Profesor Dugan byl samozřejmě padouch. Je to titulní hrdina stejnojmenného komiksu. Komiksu krás a vysoké úrovně, který na mě v dětství jukal z bílých stránek časopisu Ohníček. I komiks sám byl „pouze“ černobílý, a je to tak lepší.

Ten časopis mi rodičové předplatili v čase, kdy se Profesor Dugan rozbíhal. A jak působivě se rozjížděl! V každém čísle čtrnáctideníku byly přitom jen dvě strany příběhu nakresleného Theodorem Pištěkem na scénář Iva Pechara - a pravděpodobně ten seriál taky znáte. Kdyby ne, vězte, že to je parádní science fiction o podmořské výpravě, během níž dojde na palubě ponorky Arronax ke vzpouře. Do čela expedice se brutálně staví titulní Dugan a mimo jiné nakonec odhaluje nepředstavitelné divy bájné Atlantidy. Finále komiksu plné inteligentních hlavonožců a jiných potvor, jejichž pohyby podle vlastní vnitřní logiky připomínají magii (jsou od ní nerozeznatelné), je vrchol příběhu, nicméně vrcholek už nižší představovala pro nás, všechny kluky, už jistá předchozí sekvence, ve které je potápěč pohlcován odpornou, obrovskou vodní bestií, aby uvnitř…

Odbočím. Řekl bych, že je pokaždé krapet zarážející pro každého velkého umělce, když má za sebou dlouhou, ba fenomenální kariéru - a najednou, nebo i opakovaně potkává lidi, kteří vzývají především nebo dokonce jenom jediný její střípek. Ten ale tvůrci zrovna nepřipadá hlavní. - Uvědomil jsem si to (pozdě) teprve dodatečně a po setkání s Theodorem Pištěkem v Galerii města Plzně, které mi zprostředkoval její ředitel Václav Malina. Místo první otázky jsem totiž vystřelil proti panu malíři právě nadšenou vzpomínku na seriál Profesor Dugan.

Na druhou stranu… Za tyhle tři mistrné seriály pro Ohníček (i Deset tisíc mil na vzdorujících strojích a Pavouk Nephila) se věru Pištěk stydět nemusí; a kdyby žil v USA, Profesor Dugan by dnes byl známý co hollywoodský velkofilm. A není. Ač by si zasloužil ještě víc. Ale zase tak to nevadí. Je to i tak film. Dokonalý. Na papíře, je to ale někdy víc. Mezi dokonalé záběry se totiž vkliňuje vaše fantazie. 29. června 1973 se v Ohníčku objevilo první z jedenapadesáti pokračování (celek má 103 strany), s ním úvodní obrázek-záběr, kde plave s kamerou žabí muž - vstříc „mořskému draku“. Bác. Srážka s rybou, kamera končí ve chřtánu a muž se souká přes brlení. Je to Maxim, budoucí hlavní postava dobrodružství. Hlavní, když nepočítám titulního Dugana. Ten se co zloduch vyjeví i následkem toho, že je zbrusu nová, nevídaná ponorka Arronax využita jinak, než očekával. Takže vystoupí v televizi, v Paříži, když tu zasedá štáb OSN. „Vše jsou to jen fantastické teorie,“ je si jist: „Nebezpečí, že zemská kůra pukne a kontinenty se propadnou, je dalekou budoucností. To je čirá fantazie.“

Že se mýlí, tvrdí jeho sok - profesor Marzin. Explozí u dna Atlantiku chce uvolnit napětí pod povrchem planety. O napětí se ale v seriálu pouze nemluví. Napínavý je. A zrovna jako u velkofilmu si prohlížíme detaily: skutečné lidi prchající zrovna od vybuchující sopky.

Marzin, toť jasné, na palubě Arronaxu nikdy neměl akceptovat rozhořčeného blázna Dugana, který uvažuje velikášsky: „Děláte, Marzine, tenhle ztřeštěný podnik ještě ztřeštěnější! Nejdřív povoláte na Arronax místo atomového fyzika ženskou, chm, a pak ještě přijmete kluka.“

Tím klukem je Maxim. „Obstál ve všech zkouškách,“ hledí Marzin do jeho papírů. „Proč nedat možnost odvážnému a bystrému chlapci?“ Jak se má ukázat, je to správné rozhodnutí. Ale nejdřív nás čeká neuvěřitelný nářez. Kdyby tohle natočil Cameron, zastřelo by to i jeho Titanic.

Komiks vycházel v Ohníčku do 10. srpna 1975, tedy takřka dva roky, což je dlouhým a obvykle krásným časem, je-li vám teprve devět až jedenáct let. Hltali jsme seriál, žasli a svorně nenáviděli oba padouchy; vedle Dugana i odpudivého kapitána Felixe Netze, který „velel ponorkám už za války“. Nerad bych opakoval, co už jinde psal jiný věrný ctitel seriálu Ivan Adamovič, ale jen těžce kdy vytěsní má generace z podvědomí následující scénu:

Doktorka Machowská: „Hrůza! Pohleďte tam tím průzorem! To je strašné!“

Obluda kousek od ponorky polyká potápěče a dokonce i zlovolný Dugan si trochu zoufá, vždyť se zrovna (neoprávněně) zmocnil velení: „Dělejte něco, Netzi, rychle! Nebo ta ryba toho muže pozře! Netzi, co stojíte!“

Kapitán Netz: „Je pozdě.“

Výrazy tváří jsou vykresleny dokonale. Pak už následuje text Ivo Pechara: „A pak se tlama zavřela a potapěč zmizel v nitru obludy.“

Tady končilo sedmnácté pokračování a museli jste tím pádem plných čtrnáct dní čekat na další číslo časopisu, kde to - překvapivě - dopadlo dobře, abychom byli úvodem pokračování číslo 19 (v reálném čase tedy celý měsíc po začátku „akce“) informováni pod obrázkem unikajícího muže: „Nekonečné minuty prožíval v nitru ryby. Silou vší vůle se donutil, aby neomdlel. Naději mu dodávalo vědomí, že únik z tlamy netvora žábrami se už jednou podařil – v roce 1954 při oceánografické expedici Calypso.“

I dostal se taky ven, ale vlasy má potápěč od hrůzy šedé (jak slyšíme) a Duganovi to nijak nebrání ve svobodném vytržení nad kovovou truhlou Atlanťanů. Dá ji nenasytně, okamžitě otevřít, a uvnitř čekají zvláštní krystaly. Dugan si je jist, že jde o krystalické písmo. „Tak uchovávali vědomosti lidé, kteří dosáhli vysoké úrovně matematiky! Kolik tajemných souvislostí hran a ploch skrývá jediný krystal! Jaké obrovské bohatství vztahů a poznatků obsahuje tato truhla! Možná jsou v ní uloženy vědomosti o celém vesmíru... Rozluštění krystalického písma a pochopení vědy Atlanťanů z nás může učinit vládce nad světem.“

Takže vidíme, že je Dugan fanatik (očividně to má společné se skutečným ruským ideologem Duginem), ale „doktor Machowská“ reaguje rozumně: „Možná, že je vaše nadšení oprávněné, ale přesto jediná geologická katastrofa smetla do hlubin jejich zem.“

A profesor Marzin dodá: „Osud Atlanťanů nás varuje. Zkáza teď hrozí i nám… Jsme tu proto, abychom zkáze předešli, a vy, Dugane, nesmíte náš program svévolně měnit!“

Jenže mění: „Arronax původně patřil mým plánům. Pak jste přišel vy a ztropil paniku! Teď jsou účty vyrovnány!“

Trochu legrační na tom je snad jen to, že pan Pištěk při všem rumrajchu poskytl Duganovi vlastní fyziognomii. Nebo notný její kus. Jde však o vtip, nic víc, a říkat, Dugan=Pištěk by bylo stejně pošetilé, jako tvrdit, že se na lesklé obálce slavné sbírky Vejce naruby (a tu obálku Pištěk rovněž vytvořil) osobně uklání Ondřej Neff.

Po sametovém převratu jsem čekal i na souborné vydání tohoto fenomenálního komiksu, ale dlouho jsme se nedočkali a zprvu příběh začal vycházet v časopise Aréna v nové verzi, kterou kreslil výtvarníkův syn Jan. Nic proti ní, je navíc barevná, ale… „Kde je původní dílo?“ ptal jsem se. Pak se taky objevilo, ale knižně dosud vyšlo jen jednou, a to roku 2002, je to tedy dvacet let.

Vyšlo uvnitř edičně poněkud odbyté Velké knihy komiksů z časopisu Ohníček, kterou sestavil Jiří Buchal pro své nakladatelství BB art, a je to publikace dodnes zajímavá tím, že propojuje tři Pecharovy/Pištěkovy komiksy nejen se dvěma seriály Ludvíka Součka a Milana Ressela Desetioký a Kraken, ale i s dvěma díly Flashe Gordona. Ty ovšem, jak asi víte, v Ohníčku nikdy nevyšly pod svým skutečným názvem, nýbrž jako seriál na pokračování Rex Star.

A nic nemám proti genialitě takového tvůrce, jakým byl Alex Raymond, ale zde vítězí při srovnání jednoznačně pánové Ressel a Pištěk.

PROFESOR DUGAN: profesor dugan - Hledat (bing.com).