Ministr kultury Václav Jehlička je už nejméně třetím ministrem, který se vážně a systémově zamýšlí nad další perspektivou instituce zvané Divadelní ústav (DÚ). Před ním to byli pánové Jandák a Štěpánek, každý jinak a po svém. Avšak problém trval – a trvá zjevně dál. S DÚ si naši ministři nějak nevědí rady. Je to totiž značně nesystémová organizace. Vznikla kdysi po sovětském vzoru za účelem vědeckého zkoumání a dokumentace rozvoje socialistického divadelního umění. Socialismus si hrál na vědecký režim, a proto měl mnoho činností podchycených různými vědeckými ústavy a institucemi. Většina z nich se (pro naprostou zbytečnost) po listopadu 1989 odporoučela do propadliště dějin. DÚ nám tu zbyl. Důvody jsou jasné. Byla to divadla, z jejichž prken se ohlašovala listopadová změna režimu. Byli to divadelníci (v čele s Havlem), kdo tuto změnu zpočátku režíroval. Divadlo se stalo nedotknutelným oborem lidské činnosti. Instituce s divadlem v názvu se staly rázem též nedotknutelnými. Kromě pár drobných výjimek (Teplice, Kolín) nedošlo k redukci nebývale husté divadelní sítě, která je jednak dědictvím Rakousko-Uherska a jistě též snahy komunistů tvářit se jako kulturní režim. Kdyby dnes přišel někdo s (třeba tisíckrát odůvodněným) návrhem zrušit nějaké divadlo, média by z něj učinila veřejného nepřítele. A to přesto, že by další dvě či tři jiná divadla stála hned za rohem. Z divadla se prostě stala posvátná kráva.

A tady je jedna potíž: Po roce 1989 vznikla dlouhá řada divadel, mnohá z nich dokonce prosperují, ačkoli tržní vztahy, ceny, mzdy a další kategorie v umění a divadle zvlášť zatím nefungují tak, jak by se na standardní ekonomiku slušelo. Jenomže – a to je důležité – prosperují soukromá divadla, tedy aspoň některá. Taková, která ostrouhala administrativní a jiné zátěžové položky na minimum a respektují, že vložená koruna musí vynést koruny dvě, aby ta činnost měla smysl a perspektivu. To je starost, kterou si státní, městské či veřejné divadelní instituce nedělají, protože nemusejí. Plodem tohoto faktu je pak mylná představa lidí spjatých s veřejným divadelnictvím, že jsou mimo pravidla, mimo standardní mechanismy, v tržním vzduchoprázdnu, že mají své hmotné zajištění nárokově dáno jinými důvody.

V kauze Divadelní ústav jde ale ještě o něco jiného. Tato instituce má dva hlavní úkoly: shromažďovat a odborně třídit dokumenty týkající se předně českého, a též v souvislostech evropského či světového divadla, a podílet se na pořádání některých významných aktivit, například právě skončivšího Pražského quadrienále (renomované výstavy divadelních výtvarníků, scénických a kostýmních návrhů atd.). To je určitě činnost užitečná. Jen ve scénografii jsme nesporně velmocí (počínaje Josefem Čapkem přes Františka Troestera po Josefa Svobodu), koneckonců kultura je jednou z mála komodit, s nimiž můžeme uspět ve světové konkurenci. To není jen otázka vložených, ale též získaných peněz – fakticky i přeneseně. Otázkou je, zda tyto činnosti nutně musí vykonávat příspěvková organizace Ministerstva kultury.

Úvahu o tom, že by svým odborným obsahem měl DÚ patřit spíše k Akademii věd, jsme slyšeli už dříve, a není to úvaha nesmyslná. Vždyť jaký je rozdíl mezi DÚ – a třeba Ústavem pro soudobé dějiny (nemluvě o dalších mnoha podobných pracovištích ČAV)? Obsah a smysl týž: studium, odborné hodnocení a zveřejňování poznatků. Pokud má DÚ smysl a účel jiný, je třeba říct, jaký přesně a proč. Zatím se k tomu nikdo adresně nevyjádřil. A to ani žádný z vášnivých advokátů setrvání a existence DÚ v současných parametrech. Otázka trvá.

