Osmdesáti let se 20. října dožije Vratislav Ebr. O něm ale nechci psát a jen konstatuji, že je to známý knihkupec ve výslužbě, který se vždy obklopoval knihami. Jako já.
Znám lidi, kteří se vám hrdě pochlubí, že mají doma tři sta knih, které navíc přečetli. V podstatě se jim klaním. Mám totiž řádově desetitisíce knih a možná i víc a většinu jsem nepřečetl. Rozumějte: ne že bych z každé té knihy něco nezvládl. Ale většinu jsem „nedal“ celou. Znamená to, že jsem je tedy vůbec neměl tahat domů? Kdo ví. A podívejte, tady je každá rada drahá. Protože knihy miluji, a kdyby to tak nebylo, hromadil bych pivní tácky.
Jednou jsem poznal šoféra, který je sbíral. Skvělý chlap. Byl jsem tenkrát ještě mladý a najevo jsem mu to nedal, ale myslil jsem si: „Nechápu. Není snad zajímavější sbírat knížky? Vždyť on zůstává dítětem.“ Protože především v dětství jsem i já sbíral obdobu jeho tácků. Nálepky od sirek (filumenie), odznaky…
Dnes už se dívám na sběr tácků smířlivě. Není to úplně od věci. Dobrý nápad. A proč ne. Ale já asi už zůstanu u knih.
Ty ovšem nesbírám proto, abych je měl jako na výstavě; zajímá mě obsah. A kdybych nikdy nechodil do práce, jen těžko si představit, jak dobře bych teď na tom byl s jakýmsi, řekněme, duševním zpracováním onoho obsahu. Podivíni jako já často v mládí věří, že „mít dost času“, svou knihovnu by přece dávno přelouskali. Nebo i tu veřejnou. U některých je to nakonec i pravda a zvládnou to. Měl bych to zvládnout i já? To ví jen Hospodin. A pořád jen číst… Přehánět by se to nemělo, protože jinak vám neujede vlak, ale hned deset vlaků.
Obzvlášť v dětství a v mládí mívají lidské bytosti taková období. Čtou - a čtou. Ale později mi to nepřipadá zcela normální a rozhodně ne v případě, že byste vedle četby nic kloudného či koloidního neprodukovali. Což stále a „furt“ narážím na chození či nechození do práce.
Vratislav Ebr, osmdesátník, abych se vrátil na začátek, napsal desítky knih. Ještě nějaké napíše. Ale v podstatě byl, a ať se teď neurazí, prvořadě celoživotní čtenář a konzument i toho okolního, tedy skutečného života. Věřím, že jsem na tom podobně. Taky jsem pár desítek knih napsal, ale často se cítím spíš jako čtenář, a čím víc čtete, tím víc chcete číst a tím víc chápete, že bylo vlastně už všechno napsáno. A nejednou. Většina věcí byla určitě už napsána vícekrát. Ostatně základních typů příběhu je jen asi deset či jedenáct, jak to spočítal spisovatel Dan Simmons. Nejen on.
Je ovšem i něco jako jedinečnost osobnosti a řeknete mi, že kniha pana Salingera o traumatizovaném chlapci Kdo chytá v žitě je jedinečná. Určitě jen jedna. To je pravda. Ale literární badatelé vám odhalí, že trochu podobné dílo vlastně „vyrostlo“ pro každou generaci a že každých dvacet let vyjde na světě „něco jako tento Salinger“. Možná i častěji.
Ale o čtení a snění. Ležím tedy třeba v posteli a koukám na hřbety knih a vždycky asi teprve po deseti vidím jednu, kterou jsem skutečně četl zevrubně. Ale často se to stalo už v dětství.
Udělala na mě dojem. Silný. Tak mocný, že někdy už nemám potřebu se ke knize vracet. A proč ne? Podvědomě chápu, že bych mohl to první okouzlení pokazit. Ono se mi to totiž s několika knížkami - v dětství ještě adorovanými - už stalo. Zklamaly. Nebudu je ze slušnosti jmenovat, nicméně bych podobné deziluzi rád předešel.
Současně mám teorii, že je dětské vnímání často správnější dospělé. Ne ohledně obrázků na pivních táccích, ale vezměte třeba Ostrov pokladů. Když jsem ho četl dospělý, bylo to samozřejmě pořád úžasné, ale… Ehm, zrovna tahle knížka není dobrý příklad. Je až moc dokonalá. Však ani Tři mušketýři nejsou dobrý příklad: taky ti se dají číst v dospělosti, dokonce i znovu a znovu, třeba i každý rok jednou. A přitom jasně vidím, že naprosto dokonalý román to určitě není.
