V několika pražských divadlech se zemětřesení počítá podle nové Richterovy stupnice. Tato se ovšem nejmenuje podle amerického seismologa, ale podle svého epicentra, jímž je radní Milan Richter. Ten přišel s návrhem, aby se pražská divadla, která jsou příspěvkovými organizacemi, transformovala na jiné druhy organizací (od obecně prospěšných po akciové společnosti). Padají přirovnávání divadel k pekárnám, správců k hovadným potomkům krále Ubu a také těžká slova o vytunelování a likvidaci českého divadla. Nebudu se zastávat ani jedné strany, vadí i nevadí mi obě, hlavně si ale vadí navzájem. Vyjádřím se jako ředitel jedné venkovské příspěvkové organizace.

Jde o to, že kdyby se z neziskové organizace, jejíž kormidlo třímám v rukou, měla stát nějaká obchodní společnost, asi bych si taky připadal, že místo kormidla se musím vrhnout k hroutícímu se stěžni a zaměstnance, které bych nevyhodil kvůli úsporám, bych poslal do podpalubí vynášet v kýblech vodu. A ještě by nějaká komise chtěla určovat, jestli kormidluji správným směrem. Nemohl bych si dovolit dělat prodělečné podniky, což je 95% všech položek v našem poměrně bohatém programu. Lidé by za kulturou jezdili do jiných měst a my bychom pouze pronajímali sály za komerčními účely, abychom měli na údržbu.

Scénář z předešlého odstavce by se samozřejmě vyplnil, i když já bych u toho asi už nebyl. Nicméně rád bych u toho byl v případě, že by stejný osud potkal i ostatní kulturně-správcovské instituce v Čechách. A to proto, že zdaleka nesouhlasím se současným stavem financování české kultury. Přestala by totiž platit ona věta z předchozího odstavce, že by, cituji sám sebe, „lidé za kulturou jezdili do jiných měst“. Nebylo by kam. Klubový nebo menšinový divák, který kulturu často obhajuje stejně vehementně jako občanskou společnost a je za ni stále ochoten obětovat míň a míň, je ve svém pesimismu utvrzen, neboť z toho plyne, že by kultura úplně zanikla a přežila by jen komerční scéna. Já bych naopak patřil mezi optimisty! Ano, programů by bylo méně, ale kdyby se nekomerční scéna neplatila komerčně jako tomu je nyní, donutilo by to její aktéry ke skromnějším požadavkům nebo ke krachu. Oddělilo by se zrno od plev. Buď dělají nekomerční umění proto, že chtějí, nebo ho dělají proto, že z toho jsou celkem slušný prachy, pak to ale není nekomerční umění. Úbytek hvězd a hvězdiček z venkovských scén by v důsledku znamenal oživení místní kultury, místních ochotnických spolků a já nevím čeho. Prostě klasickou občanskou společnost, kterou nyní skličují granty a dotace.

Jenže ten český rybník, na němž se plaví kulturní křižníky, je tak zanesený žabincem, že nemá cenu čeřit jeho vody. A v Praze to může napadnout opravdu jen blázna (ať už si ho představujeme jako posedlého kapitána Achaba v jeho honbě za Moby Dickem nebo jako barona Prášila nešťastně spolklého velrybou). Nicméně, kdyby to mělo vyjít, budu zvědav, jak to dopadne.

Kulturní zařízení Kadaň, přísp.org.