Démon zblízka, tak se jmenovala kniha známé feministky Eriky Jongové o slavném spisovateli Henrym Millerovi. Ten byl po celým život skandalizován jako autor řady knih, v nichž posouval hranice přípustné literární erotiky až hluboko na území do té doby vymezené čisté pornografii. Ona „démonizace“ tedy měla svůj smysl a intelektuální význam.

Už více než deset let v našem prostředí zažíváme jinou démonizaci. Jejím objektem je výtvarník, dříve rektor Akademie výtvarných umění, dnes ředitel Národní galerie Milan Knížák. Jeho jméno se objevuje v médiích s železnou pravidelností a bez výjimky v nějakých konfliktních souvislostech. Jako by Knížák jinak než v permanentní krizi ani neexistoval. Zatím poslední iniciativa si dala dokonce název, jímž se jakoby napůl institucionalizovala.

Nese jméno Čas změny, což nápadně připomíná někdejší politickou iniciativu Cesta změny, kterou si ještě možná pamatujete ve spojení se jmény Jiřího Lobkowicze či Moniky Pajerové. Zhruba 50 signatářů výzvy Čas změny požaduje konec Milana Knížáka ve funkci ředitele Národní galerie. To je téma samozřejmě mediálně velmi vděčné, takže se okolo něj rozpoutala více i méně odborná diskuse v novinách.

Co vyčítají signatáři Času změny Milanu Knížákovi? Mladá fronta Dnes to shrnula do tří přehledných bodů:

Oponenti vyčítají řediteli Národní galerie malou kooperaci se zahraničím. Činí tak bohužel v nepříliš jasných frázích, jako například: „galerie je odtržená od mezinárodní umělecké scény“, a „ztrácí konkurenceschopnost“. Konkrétní výhrada zazněla jediná, a to je malý počet společných aktivit Národní galerie a zahraničních partnerských institucí.

Druhou výhradou je fakt, že Národní galerie rozšířila v poslední době seznam objektů, které spravuje, o Schwarzenberský a Salmovský palác. Objekty se prý pro expozice „nehodí“.

A konečně třetí výtka směřuje ke komunikaci Národní galerie s odbornou i laickou veřejností. Když rozšifrujeme onu obecnou frázi o komunikaci, najdeme věcné jádro. Národní galerie zakoupila před časem objekt moderního výtvarníka Josepha Beuyse s názvem Auto za 12 milionů. Tato akvizice nebyla prý dostatečně zkomunikována s veřejností. Objevil se i názor jedné novinářky, že se jedná o autora či dílo nízké hodnoty, a že tedy akvizice byla i odborně chybná.

Iniciativa Čas změny žádá ministerstvo kultury, aby přehodnotilo obsazení postu šéfa Národní galerie Milanem Knížákem a aby vypsalo na tuto funkci nové výběrové řízení. Tato inventura vybízí k zamyšlení, které můžeme fázovat po stejných bodech. Každý z nich totiž obsahuje jinou míru faktů a dohadů, objektivní kritiky i subjektivních, osobních výhrad. Je proto dobré je analyzovat zvlášť. Už proto, že na tento spor asi nelze mít jednoznačný, černobílý názor, protože i sám Milan Knížák je osoba značně pestrá a mnohovrstevnatá, vyvolávající celou šíři reakcí: od bezvýhradného obdivu ke stejně fanatickému zavržení.

Kooperace Národní galerie se zahraničními institucemi má několik rovin. V té nejjednodušší se jedná o vzájemné zapůjčování jednotlivých děl či přejímání celých výstav. K obojímu má Knížák odmítavý postoj. Díla do zahraničí půjčuje nerad a jen výjimečně, protože, jak říká, nespatřuje v tom pro naše kulturní zájmy žádný prospěch. Rotaci výstav po evropských metropolích a jejich reprízování v NG odmítá zcela. Národní galerie není výstavní síň jako každá jiná.

Je to svého druhu muzejní a studijní instituce. Její rolí je pečovat hlavně o domácí umělecké dědictví, to zpřístupňovat veřejnosti, případně objevovat méně známé periody a osobnosti v českých výtvarných dějinách. To je skutečnost a na té názor soudobých výtvarníků těžko něco změní. Potíž je v tom, že ten názor není populární. Už proto, že mnozí současní umělci by se – už kvůli své prestiži a aukční ceně – rádi dostali do Národní galerie a její definice jakožto v prvé řadě muzea jim v tom většinou brání.

O tom, zda se Národní galerie nastěhuje do paláců na Hradčanském náměstí, nerozhoduje sama Národní galerie, nýbrž president, vláda či parlament. Ostatně – představte si to mediální peklo, kdyby Knížák tuto možnost odmítl… A stejné peklo by se rozpoutalo, kdyby do sbírek nekoupil toho nešťastného Beuyse, když se ta možnost naskytla. Ředitel Národní galerie by byl obviněn z nekompetentnosti stejně hlučně, jako je dnes viněn z nekomunikativnosti.

Mimochodem: tatáž novinářka, která Knížákovi nákup Beuyse vyčetla, svého času do nebe vynášela konfliktně přijímané dílo Davida Černého Žralok, což je socha Saddáma Husajna ponořená v akváriu. Novinářka možná neví, že Černý tu doslova a do písmene opsal jiný objekt, kde v akváriu plaval model skutečného žraloka. Autorem toho objektu tehdy byl právě Joseph Beuys. Tolik o českých novinářích.

Je příznačné, že autoři Času změny se zaklínají tím, že nebojují s Knížákem – osobou, že jim jde o systémové a kvalitativní změny. Přitom ale mnozí připouštějí, že Knížák je symbolem, do něhož se dobře strefuje. Ale proč vlastně?

Knížák je určitě rozporně vnímán jako umělec, ale to lze říci téměř o každém soudobém výtvarníkovi, protože hodnotící kritéria jsou nejasná, dobově a zájmově poplatná a hlavně nejednotná. Knížák ale vyvolává mnohem víc kontraverzí jako homo politicus. Po Sarajevu 1997 se postavil za Václava Klause. Kandidoval do Senátu za pravicové uskupení. Průběžně dává najevo své pravicové smýšlení a zároveň poměrně otevřeně pohrdá novináři. Dnes mu to v médiích vynáší nálepku člověka, který má „politické krytí“.

Jak ale do této škatulky patří letité Knížákovo přátelství s dnes již nežijícím sociálním demokratem Pavlem Dostálem? A proč se na politické angažmá a kumulaci odborných a politických funkcí novináři stejně intenzivně neptají třeba senátora Jiřího Zlatušky, který souběžně s tím byl i rektorem Masarykovy univerzity? Proč se neptají Richarda Hindlse, který kandidoval do Senátu a zároveň je rektorem Vysoké školy ekonomické? Podobných příkladů bychom našli mnoho. Ale kontraverze vyvolává opět jen ten Knížák. Proč? Možná i proto, že se jim nijak nebrání. Má snížený práh mediální citlivosti, nevadí mu, že se do něj novináři obouvají, možná to dokonce považuje za svého druhu reklamu.

Jedno je jisté: Ani na Akademii výtvarných umění, ani v Národní galerii nikdo nepřišel s tím, že by se Knížák dopustil nějakého nehospodárného, ekonomicky či manažersky sporného kroku. Než se tak stane, budou všechny protiknížákovské akce vždy víc osobní, než věcné.

(Psáno pro Česká média)