Přehlídka karikatur z let 1900 - 1950 příliš ctí zavedené kánony.

Výstava kresleného humoru v pražském Domě U Kamenného zvonu není vlastně ani moc pro zasmání. Politické události i společenské nálady, na jaké kreslíři reagovali v první polovině minulého století, odvál čas a dnes nás ke smíchu či pláči dráždí jiné nešvary, jiné skandály a jiní potentáti. Ani název výstavy V okovech smíchu neslibuje žádné velké povyražení - zní spíš zlověstně. Expozice je zaměřena, jak naznačuje i podtitul Karikatura a české umění 1900-1950, víc na historii než na pobavení: vypovídá o proměnách zdejší mentality, dokresluje politické dějiny a především dokumentuje umělecký vývoj na příkladu populárního výtvarného žánru. Činí to celkem přehledně, ovšem za cenu dosti povážlivého zúžení pohledu.

Ozvěna věčného karnevalu

Výstava byla nepochybně připravována o dost dřív, než se fenomén karikatury dostal do popředí světové pozornosti přičiněním dánských humoristů, kteří popudili islámský svět vtípky na účet proroka Mohameda. V dodatečné souvislosti s touto aktuální ukázkou střetu civilizací výstava potvrzuje, že výtvarné posměšky autoritám patří v Evropě už tradičně k veřejnému diskursu, a to včetně náboženských témat. I v klerikální habsburské monarchii si kreslíři rádi výsměšně pohrávali s motivy kříže, bohoslužeb, papežské tiáry, Panny Marie, Krista i celé svaté Trojice, což hned v úvodu výstavy dokládají práce Františka Kupky nebo Františka Gellnera. Citlivějším katolíkům mohou být nepříjemné, ale z míry je příliš nevyvedou. Křesťanská civilizace je totiž odedávna prostoupena svéráznou kulturou karnevalu, při němž jsou ve stanoveném období dovoleny všemožné nepřístojnosti včetně zesměšňování jindy uctívaných symbolů, ceremoniálů, světců i církevní hierarchie. Jistá komika posvátného je ostatně přípustná i v rámci jiných významných náboženství, stačí připomenout čínský taoismus, zenový buddhismus nebo židovský chasidismus s jeho anekdotickými historkami o zázračných rabínech. Islám je spíš výjimkou. Ani jeho civilizaci světský humor nechybí, avšak náboženství je tam stále bráno, jak se ukazuje, doslova smrtelně vážně.

Antiklerikálním kreslířům hrozila za Rakouska leda cenzura nebo konfiskace tiskoviny s posměšným dílkem, v nejhorších případech docházelo k soudnímu popotahování odpovědného redaktora. Mnohem nebezpečnějšími se ukázali zbožnění pozemšťané v čele totalitních režimů. Z Hitlera si čeští karikaturisté utahovali sice nezřízeně, ale většina pak před ním vcelku rozumně utekla do demokratického zahraničí. O tom, co by je asi čekalo, svědčí osud Josefa Čapka a Františka Bidla, kteří zůstali. Ani jeden okupaci nepřežil, oba zahynuli na konci války v důsledku věznění.

Vskutku posvátnou bázeň karikaturisty před modelem ovšem vycítíme z jiného artefaktu, který by si zasloužil podrobnější rozbor. Adolf Hoffmeister, jenž byl z českých kreslířů v exilu politicky nejprotřelejší, vytvořil v New Yorku roku 1943 podivnou trojpodobiznu hlavních představitelů protihitlerovské koalice. Zatímco Roosevelta a Churchilla vyvedl kresebně ve svém legračním stylu, prvního s vyceněným amerikánským úsměvem, druhého se vzpurně vztyčeným doutníkem v zarputile sevřených rtech, Stalina vystřihl z oficiální vyretušované fotografie a vlepil jej do pozadí komických demokratů jako kultovní monument. Důvodem prý byla jeho nezměrná úcta k Sovětskému svazu. "Karikovat nelze právě tak Stalina jako Masaryka," napsal Hoffmeister už v roce 1938, nutno však dodat, že několik karikatur prvního českého prezidenta ještě za jeho života klidně zveřejnil. U Stalina šlo zřejmě o něco jiného, co by se opravdu mohlo podobat současným obavám z islámské nedůtklivosti.