Je tam třeba jedna zbytečná kapitola, nějak ke konci; všimli jste si? Nejspíš ji ani nenapsal Dumas. Trochu trčí. Jenže to nevadí a i dokonalost má mít pihy, to chápal už Edgar Allan Poe. Ale chtěl jsem psát o situaci, kdy vás zajímají takřka všechny knihy, což je, dá se říct, můj případ i má tragédie. Svým způsobem mě zajímá všechno, a to hlavně teoreticky. I těkám. Což je nejenom chyba. To je těžký hřích. A hřešil tak prý i Marx. Ptali se ho, padoucha, co dělá nejradši. „Hrabu se doma v knihách.“ „Přehrabuji se v knihách.“ Tak to řekl. Vedlo to k něčemu?
Když je knih příliš, nastává stav, že je pro tělo možná nejlepší nečíst… a jen snít. Už tituly na hřbetech přece tvoří jakousi knihu, i těkáte po nich a každý přináší vzpomínky. Ty vzpomínky se skládají v asociace. Sníte a kombinujete přečtené a nakonec umřete. Co z toho? Ptám se: je to rozumné? Ne. Ale dočasně to neškodí.
Nikdy jsem nechápal lidi, kteří četli urputně jen jednu knihu. Na ty si dávejte pozor. Podle mě je to záludné. A jistě, bylo pár géniů, ale většina autorů má meze - a někteří svádějí na scestí. Když je čtete pořád. Mám ten pocit. Lépe je číst několik knih najednou, různě to kombinovat. „A nepřivedl tě k tomuto kombinačnímu nápadu teprve internet?“ ptal se mě kdosi.
Odpověděl jsem, že jsem to dělal už před internetem; i když ne vždycky… Vzpomínám… Jistě. V raném dětství jsem býval zaťatým čtenářem jediné knihy a několikrát si naběhl.
Věnovali mi například Syny Velké medvědice. Měl jsem pocit, že tedy tu knihu musím přečíst, když mi ji rodiče dali, a tak jsem začal. A od začátku. Problém tkvěl v tom, že jsem byl šesti nebo sedmiletý špunt. A nešlo mi to. Nemohl jsem se příběhem prokousat. Bojoval jsem docela dlouho a nakonec jej odložil. Neříkám, opakuji, že to je špatná kniha, ale možná se k ní už nikdy nevrátím.
Jiný, šťastnější případ byly Dějiny dobytí Mexika od Prescotta. Vlastní děj je nepředstavitelný „krvák“, který se navíc udál: zajímal mě. Začal jsem korektně od zdlouhavého pro mě začátku a jistěže jsem četl na pokyn otce. Bylo mi ale málo a tehdy jsem svazek „nedal“. Vlastně ani už nevím, kde jsem skončil. Připadalo mi to moc podrobné a třeba Verne se prostě četl lépe. Přitom jde o vynikající knihu. A zda jsem ji aspoň jako dospělý dočetl?
Myslím, že ne. Koupil jsem ji - a koukám na ni. Koupil jsem pak i Prescotovy Dějiny dobytí Peru - a koukám na ně. Taky. Nic víc. Pouze ve Wikipedii jsem si dobytí obou indiánských říší prostudoval, možná i jinde; zda ale znovu a teď už pořádně přečtu Prescotta, to nevím. Na to mám až příliš zájmů, plánů, starostí a jiných představ.
Řekl bych, že i Vratislav Ebr se pohybuje mezi knihami podobným způsobem. Nechci mu křivdit, ale tuším, že někdy těká. Ale oba vlastně těkáme zdravě.
Jednou jsem četl v knize od Roberta Gravese postřeh o Lawrenci z Arábie. Knihu často jen prolistoval, ale vzal si prý z ní víc, než mnohý zaťatý čtenář. Snad se občas povede to samé i mně.
Vladimír Páral se komusi svěřil, že každou novou knihu otevře a zkusí namátkově přečíst dvě stránky. Pokud se nezačte, tak ji odloží, už se k ní nevrátí. Ale pokud se začte, dokonce se vrátí na stranu jedna. Koneckonců totéž tvrdil přímo mně, i když jedinkrát. Četl jednu mou knihu a napsal mi: „Začal jsem uprostřed, ale vrátil jsem se na začátek.“ To mi pochopitelně lichotilo. Udělal to ovšem asi u jediné mé knihy, ačkoli jsem mu jich v průběhu času věnoval víc: u Smíš zůstat mrtev.
Ne že bych byl tak starý, ale markantně si dnes uvědomuji, že je život krátký a že jsem ho v některých směrech již prošustroval. Je přesto třeba každý den vstát a něco dělat a jen je vždy otázka, co. Někdy sice máte pocit, že „musíte“, to je pravda, ale jindy jen pocit „už to tu bylo. Proč něco přidávat.“ A někdy takový pocit plyne z toho, že jste toho už poměrně dost přečetli.
