29.3.2024 | Svátek má Taťána


KNÍŽKY: O Bruno Budínském a Ondřeji Neffovi

6.6.2022

Na ČVUT mi přednášel Bruno Budínský a lituji, že mého syna, který tam taky studuje, učit nemůže. Profesor Budínský bohužel již zemřel.

Byl trochu pozér, ale inteligentní bohém a obrovský, neskutečný frajer. Jeho skripta jsou na psaná skvěle. Co nám toho navyprávěl. Přednášku považoval za představení. Dokonce se nebál plné aule dodatečně vyjevit lítost, že se mu minule nepovedla tak skvěle, jak to měl vypracováno ve svých rafinovaných snech. Snad nepovedla, nevím; pro mě vždycky měla ta přednáška v indexu áčko.

Jednou zase veřejně vzpomínal na nějakého slavného profesora, ke kterému sám vzhlížel, a řekl: „To skoro ani nebylo možné si pak představit, že i pan profesor chodí na onu místnost.“ Ale my (studentky a studenti) zírali na profesora Budínského a navíc disponuji povahou fanouška. Nestydím se a řekl bych, že lidi umím vidět z jejich lepších stran a že dám každému šanci, takže pak musí dotyčný postupně zavraždit opravdu hodně lidí, než jej zatratím:-).

Ale bez humoru: jakmile vám kdokoli (třeba i František Ringo Čech) imponoval už v dětství, je sakra těžké se loučit jako na hřbitově, tedy pokud nevyhodil do vzduchu Temelín. Většinou ho, dodám, nevyhodí. A jsou krom toho osobnosti, které miluje každý. Jules Verne, například.

I když - německy skvěle hovořící - básník Josef Hrubý mi přátelsky říkával: „Já měl, Ivo, radši Maye.“

Nic proti Karlu Mayovi. Ještě pamatuji, jak jsem opakovaně louskal sbírku povídek Pouští a prérií. Pokaždé jsem se ponořil do děje jako Nautilus do moře, abych ke hladině vystřelil teprve na konci, a každý autor cosi podobného nedokáže.

Verna mám daleko radši. Sehnal jsem všechny jeho knihy a zrovna koukám na internet, že ještě chystají česky nevydanou Africkou misi. Sbírání verneovek jsem nicméně dávno uzavřel, i když teprve po převratu. V dětství to tak snadné nebylo, a tak jsem tápavě kumuloval informace a kompiloval své vlastní životopisy Velkého Mága. To uťal začátek roku 1979, kdy mi bylo takřka patnáct a vyšel Podivuhodný svět Julese Verna (s datem 1978) - životopis, jehož autor nadšeně sčítá i tonáže Juliem potopených lodí (což byla solidní flotila).

V dětství jsme se s kamarádem předbíhali, kdo přečte „Vernů“ víc, a moment zveřejnění Neffovy knihy se mi trefil do puberty. Vše za mě dořekl, perfektně stmelil, shrnul. A Podivuhodný světa Julese Verna má nádhernou zlatou obálku a voní, dodnes voní, takže jej mám radši než druhé vydání, kde však pouze a jedině najdete mistrné obrázky-rekonstrukce pana Badalce.

Roku 1979 a poté, co jsem dal Podivuhodný svět přečíst i tátovi, nabyl jsem zničehonic až divně pevné jistoty, že mě ostatní díla autora opusu zajímají stejně. Nerozbornost podobných oddaností asi nejčastěji vyraší právě ve věku mezi patnácti a osmnácti. Začal jsem systematicky vystříhávat Neffovy články a pídit se po nich i v neprodejných albatrosích novinách, kde se Ondřej podpisoval jen -eff. Tak sleduji jeho tvorbu dodnes a realizovali jsme Královskou zábavu (2010), knihu-rozhovor. A když rozhovor, tak se ptejme. Kolik mám odpovědí na otázku, proč mě právě Ondřej Neff tak zaujal?

Baterii.

