Jako ročník 1964 patřím k poslední generaci, která ještě prožila knižní dětství. Já tomu tak říkám. Knižní dětství. Ale uznávám, že jsou jiné alternativy žití, o to nic.

Recept na knižní dětství rozhodně nečekejte. Máte ostatně prima lidi, kteří čtou málo a je to jejich normální stav. Nemám jim to za zlé, ostatně všichni už víme, že čtení vyšlo z módy.

Vzpomínky na dětství ale mám takové, že četla celá rodina. Televize, i když nudně normalizovaná, přitom křepčila na drtivém vzestupu (i zde, za železnou oponou) a nedá se ani říct, že by čtenáře neodsávala také další média a lákadla.

Vrátíme-li se pak o sto a víc let zpátky, přirozenou konkurencí četby bylo divadlo. Už tehdy i film. Již ve dvacátých letech se začal prosazovat rozhlas a odčerpal další segment čtenářů. V jeho případě to byla i první atomizace společnosti, načež už následoval útok televize. Horší než útok krabích monster.

V osmdesátých letech i útok videa, načež čas nástupu mobilních telefonů a konečně internetu. Ale protože taky jde o to, CO čtete, vraťme se k momentu, kdy kupříkladu mně bylo teprve pět a zrovna jsem se číst naučil.

Stalo se mi to díky - z veřejné knihovny půjčené - knize Na táčkách u Spejbla a Hurvínka (1941), což je obřími písmeny tištěná publikace nakladatele Šeby. Seděl jsem na prahu mezi kuchyní a ložnicí a cítil radost. Snad i hrdost, když jsem babičce a mámě předčítal větu za větou. Jak máti kamsi zaznamenala, jmenovala se má kniha číslo jedna Spejblova trampská chata, ale spletla se. Tak zní titul druhé (Wenigovy) kapitoly.

Spejbl a „Hurvajz“ byli obecně hrdiny mého dětství, a to taky díky audiozáznamu Skupových scének. Jen se dnes divím, jak jsem se u toho (či Táček) mohl tak nasmát. Jenže je to tak a děti se obyčejně chechtají všemu, což je dobře. Příklad Skupova vtipu, který byl tenkrát pro mě k popukání. Hurvínek: „Tatí? Co je Doba kamenná?“ Spejbl: „Nádoba kamenná? Tak třeba hrnce máme z kameniny…“ „Ne nádoba. Doba kamenná.“ „Jo ták. No, víš… To tenkrát nebyl žádnej papír a místo toho byl kámen.“

Hrdinou se mi stal koncem šedesátých let i odbojný švec Rumcajs - v televizi a knihách Václava Čtvrtka, nebo dvě pravěké děti Sek a Zula z komiksů Miloslava Švandrlíka a (letos právě stoletého) Neprakty. Takže jsem četl moc rád, ale doma zase neměl tolik knížek, nebo ne dětských, a stačila jim lavice s dvířky a poličkou. Tam čekaly i dva svazky podomácku svázaných Punťových příhod (veršů nejmilovanějších, původem ještě z první republiky), anebo štůsek Sluníček a Mateřídoušek. Tyto časopisy jen zvolna přibývaly.

Ale ano, v sousedním pokoji měli rodiče vlastní knihovnu, jenže obsahovala strašidelnosti. Například mezi svazky vězel slovensky vydaný Dracula s fotografiemi ze známého Murnauova filmu. A velice podstatnými se posléze staly „lovy“ naší matky ve veřejné knihovně.

Posléze jsme tam samozřejmě chodili s ní, já a mladší sestra, ale stále vidím, jak se odpoledne vracívá z práce (střední ekonomické školy) a vysypává z tašky pestré knihy, které nám půjčila cestou domů. A nebyly to svazky, jejichž tituly bych si dopředu diktoval, anebo má sestra. Jednalo se o ryze matčin výběr, a to částečně pro holčičku a částečně pro kluka; takže se publikace rozdělily na dvě hromádky, ze kterých jsme je brali do rukou a očichávali. Voněly velmi rozmanitě.

Ale pokud nebudu konkrétnější, představíte si málo. Máma nosila Verna, ale současně Sekoru. Verne, ten fungoval vždycky, Sekora někdy. Pošta v zoo mě zaujala, nebo do jisté míry, ale knížky Uprchlík na ptačím stromě a Ferda cvičí mraveniště jsem neakceptoval. Nudily mě. Zato Pohádky Miloše Macourka mě absolutně obloudily a dodnes na mnohé nedám dopustit. Macourek nejenom vytvořil skvělé filmové komedie, ale byl i báječný vypravěč. Raději ale mám to původní vydání Pohádek ilustrované ještě panam Sivkem.

Co mě pak totálně zmámilo, byly Součkovy Velké otazníky. Otevřely mi pohled na záhadologii. Té jsem se sice pak nevěnoval, ale ta původní fascinace ohledně sběru otazníků, jak ho praktikoval Souček, nemůže vyvanout. A část toho entuziasmu na mě přenesla matka. Uvěřil jsem na chvíli i na létající talíře, anebo skoro, a vedla se mnou sešit, kam jsme záhady vlepovali a zapisovali. Krásná doba.

