostál, při zmíněné psychologické dispozici, nedokázal konat rozpočtové zázraky. Když přicházel na ministerstvo kultury v roce 1998, sliboval pro kapitolu kultury vydobýt jedno procento ročního rozpočtu. Když po něm úřad zdědil Vítězslav Jandák, pohybovala se realita kolem půl procenta. Čili skutečná Dostálova kvalita nespočívala v získávání vyšší finanční podpory pro kulturu, nýbrž v efektním vytváření dojmu, že o něco takového usiluje.
Našim kulturním pracovníkům to však zjevně stačilo. Tedy hlavně těm, kteří jsou rozesazeni na stabilních a tradičních pozicích, k nimž plynou státní peníze jaksi automaticky (nejen onen Divadelní ústav, ale třeba též Filmový festival Karlovy Vary). Ti všichni znejistěli už nástupem Vítězslava Jandáka, který sliboval průvan ve finančních tocích a přehodnocení priorit. Jandák měl vyměřeno málo času, ještě méně pak podzimní ministr Martin Štěpánek, i když i on se pokusil do tohoto kruhu nepohody a nepopularity vstoupit (odvolal ředitele ND Dvořáka, k čemuž mu podklady zanechal už Jandák).
Od Jehličky se ze strany kulturní fronty čekala spíše konformní pasivita, už i proto, že se tiše předpokládalo, že jeho dominantní kvalifikace leží spíše v oblasti památkové péče, než v oboru tzv. živého umění. Jenže to je právě kardinální omyl všech, kdo dnes v médiích vykřikují, že Jehlička likviduje kulturu. Ministr se totiž nevměšuje do obsahu onoho živého umění, nevžívá se do role divadelního znalce či výtvarného kritika. On jen přizpůsobuje značně zkostnatělý institucionální systém kulturních organizací placených státem, k čemuž jej vede nutnost přizpůsobit růžové sny rozpočtové realitě.
Měla by se vést zasvěcená debata o tom, zda právě tyto navržené kroky a zda právě v této chvíli či těchto institucích vedou zamýšleným směrem, či zda je neobohatit o další či variantní, které se ukážou jako perspektivní. Mudrovat nad tím, zda ministr má či nemá rád filmaře, galeristy či operní zpěváky, nedává žádný smysl. I resort kultury totiž, ač se v něm odehrává spousta emocí - na jevišti, a ještě více v zákusilí - není věcí pocitů, nýbrž financí. A to přece nejlépe vědí ti, kdo mluví o emocích: jim jde o peníze v první řadě.
(Psáno pro Česká média)