Ale nechci chválit nicnedělání a snění a úsloví „marnost nad marnost, všechno je marnost“. Sám jsem vždycky byl docela aktivní. Píši a někdy se dokonce i účastním společenského života a nedávno jsem prošel Český Krumlov - a bylo to krásné. Ale jinak chápu, co mínil Flaubert slovy, že je „život sen“. Mínil, že každý vnímáme velmi po svém a subjektivně a často taky skrz knihy. Žijeme, ale sníme v bdělém stavu. Kdy to jen jde. Venku dáme pozor na tramvaj (v Krumlově ostatně nejezdí), ale doma těkáme očima po hřbetech knih a vzpomínáme, které jsme četli a které pouze chtěli číst.
Jednou či dvakrát jsem navštívil na Vinohradech spisovatele Vladimíra Thiela. Měl obrovskou knihovnu, kdo ví, kde dnes je. Když jsem tam byl, vzpomínali jsme obvykle hlavně na jeho přítele Edvarda Valentu, ale ty „tuny“ knih v regálech jednoduše nešly obejít a Thiele se zmínil, že je původně truhlář, takže si regály dělal. A existuje taky Valentova kniha Trám, která je vlastně celá o Thielem.
Když jsem byl na první z návštěv, hloupě jsem se zeptal. „To jste všechno přečetl?“ Zasmál se. Pak jsme absurdnost mé otázky probírali. Značné metry knihovny přece tvořívají slovníky. Čtou se snad slovníky souvisle a celé? To by dělal jen blázen či robot.
Ebr anebo Thiele anebo i já jsme jednoduše lidmi, kteří občas něco napíší, ale jinak leží a koukají na hřbety knih - a sní. Ano, trochu teď přeháním, ale taky nepopírám, že něco podobného nelze dělat pořád. Většinou k tomu dojde, až když jste nemocní, ale je už vám lépe. To sníte a čtete úryvky, sem tam si něco poznamenáte a zase sníte. Dáváte si věci do souvislostí, ale můžete si něco podobného dovolit pouze za dvou okolností. Za prvé: Máte kde žít a máte nějaké místo na knihy. Za druhé: Venku se neblíží nacisti nebo podobná tlupa výrostků, která vám knihovnu přejede plamenometem jako ve 451 stupních Fahrenheita.
Úplně závěrem bych řekl nejpodstatnější. Jsou lidé, kteří by rádi četli, a nemohou. Třeba staří lidé s vadou zraku. A jsou lidé, kteří vidí, ale rádi poslouchají. Pro ty existují knihy v audiovizi, což je pravda, ale chci říct, že jsem se těmto knihám léta pokoušel konkurovat a hodně jsem předčítal hlavně dětem. Především synovi. A synovci. Nebo vnukovi naší sousedky. A nevím, jestli mám k předčítání talent, ale všichni říkají, že ano. Během více let jsem se navíc ještě zlepšoval a naučil se i „za letu“ pracovat s textem podobným způsobem, jako si ho upravují v rozhlase. Naučil jsem se, to vím, předčítat zábavně, a protože to nikdo nenahrával, naučil jsem se dělat při čtení i různé legrace.
Například jsem všechna slova převáděl do zdrobnělin. Čeština je obdivuhodná a jde to v každém textu dělat permanentně. Nebo jsem odbočil v ději a vymyslel vlastní krátký příběh, ve kterém hrál roli sám posluchač. Vždycky chvíli trvá, než tohle vnímateli dojde.
Vzpomínám, že syn byl ještě malý, ale vymohl si počítačové hry. Hrál třeba hodinu, dvě. Víc jsme mu nedovolili. Jenže mi to stejně nedalo a sedl jsem si vedle a četl jsem mu - třeba Opičí tlapku, nebo jiný dobrý krátký horor. Byl rád. Nikdy jsem ho pak z věci nezkoušel, ale vícekrát se mi náhodně ověřilo, že z předčítaného hodně ví.
Jestli mě osobně napadá nějaký autor, kterého bych k předčítání doporučil, když vaše dítě hraje na počítači? To paušalizovat samozřejmě nejde, ale pozoruhodně dobře funguje Arthur Conan Doyle, a to nejen jeho povídky se Sherlockem Holmesem. V mém případě zabral i Edgar Rice Burroughs. A možná to byla náhoda, ale spíš osud, že jsem celou ságu o Marsu přečetl synovi, když byl ještě malý. Částečně přitom hrál hry na počítači, ale děti vnímají zatroleně a i pár věcí najednou. Sám jsem nad onou ságou při četbě užasl (asi nejlepší je díl Šílený vědec na Marsu) a syna taky bavila. Pak děti odrostou a musíte, máte-li štěstí, to samé zkusit na vnoučatech. Někdy to zabere, někdy už ne: časy se mění a vnímání a zájmy dětí jakbysmet. Ale já jsem pořád generace knižní, která i knižně sní.