Trend je trochu jinde, vím, a knižní průvodce po nejvyšších českých horách neletí.

Neznamená to, že se nevydávají. Nejlepší aktuálně nafotografoval a napsal cestovatel Jan Hocek (*1970), absolvent Univerzity Karlovy a učitel kanoistiky i lyžování. Hocek připravil a vedl řadu expedice do „celého světa“ a jako fotograf má hlavní cenu soutěže Štíty Viléma Heckela.

A také inicioval dálkové stezky Via Czechia, ty nejdelší poutní trasy u nás, vhodné i pro cyklisty anebo lyžaře. Patří mu cestovní kancelář, připravující zájezdy „na míru“ a cesty do polárních krajů (www.vipholiday.cz). Sám se chlubí, a proč ne, že navštívil všechny kontinenty včetně Antarktidy a nějakých osmdesát zemí. Kromě této napsal knihy Nejhezčí túry světa, Nejhezčí trasy světa, Nejhezčí dobrodružné výpravy po Česku a Slovensku a 100 nejhezších výletů po česku a Slovensku. Jak uvádí, sice chodí do přírody rád sám, ale raději se ženou a dětmi.

Taktéž pomocí jeho knížky o Krkonoších jsem „otestoval“ poměrně klasický (až banální) výstup z Pece na Sněžku. Od spodní stanice lanovky, kde často minete frontu „línějších“, stoupáte po asfaltovém chodníku Obřím dolem, který vyryl ledovec. Když zvednete oči, což se na horských procházkách doporučuje, uvidíte pravé lavinové srázy a Úpské vodopády. Právě podle Úpy dopochodujete ke kapličce, kde asfaltu dejte konečně sbohem: chodník stoupá svobodně a volně k Obřímu sedlu a naproti jsme fascinováni svahem Studniční hory.

V první serpentině je vstup do dolu Kovárna, využívaného dřív sklárnami, a v poslední serpentině cesty opuštěná vodárna z roku 1912, kde kdysi býval zdroj vody pro Sněžku. Kus dál si sáhněte na Dixův kříž, je to památka na smrt správce bývalé Obří boudy. Zahynul v lavině.

Z Obřího sedla nahoru pokračuje známý strmý chodník s řetězovým zábradlím. Sněžka má 1603 metrů, Pec leží o 750 metrů níž. Za rok na Sněžku vystoupí překvapivý milion lidí, a to i ke kapli svatého Vavřince a do poštovny, kde najdete občerstvení. Nedaleká observatoř patří Polsku.

Pan Hocek líčí ve své bezvadné knize výlet trochu podrobněji a taky poradí kudy dolů. S návratem do Pece jde jen o třináct kilometrů.

Vedle barevných fotografií má v celé publikaci mapky tras a výškové profily, nicméně ty vždy strašlivě zklamou: i Sněžka vypadá z boku placatě a dobytná pomalu s kočárkem. Ale je to omyl.

Bez důležitosti nezůstává ani to, že Hockovi nezaplní žádný vylíčený výlet víc než čtyři strany. Kromě Sněžky mě zajímaly jím navrhované okruhy kol Špindu a - právě - Pece.

Špindlerův Mlýn se dá obejít po efektní trase o délce necelých deset kilometrů. Přejdeme sjezdovku Hromovka, mineme osadu Tabulové Boudy a stojíme u kamenné, jedenačtyřicet metrů vysoké přehrady Labská. Výš položenou už Labe nemá. Stavěli ji za Rakouska, mezi roky 1910 a 1916.

Pod hrází se žene jeden z nejtěžších vodáckých terénů u nás - Labská soutěska - a přímo u stěny je zavěšeno lanové přemostění toku, kudy se dá na kladce fičet nad údolím.

Na chvíli se vrátíme do Špindlu, následující osada Labská pod něj totiž spadá, a podle řeky projdeme les na kraj čtvrti Bedřichov - s bobovou dráhou a lanovým parkem. Po Medvědí cestě a kraji sjezdovky sestoupíme k Labi, mineme začátek lanovky Medvědín a „pro změnu“ stojíme píď od aqvaparku. Pokračujeme po asfaltovém chodníku a proudu a dojdeme k „Adventure parku“ - s lezeckými stěnami a gigantickou houpačkou, jednou z největších v zemi.

Řeku přejdeme po kryté dřevěné lávce a kolem kostela svatého Petra se přehoupneme oblastí Slunečních kamenů do nejstarší části Špindlu Svatý Petr. Tak se jmenoval celý Špindlerův Mlýn původně a Petr je teď centrum lyžařů. Větší lyžařské středisko Česko nemá.

Okruh okolo Pece, ani ne osmikilometrový, má úplně jiný a řekl bych, že méně rozmařilý charakter. Kolem výškového hotelu Horizont (dostavěného roku 1979) a bobové dráhy relaxačního parku stoupáme k lesu. Asfaltkou dojdeme na Výrovku a zatočíme k Chaloupkám a kapli se sochou poutníka. Po lesní cestě obejdeme vrch Skalka, sestoupíme k dravému potoku Zelený a tam je dřevěná lávka. Za lávkou stoupáme až na louky s několika domy a od rozcestí u Bystrého (potoka) pokračujeme po lyžařské sjezdovce na Hnědý vrch. Notný kus před chatou Smetánka (kde se točil film Sněženky a machři) je rekonstruovaná kaple svaté Barbory s freskami-výjevy z jejího mučednického života. Strmým svahem ledovcového karu Vlčí jáma pak ještě dojdeme do údolí Temné bystřiny - s šestimetrovým Temným vodopádem - a stoupáme na Voreithovu cestu, do nejvyššího bodu výletu. Napříč přejdeme další sjezdovku Zahrádky - s pozoruhodným výhledem na Pec, vrchol Sněžky a vrchol Studniční hory - a okolo kaple Všech svatých (pod Žižkovou boudou) a po modré značce se dopachtíme až k lanovce Javor.

Podstatně náročnější je, pravda, sedmdesátikilometrový přechod Krkonoš po hlavním hřebeni od Harrachova do Trutnova a po autorem iniciované Via Czechia. Lze si zde dát do těla. „Pochodová“ trasa vede přes Mumlavské vodopády, Voseckou boudu, pramen Labe, Zlaté návrší, Pančavský vodopád, boudu Labskou, Sněžné jámy, Špindlerovku, údolí Bílého Labe, Luční boudu (tam je nejlépe přespat) a na Sněžku. Ze Sněžky přes chatu Jelenka, Lesní hřeben a Obří a Soví sedlo na Pomezní boudy - a dál přes Lysečinskou horu, Rýchory, prales a pevnost Babí Stachelberg. Celé to je lépe odšlapat takto od západu, protože západní vítr v Krkonoších prostě převládá a výstup na Sněžku z Obřího sedla bývá v létě jednosměrný. Jak autor upozorňuje, trasa se dá rychleji zvládnout na běžkách či sněžnicích.

Ale meritem jeho knihy nejsou ani dálkové, ani neznámější trasy. Podstatou je, že autor zkoumal i velice zapadlé kouty, kde málokoho potkáte, ale ony stojí za návštěvu. Detailně vylíčil trasy, po kterých i těmito bohem zapomenutými místy táhl. Pro tuhle knížku autor vymyslel takřka třicítku výletů Krkonošemi, s výjimkou poslední hřebenovky pokaždé jednodenních.
Jan Hocek: Krkonoše. Fotografie Jan Hocek. Revize za KRNAP Jakub Kašpar. V edici Universum vydala Euromedia Group. Praha 2024. 128 stran.

Krkonoše - Jan Hocek | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví