Zaujal mě hned v sobotních Lidových novinách z 5. února Ludvík Vaculík, nejnovější laureát zřejmě nejprestižnější žurnalistické Peroutkovy ceny. Ten totiž na otázku: Jak se díváte na Peroutkovu cenu, kterou jste tento týden dostali, odpověděl: "Já jsem nerad. Ta cena má být pro lidi v rozběhu, pro mladší lidi, protože jim to pomáhá určovat směr. Na konci je to ale také pocta, která nemá účinek." A protože všem třem letošním laureátům je přes osmdesát let, tedy i Zdeňku Sloukovi a Vítězslavu Houškovi, účinek je viděno tímto rastrem a zvnějšku pro všechny vskutku nulový.

Vy jste tu cenu dostal rovněž před nedávnem a bude vám letos sedmdesát...

Proto si to mohu dovolit takhle komentovat, protože jsem se již musel sám nad udělením ceny zamýšlet a už tenkrát jsem reportérce Českého rozhlasu řekl něco v tom smyslu, že v první chvíli jsem byl samozřejmě rád, ale když o tom člověk začne víc přemýšlet, zjistí, že v mém věku má už člověk vědět, čím je, a nepotřebuje si to stvrzovat nějakou cenou. A když někdo neví, kým je, tak mu ani ta cena nepomůže, je to jen zbytečná ozdoba.

Pro mladé lidi má každé uznání, zvlášť když je vyjádřeno veřejně, význam, utvrzuje ho v tom, že se dal správným směrem, zvyšuje jeho sebevědomí, což mu dodává i větší sílu k tomu, aby důrazně prosazoval v redakci, kde pracuje, své projekty. A je-li taková cena, jako kdysi byla, spojena s finanční odměnou, tak to mladým novinářům dává i možnost si vzít třeba neplacené volno a pracovat na větších a důkladnějších projektech nebo si za to domů pořídit třeba kuchyňskou linku, což každou žena, zvlášť, když si ten redaktor chce pořídit rodinu, vždy potěší.

Dát ale cenu Ludvíku Vaculíkovi nebo třeba Václavu Havlovi má vlastně dnes už opačný význam: Tím se nezvyšuje význam Ludvíka Vaculíka či Václava Havla, ale udělením ceny takovýmto lidem zvyšují ti, co ji udělují, prestiž té samotné ceny a to je trochu podvod. Proto Milan Kundera už léta ceny odmítá. Za dnešní situace, kdy je úroveň médií z komerčních důvodů tlačena dolů, by naopak bylo třeba zvyšovat sebevědomí těm, kteří se chtějí zabývat prestižní žurnalistikou, a držet její laťku co nejvýše.

A komu byste vy osobně dal za minulý rok novinářskou cenu, kdybyste o tom rozhodoval?

Tak třeba Martinu Veselovskému za jeho rozhovory v Českém rozhlase i České televizi, Milanu Fridrichovi za to, kam posunul ČT 24, která má již sledovanost 4,39 procenta, což je i v evropském kontextu doopravdy hodně. Z kulturních časopisů by si cenu zasloužili za soustavné kvalitní kritické sledování tzv. vysoké kultury redaktoři pražské A2 a brněnský Host. Nebo Petru Fischerovi za jeho eseje.

Autor je novinář a spisovatel