Hollywood 1912. Společnost X začíná natáčet svůj nový film. Kameraman W jde do práce – svou kameru si nese s sebou, tak už to tehdy chodilo. Na protějším rohu stojí dva nápadně nenápadní muži. Když se kameraman přiblíží na dostřel, pustí do něj dávku z automatické zbraně. Ale pozor, ne do kameramana, pouze do jeho aparátu. Kdože mu rozstřílel živitelku kameru? Inu hoši objednaní společností Ypsilon. Smyslem toho činu bylo pozdržet společnosti X natáčení, a získat několikadenní náskok pro vlastní film. Ano, tak to tehdy chodilo.

Mezitím kapitalismus vyspěl, vyspěly i jeho metody, metody někdy nekalé, jindy kalé, ale fakt, že tu po mnoha peripetiích vznikl prosperující systém, je neoddiskutovatelný. Socialismu se to nepovedlo. Stačí říct slovo Tuzex a převaha kapitalismu nad socialismem je jasná. O rozstřílené kameře pana W se už dneska neví.

U nás byla kontinuita kapitalismu a možnosti podnikání zpřetrhána v roce 1948, a tak se ocitáme znovu na začátku. Na kamery se filmařům už nestřílí, nebylo by to produktivní. Za rozstřílenou kameru se vzápětí najde jiná. Ale jsou tu jiné možnosti v jiných oborech. Nikdy mě nenapadlo, když jsem, symbolicky řečeno, cinkal klíči, že se jednou ocitnu v pozici toho kameramana W z Hollywoodu. Ne, nelituju svého tehdejšího cinkání, kterým jsem vyprovodil skomírající totalitní režim, ale zcela nečekaně mám sto chutí si znovu zacinkat. Vím, že zůstane jen při sto chutích, ale vím taky, že nastal čas utkávat se s nepřízní vrchnosti, podobně jako v létech normalizačních.

Komunistický režim mě rovněž zkoušel připravit o práci. Způsob, jak se to dělo, se od současných způsobů lišil. Jako by se tehdy styděli likvidovat mě otevřeným zákazem, vše se dělo zvolna a tajně. Dnes chybí ten stud. Zcela veřejně se bez výstrahy zavře kohoutek, z něhož nám celá léta kapala podpora, bez níž se malá divadla zaměřená na potřeby menší, protože citlivější a kultivovanější části společnosti, nemohou nikde na světě obejít.

Cynismus tohoto skutku spočívá v tom, že hlasy významných a vážených osobností, které tento čin odsuzují, jsou ignorovány, a to lidmi, jejichž význam pro národ je zanedbatelný.

Cynismus tohoto skutku spočívá v tom, že peníze jsou bez skrupulí, veřejně a proti smyslu grantu přesunuty tam, kde nejsou zapotřebí k přežití. Cynismus tohoto skutku spočívá dále v tom, že vše se děje pod hesly Spravedlnost pro všechny, Všem stejně. Příspěvek se odebere těm, kteří bez něho zaniknou, a dá se spravedlivě těm, kterým je vítaným přilepšením v podnikání.

Cynismus tohoto skutku spočívá v tom, že o existenci mají být připravena divadla, která v historii českého divadla zaujímají významná místa. Přežít mají ta, která se zaměřují na komerční podívanou, ano, mnohdy i kvalitní. Přejeme jim jejich místo na slunci, ale nechceme skomírat v jejich stínu. Dosud jsme, díky grantu, mohli vedle sebe existovat, aniž bychom si překáželi.

Cynismus tohoto skutku spočívá i v tom, že o celé věci rozhodují lidé naprosto nekompetentní. Podle jejich teorie nazvané „grant na vstupenku“ by Bergman, Eizenštejn, Fellini, Buňuel přišli o příspěvky a grant by získaly filmy typu Slunce, seno a pár facek, protože jsou mnohem sledovanější. Přál bych si zažít debatu, kde radní, v jehož rukou je pražská kultura, by měl před odbornou veřejností obhájit svůj názor na otázky etiky, estetiky a dramaturgie, názor na moderní divadlo. Kdybychom tak mohli poznat jeho znalosti v oboru, který řídí, byla by to nejspíš velká legrace. Pokud by nás však svými odbornými znalostmi udivil, a přesto postupoval tak, jak postupuje, pak by jeho jednání bylo trestuhodné.

Cynismus spočívá v tom, že po léta fungující přísun peněz byl zastaven náhle a zcela bez výstrahy – z toho už nezakrytě vyplývá oč jde: za čtvrt roku se divadla zadluží natolik, že pak postačí poskytnout jim malý příspěvek na zapravení dluhů a dokonáno jest. Tím jsou tato malá divadla vyřazena ze soutěže s těmi velkými, kterým jsou peníze, nám odebrané pod oním heslem Všem stejně, přihozeny.

Cynismus celé akce spočívá i v tom, že jsou používány argumenty vyzkoušené fašisty v časopise Vlajka, kde zveřejňovali příjmy židovských kulturních pracovníků, či komunisty v Rudém právu, kde ke zdiskreditování disidentů zveřejňovali zprávy o jejich majetku, jen aby popudili malého českého člověka proti „chamtivosti“ svých odpůrců. Dnes zástupci námi volení, ze stejného důvodu, hlásají, kolik poskytují malým divadlům peněz, a klidně se uchylují i ke lžím. O svých vlastních příjmech a ziscích a o skutečných příjmech divadel, na které naše granty přesunuli, cudně pomlčí.

Ne, tady už přetéká trpělivost i mně, člověku, který nemá rád konflikty, ale který nemá rád lež a licoměrnost. Začíná mi, opět po létech klidu a míru, čas brojení. Děkuji hlavnímu městu za všechno dobré, co pro nás v minulosti udělalo, nikdy jsem za to nepřestal být vděčen, ale jeho současné skutky mě, žel, staví na druhý břeh. Dostávám se do této pozice nedobrovolně, ale chci v ní obstát se ctí. (Prosím, aby někdo panu radnímu vysvětlil, co znamená slovo čest).

Obracím se na všechny své spoluobčany, kteří si už půl století zpívají písničky ze Semaforu, na diváky, kteří navštěvují naše divadlo, ať v Praze nebo na zájezdech po vlasti! Sledujte utkání malých divadel s dosud všemocným, magistrátem a přijďte se podívat na představení, které má mnoho společného s naší, onehdy velmi úspěšnou popovodňovou revuí. Brojíme tu tentokrát proti jiné kalamitě. Proti kalamitě, kterou už nezpůsobila aqua, nýbrž homo sapiens. Brojíme způsobem, který nám jde nejlíp – humorem a zpíváním. Náš kabaret se jmenuje Děti kapitána Granta. Přijďte se podívat a zvažte, komu fandit, zda úřadu, jehož záměry jsou, decentně řečeno, ne zcela v pořádku, anebo smíchu a písničkám, kterými čelíme nepřízni osudu. Děkuji.