Za prvé miluje Verna. Dokázal taky (a nejlépe ze všech) napsat o verneovkách. Za třetí píše čtivě o všem, o čem chce psát, a průzračností jeho texty vystupovaly už z listů socialistických novin. A knihy? Stal se tak trochu novým Ludvíkem Součkem (ne jistě ve všech směrech), a když si dnes čtete jeho nový román Ultimus (2021), spadne vám čelist.

Hm, nový. Je tam sekvence, kterou napsal už v osmdesátých letech.

To všecko mě strašně bavilo, ale teprve později jsem se zamyslel nad Neffovým startovním polem. Představte si ho. Váš tatínek je - málem - nejslavnější český spisovatel, když nepočítám Ladislava Fukse a několik dalších, a je vám přes dvacet. Doktorem filozofie teprve budete za několik let - a otec zrovna píše o české národní povaze. Píše něco tak ohromujícího jako Trampoty pana Humbla (zfilmované později s Mirkem Donutilem) a to, co si jako syn říkáte, sotva vymyslím, ale zkusme to.

„Hlavně nebojovat s větrnými mlýny. Tátu asi netrumfnu, ale mám ho rád. Užít se ta výchozí pozice dá, ale proč bychom se srovnávali, je to nutné?“

V podvědomí si přesto můžete myslet: „Otce trumfnu na trochu jiném poli. Pokud nás někdo chce srovnávat, bude to jen jeho věc.“

Co si Ondřej říkal, nevím, a nejsem Karel Hvížďala, který by se ho zeptal hned první větou rozhovorové knihy, na obecné rovině ale připomenu, že u některých věcí ani nemá smysl se ptát, leda... Leda že vám lidé merit těch věcí vyzvoní sami. Rovnou, spontánně. A na to rovněž každý nemá, aby k němu byli lidi sdílní; na to se už musíte narodit. Jako Francis Scott Fitzgerald. Vždycky se ovšem dá i bez ptaní spekulovat a spekulace zdaleka nemusí být zavádějící, naopak. Každý badatel to ví a řekne vám, že píšete-li biografii tvůrce pouze na podkladě jeho odpovědí, výsledek bude… Nebude objektivní.

Autor je koneckonců „mrtev“, jak se říká, a mezi spisovateli se navíc nebezpečně hojně vyskytují rození fabulátoři, kteří… Ano, zvládnou prodat vlastní život rovnou čtyřem biografistům čtyřikrát jinak, přičemž… to bude svým způsobem vždycky pravda. Co z toho plyne?

Životopisy by se měly sestavovat bez přičinění „mapovaných“ objektů, nejde-li o autobiografie.

Nechci tím ale tvrdit, že třeba Večery u krbu (knižní rozhovor Ondřeje Neffa s otcem) neříkají velmi mnoho pravdy, anebo že tam Vladimír Neff volně fabuluje. Ale… Ale člověk se může proti osudu vzpouzet zuby-nehty, a přece jej budou s otcem srovnávat, zas a zas, a dojde, což je typické, i na chybně pokládané otázky „překonal tátu?“ a „dokázal dokonce víc?“.

I když jsou tyto dotazy položeny od základu blbě, což by okamžitě dotvrdil i charismatický matematik Bruno Budínský, lidé okolo arény budou i tak řvát a dál chtít stručnou odpověď. Ondřej Neff ostatně není jediným spisovatelem, co se narodil jako potomek spisovatele jiného. Žije třeba i Martin Petiška (Michaela Klevisová, Barbora Nesvadbová) a jeho ne-návaznost na Eduarda Petišku je těžko srovnatelná s ne-návazností stezky, kterou jde Ondřej Neff.

Ale OBA pracovali, píší si přednášky jako Bruno Budínský a oba otce v některých směrech překonali.

Rodiče si nevybíráme. I proto mi vždycky připadalo drzé a krapet zvláštní, že říkají to samé („rodiče si nevybíráme“) všelicí divní revolucionáři a… Stejně pak plivou na ikony.

To mi připadá ubohé. Každému, co jeho jest!