Neviditelný pes

KNÍŽKY: Tarzan, Verne, Marťané

8.9.2022

O dnešních mladých čtenářích - dvacátých let 21. století - lze uvažovat skepticky. K věci se přesto stavme optimisticky. Koneckonců, každé reálné setkání s dítětem, co ještě občas louská knihy - i ve světě moderních technologií - mě naplní nadějí. I když většinou čtou už něco dosti jiného, než jsme my čítali. A vybavují se mi některé knihy té doby - a ne všechny bych doporučil, ale některé ano. Příklady:

Vid Pečjak: Ondra a tři Marťánkové

J e zajímavé, o co hlouběji se do mě zavrtávaly knížky hltané na výletech, kdesi dál od domova. Třeba na horských boudách. Platí to zvlášť o překladu slovinské knihy Drejček in trije Marsovčiki (1961) ilustrovaném Milošem Nesvadbou (1963), a pokud si odmyslíte, že se to hrdinovi nejspíš celé zdálo (jak se odhalí na konci), jde o regulérní dětskou sci-fi. Udělala na mě kdysi dojem a Nesvadbův/Pečjakův Mars dodnes vídám před vnitřním zrakem. Docela rád jsem to dílo později předčítal i synovi. A teprve Ivan Adamovič mě upozornil, že autor není Rus, nýbrž Slovinec.

Jurij Tomin: Šel městem kouzelník

Tohle oproti tomu Rus psal a měl jsem knížku půjčenou, když mi bylo pět až šest let. Zfilmována byla jako jakýsi muzikál Záhada železných dveří a román vyšel v originále již roku 1953 (česky 1966) a poprvé mi ho předčítala babička. Připadalo mi, že příběh začíná úžasnou scénou. Kluk se dá na útěk před nějakým policistou a ocitá se po běhu po stříškách v záhadné kůlně, kde pracuje jiný - modrooký - hoch. Počítá tam totiž škatulky zápalek. Bere jednu po druhé systematicky z haldy a tyto sirky jsou kouzelné. Stačí, abyste jakoukoli vyňali a zlomili - a cokoli se vám splní. Ten kluk modrých očí původně našel jen jedinou škatulku, ale byl nenasytný, takže si rovnou přál milión stejně mocných krabiček. Skvěle je zachyceno, jak chorobnou disponuje nedůvěřivostí. „Musí“ prý vyčarované škatulky pro kontrolu a do poslední přepočítat, takže zatím nemá čas. Ani klid. Což je štěstí. Hlavní hrdina totiž stihne vzít nohy na ramena. A jednu krabičku „šlohne“. Běda. Neměl. Je odhalen a končí ve vyčarované říši modrookého.

Tato kniha mě pohltila a nikdy z mé paměti nevymizí dojemné scény s robotem-otrokem onoho modrookého bídáka.

Edgar Rice Burroughs: Tarzanův návrat

M auglí nebo i - překvapivě dobře napsaný - první díl Tarzana sotva najdou konkurenci. Ale taky druhý díl „Pána opic“ je podle mého názoru úchvatný; jen ty další části už mě nechytily. Na Návrat ovšem nedám dopustit. Burroughs mistrně vypráví a krvavou historku splétá z dvou paralelních linií, které se posléze protnou. První linka se odehrává v otevřeném člunu, kde umírají trosečníci a kde dojde k „loterii smrti“ ve stylu „koho smíme?“ Ta druhá linie vede lorda Greystoka-Tarzana hluboko do nitra nejtemnější Afriky a pod hradby prastarého města Oparu. Do Tarzana se tam vevnitř zamiluje kněžka, ale čtěte sami, jestli na to tedy máte ještě čidla. Vnímavost. A jen upozorňuji, že počet úmrtí v této knize bude nemalý. Což je pro Edgara Burroughse charakteristické. Byl, připadá mi, nad papírem fanatik zabíjení. A opěvovaný Tarzan? Když se to tak vezme, je mnohonásobný vrah. Ale mě ulovily poutavost vyprávění, spád a fantazie. Burroughsovy hrdiny z nitra Země anebo Marsu jsme pak se synem měli možná ještě radši, ti sem však přišli až po převratu.

Jules Verne: Děti kapitána Granta

Z verneovek jsem první četl Zemi kožešin a mnohé sekvence mě nadchly. Třeba: „Padl zasažen mrazem jako bleskem.“ O autory jsem se ještě tenkrát nezajímal, a tak si neuvědomil, že hltám pravou vernovku. Právě první. - Uvědomění přišlo až s Patnáctiletým kapitánem, načež otec přečetl mně a sestře Tajuplný ostrov. Následovaly Děti kapitána Granta, to jsem už zvládl sám, a málokterou knihu jsem prožil natolik intenzivně. Dopředu jsem se nedíval, to mě ani nenapadlo, a opravdu čekal, že najdou pohřešovaného v Patagonii. Pak jsem čekal, že na ostrově Tristan Da Cunha. Ale Grant nebyl nikde. Narazí tedy na Granta v Austrálii? Ani tam se nevynořil. Zbývá už leda Nový Zéland a drama tu vrcholí mezi lidojedy. Ale ještě zpátky do Austrálie a ke klasické scéně: „Ano, to jméno se vyslovuje Ayrton. Ale čte se Ben Joyce!“

Třeskl výstřel. Glenarvan klesl.

Ayrton byl, jak nejspíš víte, po svém přemožení vysazen právě na ostrově, kde čekal na pomoc Grant. Tentýž ostrov Tabor i zločince objevují poté kolonisti Tajuplného ostrova - a získávají „Pátka“.

Báječná kniha. Stále rovně plujte - a jen po 37. Rovnoběžce. Na začátku to inspirovala rozmočená zpráva z útrob kladivouna, která se dá interpretovat X způsoby.

I navzdory kvalitě této knihy 19. století, anebo právě kvůli ní, je dnes knihu lépe číst v adaptaci Ondřeje Neffa ilustrované Zdeňkem Burianem.

Zdeněk Karel Slabý: Pohádkový detektiv Břetislav Hostivít

A lbatros tuto dnes kultovní knihu před několika roky reeditoval s novými obrázky a textem rozděleným do více kapitol. Ale původní vydání zůstává taky - a je nezapomenutelné; ilustroval Miloš Noll, a kdo ví, možná jde o nejlepší českou knihu pro děti, když nepočítám Mikeše. Jednou jistě někdo sesmolí také její pokračování, sám Zdeněk Slabý mi nicméně říkal, že by mu to vadilo.

Hostivíta jsem četl mockrát a napsaný je velmi úsporně. Kolik jen motivů by se tu dalo rozvinout. Hned zezačátku narazíme i na barevný plán městečka Čapí Nůsek, ve kterém se část případů odehrává, a na mapu celého království, kam se děj posléze rozletí. A hrdiny tak můžeme sledovat i dle čísel domů. - Nejméně v momentě, kdy je nezdolný Hostivít uvržen do podsvětí, se stane z této sbírky detektivek ryzí fantasy. I v téhle knize, dodám, se bez milosti umírá - a má kořen v časopise Mateřídouška, kde dostali čtenáři na přelomu šedesátých/sedmdesátých let šanci korespondenčně radit autorovi. Lze se jen divit, že ještě podle Pohádkového detektiva nevznikl aspoň večerníček, když ne hraný film.

I když čtou mnohé děti dnes málo, zrovna tohle je něco jako - už zmíněné - Neffovy adaptace Verna. Kniha zaujme a „dají ji“.



zpět na článek