Ministr Jehlička se vyslovil pro sloučení dvou odborných pracovišť – DÚ a NIPOSu (Národní informační a poradenské středisko pro kulturu). Zase je třeba nejprve říci, co je NIPOS zač a proč jej máme. NIPOS je nástupcem někdejšího ÚKVČ (Ústav pro kulturně výchovnou činnost). Pod tímto ústavem se za komunismu skrývalo (jinde v Evropě nevídané) amatérské podhoubí a zázemí – většinou divadla, ale i jiných žánrů. ÚKVČ pořádal celostátní přehlídky a festivaly, na nichž se prezentovala umělecká dílka, která mnohdy významně předčila oficiální profesionální scény, tak také mnohem svobodněji vyjadřovala své postoje k panujícímu režimu. Z aktivit, které měl „pod palcem“ ÚKVČ, vyrostly mnohé později významné postavy profesionálního divadla – mj. Petr Lébl, J.A. Pitínský a mnoho dalších. A zeptejte se dnes již klasiků české teatrologie, prof. Císaře či doc. Vinaře, kde oni a mnozí jim podobní, režimem spíše jen trpění vědci, publikovali své práce v 70. a 80. letech, když jim brány oficiálních nakladatelství byly uzavřeny: Přece v ÚKVČ!

Pravým smyslem a obsahem nástupce ÚKVČ, tedy NIPOSu, je činnost metodická. Pomáhá podchycovat amatérské zázemí a projevy živých kulturních aktivit včetně regionálního rozměru a dosahu. (Mimochodem, dnešní ředitel NIPOSu dr. František Zborník je nejen bývalý regionální politik, ale především klasik amatérského divadelnictví 70. a 80. let). NIPOS dokumentuje tyto aktivity a odborně je kategorizuje a hodnotí. Pořádá či spolupořádá veřejné přehlídky či festivaly. Na první pohled je zřejmé, že z velké části jde v DÚ i v NIPOSu o totéž: o zaznamenání, zhodnocení a posilování kulturních aktivit – na profesionální i neprofesionální bázi. V tom smyslu je úvaha ministra Jehličky správná: obě instituce tvoří dvě strany jedné mince. Jejich spojení pod společnou střechu může být pro obě hemisféry prospěšné – a ještě se tím ušetří určité prostředky, které se místo na provoz úřadu věnují na pořádání třeba další divadelní přehlídky.

I tato myšlenka ovšem našla ihned mediální odpůrce. Za všechny se vyjádřila opakovaně Jana Machalická v Lidových novinách. Dala jasně najevo, že NIPOS nesahá DÚ ani po kotníky a jejich spojením že by došlo k devalvaci vyššího smyslu DÚ. Kromě toho Machalická vyjádřila obavu, že sloučením těchto institucí dojde k jejich mocenskému ovládnutí a manipulaci – srovnala to velmi odvážně se slučováním kulturních institucí za komunismu, které bylo přece vedeno snahou centralizovat mocenský vliv a neutralizovat jejich samostatné myšlení a konání.

To jsou dvě úvahy dosti zásadní. Jednak nám tu Machalická předestřela jakési kastovní uspořádání na kulturním záhumenku, kdy jeden si je prostě tak nějak rovnější než ten druhý. A jednak jinými slovy tvrdí, že stále žijeme v dichotomním světě permanentního boje mezi „my“ a „oni“, kdy slabí, ale stateční vzdorují silným, mocným, ale hloupým. Kde v tomto poli vidí samu sebe, asi netřeba dodávat.

Je to ovšem podvod na čtenáře. Nejde o nic jiného, než o bezstarostné pokračování živobytíčka několika jednotlivců, kteří si v DÚ vytvořili skálopevný ostrůvek sociálních jistot, na němž si dělají, co sami chtějí – nikdo jim do toho nezasahuje, protože jinak by byl mediálně označen za cenzora a nepřítele, a ještě jim z toho plynou slušné materiální podmínky. Kdyby se obě instituce spojily, nutně by musel nejprve proběhnout hloubkový audit jejich činnosti, a to i zpětně. Zjištění, která by mohla vyplavat, asi nenaplňují osazenstvo DÚ velkým optimismem, jinak by se tolik nebránili průvanu, který může do jejich životů vnést čistý vzduch a novou energii. A kdyby došlo k vtělení DÚ pod Akademii věd, musel by se DÚ začlenit do systému grantů, musel by neustále obhajovat smysl své odborné a vědecké práce, aby si zasloužil nemalé finanční prostředky z veřejných zdrojů. Čili by opět šlo o svého druhu veřejnou kontrolu.

Toho všeho se ale zřetelně lidé kolem (a možná i uvnitř) DÚ obávají. A to je ten pravý důvod, proč takovou změnu provést co nejrychleji. Čím později k ní dojde, tím větší škody ji budou provázet.

(Psáno pro Česká média)