Pojem karikatura (z lat. caricare, tj. přehánět) je antického původu. Výtvarná díla, těžíci homorné nebo hrůzostrašné efekty s nadměrného zdůraznění charakteristických znaků zobrazovaného objektu, vznikala od nepaměti. Patří k nim třeba i kultovní sošky či totemy přírodních národů. Teoretici nabízejí různá vymezení žánru, nejčastěji jej spojují se zrodem moderní individuality, aby jej odlišily od bájných monster či alegorických figur starověku a středověku, pro praktiky však nebývají teoretické mantinely až tak závazné. Na jednom obrázku u nich může klidně vystupovat konkrétní jedinec spolu se zobecněným typem, který působí alegoricky.

Vývoj novodobé karikatury asi nejvíc ovlivnily politické, technologické a komerční podmínky jejího uplatnění, především šíření parlamentní demokracie a vzrůstající význam periodického tisku. Její zlatá éra je spojena s liberalismem 19. století. Základní přidrzlou tóninu tehdy udaly zejména francouzské satirické listy z časů "krále hrušky" Ludvíka Filipa po roce 1830, zejména slavné litografie Honoré Daumiera (1808 - 1879). Na jejich v zásadě realistický styl navazují i nejstarší práce v pražské expozici. František Kupka a Václav Hradecký své cykly ostatně vytvořili v Paříži pro francouzský časopis L°Assiette au Beurre v duchu tamních tradic. Konfrontace s tuzemskými dílky Hanuše Schweigera či Jaroslava Panušky nicméně dokládají, že se ani v rakouské Praze na počátku 20. století nekreslilo jinak. Změna přišla s prvními modernisty z generace expresionistů, jež se v Čechách občas tvářila kubisticky. Její tvorba zaplňuje skoro celé první poschodí Domu U Kamenného zvonu, zatímco druhé je věnováno následující generaci avantgardy.

Rudá centra a periferie

Autoři výstavy zřejmě neusilovali o žádné velké přehodnocování hodnot. Výběr kreslířů i jejich prací v podstatě odpovídá zavedenému kánonu, jenž se vlivem uznávaných veteránů meziválečné avantgardy ustálil už počátkem šedesátých let. I proto se zde příběh české humoristické kresby jeví až neskutečně přímočaře: jako by kreslíři v naprosté ideologické shodě vytvářeli obrazový doprovod k učebnici Dějin mezinárodního dělnického hnutí. V expresionistické části jsou rozrůzněny alespoň jejich výtvarné projevy, v avantgardní se však osobitost vytrácí. Politické karikatury Antonína Pelce, Františka Bidla nebo Adolfa Hoffmeistra působí od počátku 30. let podivně stejnorodě, a to nejen prezentovanými názory, ale také výtvarným viděním, temperamentem, technikou a rukopisným podáním. V poslední výstavní místnosti s poúnorovou tvorbou je pak vše navíc převálcováno sovětskými vzory.

Eleganci linií, vtip výtvarných zkratek i nezaměnitelnost kreslířského stylu meziválečné avantgardy lze jistě kunsthistoricky velebit. Měla tenkrát smysl pro humor opravdu jen ta malá pražská parta skalních levičáků kolem Devětsilu? Její mocní protagonisté, kteří k stáru určovali, jaká jména jsou hodna přežít v dějinách umění, o tom byli jistě přesvědčeni. Nezískali však nakonec svůj věhlas a vliv spíš tím, že se na "správné" straně účastnili "správných" kampaní? Asi by neškodila menší revize, jež by mohla vynést na světlo leccos pozoruhodného. Dokládá to alespoň kolekce expresionistické generace v prvním patře výstavního domu. Překvapivě tam vyniká zakladatelský přínos Františka Gellnera, jenž byl i v liberálních 60. letech dlouho přehlížen pro své neshody s kanonizovaným S. K. Neumannem a později zůstával jako kreslíř ve stínu svých neodolatelných básnických provokací z raného mládí.

Do vrcholné reprezentace českých karikaturistů by až do 90. let minulého století asi nikdo nezařadil ani Josefa Váchala. Ten si stihl svou svérázností rozlít ocet snad u všech kulturních činovníků sledovaného období. A přitom právě Váchalův cyklus Rudá periferie z roku 1919 patří k uměleckým vrcholům celé výstavy.

(psáno pro Respekt)