Na její doporučení jsem četl v raném věku i Cestu slepých ptáků a zvlášť první díl mě bavil. Maminka tenkrát pěla na Součka hotové ódy a byla jeho fanynka, ale současně jsem se - nad některými jinými zapůjčenými knihami - uměl vracet do mateřího věku. Hlavně díky svazku paní Evy Veberové Svět kolem nás.

Má-li dnešní dítě k dispozici web plus milion televizních kanálů, na kterých se baví a nenásilně poučuje, měl jsem já tuto Evinu knihu a je to možná i trochu smutné, ale u některých slov, když je slyším, si dodnes ponejprv vybavím obrázek odsud. Kreslil Jan Černý a věru ne abstraktně, takže jsem mj. spatřil, jak vypadá podzemní Punkva.

A ještě k tomu Sekorovi. Vedle Ferdů Mravenců, kterých je docela dost dílů, jednou adaptoval i příhody konšelů Kocourkova a tahle jeho kniha u mě zdatně konkuruje Kocourkovu od pana Hiršala s obrázky Cyrila Boudy.

Táta neměl oblast mého knižního vzdělávání úplně na starost a býval v pracovně či něco kutil venku, ale maminčiny dodávky knih (várka za várkou) neutuchaly. S Evou, mladší sestrou, jsme hráli hezkou hru, při které jsme zavírali oči a hádali, o jakou knihu jde. Po čichu! Například onen prastarý Punťa měl úplně nezaměnitelný pach a jindy jsem místo čuchání četl úryvek a sestra měla knihu hádat podle něj.

Máti to samozřejmě vždycky netrefila, a když mě něco nezaujalo, tak přes to nejel vlak. Existuje například kniha Olgy Hejné Bubáci z Pampelic, ale četli jsme z toho jen sekvence, nikdy víc. Například tu o učiteli Šumákovi, u kterého hrozilo, že vyšumí. A dodnes si říkám, že úspěch onoho díla hodně stál na ilustracích Heleny Zmatlíkové.

Oproti tomu i bez obrázků by obstál Hrající deštník Friedricha Felda. Podle této knihy vznikla později televizní adaptace s Oldřichem Lipským a hezkou ústřední písničkou; pořád jsem nicméně hltal hlavně Verna a soupeřil s kamarádem, kdo přečte verneovek víc. Jako náhodou se mezi ně vklínila i non fiction Pierre de Latila Od Nautilu k batyskafu. Sociálně kritická je Rodariho (což byl Ital) dětská kniha O statečném Cibulkovi, opět ilustrovaná Sekorou, a tady člověka hned úvodem zaujme mikrodomeček, ve kterém žije pan Tykvička. A závěrem mě bavil masakr, během něhož baron Pomeranč rozdrtil čtyřicet generálů-citrónů.

Zjevením se mi tenkrát staly knihy Bubáci a Draci a obři. Ta první se dočkala asi před deseti lety pietní reedice, a to hlavně díky skvělým ilustracím pana Váši.

Druhá už nikdy nevyšla od roku 1947, kdy putovalo na trh 3000 kusů, a dokládá, nakolik se paleontolog Josef Augusta, známý spolupracovník „malíře pravěku“ Zdeňka Buriana, kdysi věnoval i kryptozoologii. Spoluautorem Draků a obrů je Karel Pejml.

Ačkoli mám rád Františka Běhounka, Akce L mě nijak neohromila. Tento jeho už „komunistický“ román jsem nedočetl. Zato Pohádkový detektiv Břetislav Hostivít Zdeňka Slabého je i mým kultem a preferuji pochopitelně první vydání s ilustracemi Miloše Nolla. Příběhy této knihy jsem už znal z Mateřídoušek, kde měly premiéru, a sama kniha se mi dostala do rukou v některé krkonošské půjčovně. Přijeli jsme na horskou chatu a týden se věnovali sportu, ale mezi tím jsem četl a všechny obdobně strávené knihy mi chutnaly daleko víc.

Kvalitním čtivem té doby byly i Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka. Miloslav Švandrlík nepsal na stroji, ale rukou, a snad i proto jsou jeho povídky tak stručné. Později, už po převratu, obsadil Mňouka s Kopytem do několika desítek románů, ale ne všechny jsou zdařilé.

Někdy se mi taky stalo, že mě jedna jediná knížečka zabavila na celé měsíce. Především publikace edice Oko od Josefa Klapetka o čarování. Triky jsem se učil, mnohé úspěšně předváděl. Dodnes na to vzpomínám jako na krásné období. Pro některá kouzla jsem si musel vyrobit i určité pomůcky…

Jako na velmi zajímavý román vzpomínám na dvoudílnou knihu Charlese Vildraca Růžový ostrov. První část je skutečně růžovým životem, ta druhá o překonání krize, kdy se děti musí postarat o sebe už samy.

