19.3.2024 | Svátek má Josef


KULTURA: Don Giovanni před prázdným hledištěm

23.6.2021

Když jsem byl v roce 1967 na slavnostním představení „opery všech oper“, Dona Giovanniho od W. A. Mozarta, bylo hlediště plné. Soubor Národního divadla ji tehdy nastudoval k 180. výročí světové premiéry, k níž došlo 29. října 1787. Od té doby jsem viděl tuto operu mnohokrát, zejména v časech nedávných, kdy se dá vidět na internetu v kterýkoli čas aspoň půl tuctu různých inscenací z rozličných zemí. Studoval jsem dost podrobně také roli Leporella, která by mi asi seděla nejlépe, i když podle profesorky Holečkové-Dolanské, mé někdejší učitelky zpěvu, bych prý byl mohl zpívat i Dona Juana, jak mu říkala. Nikdy jsem k tomu ale příležitost neměl a teď už je asi pozdě.

Nejnovější produkce Dona Givanniho je provedena přímo v místě, kde samotný Mozart tuto operu před 234 roky dirigoval - ve Stavovském, kdysi Nosticově divadle. Zpívá se italsky, stejně jako tehdy, moderní technologie nám ale nabízí titulky, můžeme si vybrat ze čtyř jazyků včetně češtiny. Myslím, že inscenace je to velmi dobrá, také účelová výprava se spoustou opon a sufit a jen tím nejnutnějším nábytkem, se mi líbila. Usměju se, když vidím na donově stole s večeří sifónovou láhev. Je to samozřejmě nesrovnalost, člověku to ale připomene nadčasovost celého příběhu. Což je zřejmě režisérův záměr. Režisér Alexander Mørk-Eidem mě ale i trochu zklamal tím, že vsadil na vídeňskou verzi, která přišla až po té původní pražské, kde například není slavná árie „Il mio tesoro“. Tu totiž tehdejší vídeňský tenorista nezvládl, a proto ji Mozart musel vypustit. Sem by se byla hodila a Richard Samek by ji jistě zazpíval dobře, stejně jako to ostatní, co má.

Mørk-Eidem nicméně přišel s režijně zajímavým nápadem, který jsem nikde jinde zatím neviděl. Hned na počátku je v souboji mezi donem a komturem, otcem donny Anny, kterou se don pokusil znásilnit, komtur sice zabit, ale podaří se mu při tom Giovanniho kordem zranit v boku. Zranění je zřejmě vážné, protože dost silně krvácí, jak divák zjistí v závěru. Don tu ránu totiž skrývá, nevšímá si jí, nebo aspoň dělá, jako by se nic nestalo. Chce si prostě užívat života i tohoto dne, který se snad může ukázat být pro něho tím posledním, ať už se pomsta komturova naplní, či nikoliv. Dělá, co může, aby si ještě co nejvíc užil jídla, pití a hlavně aby dostál popisu své práce - svádění žen. Velké štěstí ale nemá a žádné další zápisy do Leporellovy knihy, v níž si sluha zaznamenává detaily úspěchů svého pána na polích erotiky dosažených v několika zemích. Zde kralují jeho výkony ve Španělsku, kde těch kořistí bylo 1001, jak Leporello sdělí s gustem doně Elvíře, jedné z těch šťastných nešťastnic. Tohoto posledního dne donova života ale žádné čerstvé úlovky nejsou. Zdaří se mu sice aspoň připravit ke všemu svolnou Zerlinu o kalhotky, dál než k pokusu o orální sex se ale nedostane.

Všechny role jsou dobře obsazené a to pěvecky i herecky. Slovák Pavol Kubáň jako Giovanni s Milošem Horákem v roli Leporella jsou spolu sehraní a vzájemně se dobře doplňují. Donna Anna, donna Elvíra a obzvláště kurážná nevěsta Zerlina, schopná nevěry hned v den své svatby, v podání Jany Sibery, Alžběty Poláčkové a Lenky Mačikové, jsou všechny velmi dobré ve svých rolích. Osvědčili se i barytonista Lukáš Bařák v roli Masetta a basista Zdeněk Plech jako komtur.

Zejména závěrečná scéna má opravdu grady! Ve většině inscenací, které znám, si pro dona Giovanniho přijdou čerti a odnesou ho do pekla. Mozart i jeho libretista Lorenzo Da Ponte byli ale oba svobodní zednáři a věřili proto v individualitu a osobní zodpovědnost člověka. Takže ten boj dobra se zlem se odehrává především v jeho nitru. Právě zde se nejvíc prosazuje Kubáňovo herectví. Bohužel, tentokrát se tohle všechno také odehrává před prázdným hledištěm. Věčná škoda, protože představení je to velmi dobré, podívejte se, poslechněte si sami, pokud budete moci, jděte na to! Některá místa si přímo zoufale volají po potlesku, který nepřichází, který prostě není. Snad zase bude. Ucho citlivého diváka přesto zachytí ten pocházející od ducha Wolfganga Amadea, který se nad tím vznáší. Ale i on by jistě raději slyšel potlesk plného hlediště – kvůli tomu on tuhle operu přece skládal!

National theatre Prague: Don Givanni

Autorovy stránky:
http://www.vkoreis.com