Jak jsme postupně mystifikaci jednačtyřicetiletého Davida Černého s názvem Entropa proměnili během pár dní v pokání a nakonec ve frašku, a to zcela zbytečně. Přece každý, kdo se jen trošku o umění zajímá, musel něco takového od tohoto umělce očekávat a když se o umění nezajímá, mohl se o něm vše dovědět na internetu a nemohl být překvapen. Navíc David Černý v tiskovém středisku v Bruselu vystavil svůj objekt a ne pohled České republiky na Evropu. On není prezident, ale umělec.

David Černý na sebe přece poprvé upozornil hned po listopadu 1989 tím, že v Praze na Smíchově, natřel na růžovo údajně první tank sovětské armády, který přijel do Prahy. V zahraničí zase vyvolal poprvé skandál, když byl přenesen z výstavy Praguebienalle 2 z roku 2005 objekt Davida Černého Saddám v akváriu do Belgie. V plexisklové krychlové nádobě byla ponořena pod hladinou a plavala s „morbidně vyvedenou dokonalostí“ (napsal tehdy Ivan Klíma v Lidových novinách) v životní velikosti a s trochu předimenzovanou hlavou figurína Saddáma Husajna. Saddám měl na krku oprátku a za zády brutálně spoutané ruce humpoláckým tlustým provazem, který vedl od oprátky. Na sobě měl jen spodky. Objekt musel z výstavy v Belgii díky pokrytectví zmizet: on jen reflektoval, materializoval obrazové informace o tomto diktátorovi, tedy fotografie jak je v cele ve spodkách a jak má oprátku na krku. Černý nastavil společnosti zrcadlo a ta ho rozbila. Podobně provokoval Černý i ve Spojených státech, kde zase v jednom malém městě ve státě Michigan vystavil na domě v sedmém patře sochu oběšence a lidé zavolali hasiče s tím, že se tam někdo oběsil.

A proč takové provokace David Černý provozuje?

Zjednodušeně řečeno, protože tento umělec je přesvědčen, že objekty ve veřejném prostoru mají význam jen tehdy, když provokují, když na ně existují reakce a že právě ty reakce samotné dílo dotvářejí a odhalují pravou tvář těch, kteří na něj útočí. Přesně to cítí Vladimír Just, když napsal o Bulharech, že se odkryli tím, že se zakryli! Připomeňm, že na této plastice Bulharska byl turecký záchod: Černého vzpomínka na zájezd s rodiči do Bulharska. Přece každý postoj k takovéto mystifikaci a provokaci odhaluje vnitřní ustrojení a schopnost vnímat ironii či sebereflexi každého komentátora. To se stalo i skoro před sto lety, když Marcel Duchamp vystavil záchodovou mísu podepsanou cizím jménem: chtěl tehdy ironicky komentovat to, co ho obklopovalo, a nabořit oficiální „obraz doby“. O této provokaci se píše dodnes a je považována za přelomovou událost v dějinách umění.

Stačí připomenout slova kurátora české sekce Praguebienalle 2 Jiřího Davida, který byl zodpovědný za vystavení Saddáma v akváriu a který v roce 2005 výběr děl tvrdě obhajoval. Řekl: „Současné umění a vizuální (nikoliv nutně výtvarné!) zejména si nárokuje hledat formy svého sdělení v co nejautentičtějších podobách.“ A o kousek dál jsme tehdy mohli v Lidových novinách číst: „Současné umění provádí „průzkum“ na poli etiky, sociální sféry, rozšiřuje komunikaci v multikulturním světě, hledá kontextuální, svobodný prostor pro kritickou reflexi.“

Přesto má takové dílo i mnoho kritiků: jedním z nich je i generální ředitel Národní galerie Milan Knížák?

To je jistě pravda, my na takové provokace nejsme ještě zvyklí, proto ta pokání našich politiků a proto také ta fraška s nočním zakrýváním a snaha našeho mluvčího pro kulturu v Bruselu se zapírat atd. Všimněme si, že nejvíce plastiku obhajovali Angličané, přesto, že je David Černý z Evropy vymazal. Toto sdělení má také silnou vypovídací hodnotu o Velké Británii.

A kritika Milana Knížáka právě Davida Černého je největším paradoxem, protože to byl právě on, kdo v šedesátých letech provozoval po Praze a okolí provokativní happeningy, kvůli kterým byl dokonce vyloučen z Akademie výtvarných umění. Pak založil skupinu Aktuální umění, která manifestovala záměnu vyššího s nižším. Možná, že bychom si mohli dovolit dokonce říci, že Knížákovy útoky na Davida Černého mají kořeny i v tom, že jsou si oba velice podobní. Knížák v roce 2000, když David Černý dostal Cenu Jindřicha Chalupeckého, ho nechal dokonce ochrankou vyvést z Národní galerie a Václav Havel mu cenu musel předat na ulici. Samozřejmě, že za tím je i blízký vztah prof. Knížáka k Václavu Klausovi, protože Černý na této plastice připomíná nejkontraverznější výroky prezidenta.

Problém je ale v něčem jiném: to, co média při referování o této kauze předvádějí, je jen – jak říkal pražský rodák Vilém Flusser – pseudoinformační exploze, která vede k dezorientaci: ztrátě vědomí. Pluralita médií nemá být v tom, že přinášejí neutrálně všechny názory, ale v tom, že je různě hierarchizují a analyzují. Hierarchizace a analýza v našich médiích většinou chybí, a to je ta chyba: Lidi jen mateme!

Autor je novinář a spisovatel