Kdo mě velice zaskočil, byl Joseph Alexander Altsheler. Obecně jsem totiž knihy z Divokého západu a indiánky nemiloval. V knižní podobě. O to víc jsem totéž „žral“ jako filmy. Ale Altsheler píše velmi dobře a dokázal mě příběhem svého mladíka mezi zálesáky zaujmout. Ještě teď mám chuť tu knížku přečíst znovu. Ano, napsal i další, taky dobré, ale tyhle prvé Strážce pralesa už ve mně asi nic nepřekoná.

Matka sama knihy, co nám nosila, většinou nečetla. Otec taky ne. Ale jednou jsem mu vyprávěl obsah vernovského románu od spisovatele jménem André Laurie a on mi mlčky podal Hiltonův Ztracený obzor. „To je podobné!“ Čím je to, sakra, podobné Dobytí Měsíce vlastně dodnes nevím, ale Ztracený obzor jsem přečetl několikrát a miluji ho. Nějaká filmová zpracování se knize nevyrovnají a Hilton byl pašák. Fascinující je, že se neopakoval. Každá jeho kniha je velmi jiní než každá předešlá.

Matka se naštěstí ani neptala, co jsme přečetli a co ne. Prostě knihy nosila a posléze mě do knihovny konečně vzala. Už jsem si mohl vybírat sám. Nezapomenutelně mě oslovily příběhy plukovníka Jima Corbetta Tygři z Kumáonu. Zvláště některé jsou fascinující. A je-li to všechno pravda? Věřím, že ano. Ty lidojedské tygry tento Brit v Indii skutečně zlikvidoval a mnozí měli na kontě i stovky obětí.

Obdobně jsem miloval Richarda Halliburtona. Jak už bylo vícekrát připomenuto, je to americký snílek, který byl možná známější u nás než ve vlasti. Hazardoval ale posléze se životem příliš a zmizel v Tichém oceánu. Roku 2019 jsem si pět svazků s jeho dobrodružstvími doplnil o výběr z jeho dopisů rodičům z let 1912-1939.

Ne že bych nechodil v dětství taky do kina, ne že bych nekoukal na televizi a ne že bych trochu necestoval a nesportoval. Ne že bych vůbec nepracoval na zahradě. To vše se dělo, ale čtení neskomíralo a rozhodně jsem před četbou neprchal. Naopak. Uchyloval jsem se k ní a jenom některé věci mi zůstávají záhadou. Tak například: proč mi matka tak důrazně předkládala R. L. Stevensona? Sám bych po něm nesáhl. Jméno mě odrazovala a považoval jsem ho původně za Skandinávce. Ale matka mi vložila do dlaní Ostrov pokladů a přesně vím, na kterém místě zahrady. Kniha mě zcela pohltila. Pak mi dala Jekylla a Hyda. Pohlcení se opakovalo. A pak mi nemusela již nic od Stevensona dávat, přečetl jsem ho celého. K dispozici byl. S výjimkami. Existuje například soubor jeho veršů a ten je tak drahý, že jsem ho dodnes neměl v ruce. Ale jinak… Mistr nad mistry!

Tímhle volným způsobem bych o své četbě mohl psát dlouho, tak jako většina z nás, a tak se zastavím už jen u několika knížek, které jsem prvně četl tak brzo, že se mi je později nedařilo identifikovat. Je to třeba Tunelácká pohádka (1968) Ladislava Dvorského. Kniha má bohužel jednu závažnou chybu, a to tu, že by mohla děti svádět k tomu, že polezou na koleje. Tuneláci, její hrdinové, si přes koleje dokonce položili koberec a strojvůdci se to nelíbilo. Příběhy ilustroval Jan Brychta, pozdější emigrant a skutečně vynikající kreslíř.

Další takovou knížkou byl dlouho Birlibán (1959) Eduarda Petišky. To je kniha poněkud mravoučná, ale současně přiměřeně fantastická. Nebál bych se ji dokonce označit za dětskou fantasy. Kdo to včas nečetl, o moc přišel.

Mezi knihy-magické záhady u mě dlouho patřilo i Dobrodružství s větrníkem (1969) Saši Klimenta. Četl jsem to dílo tak brzy, že jsem skutečně uvěřil, že krabice doplněná větrníkem z pouti by mohla létat. Připravil jsem si jednu pod postel. Než jsem ale sehnal větrník, dětská víra v nemožné byla dávno zchlazena.

V dětství mě zaujala i poměrně objemná kniha Jurije Tomina Ve městě byl kouzelník. I ji ilustroval můj oblíbenec Miloš Noll. Je to taky fantasy a jde tu o to, že když zlomíte sirku, tedy kouzelnou sirku, splní se vám jakékoli přání. Když to jistý hoch zjistí, přeje si krabiček s magickými zápalkami rovnou milion. Co se děje pak, přejte si vědět, nicméně kniha je na dnešní poměry už poněkud zdlouhavá. Tenkrát mě úplně uhranula. Skutečně jsem se bál a taky jsem si přál mít podobné sirky. I když… Co by se asi stalo se světem, kdybych je měl?

Nebo už se to mnohokrát stalo, že kdosi zapracoval, a my to pouze nemůžeme tušit? Kdo ví. Ale svět se nevyvíjí moc předvídatelně.

Pohádkový detektiv - Zdeněk K. Slabý | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví