Je literární sub-žánr, kterému třeba říkejme kočičí příběh. Už Saki psal O znamenitosti kočky a Théophile Gautier - dávno před ním - o dokonalosti jejich povahy (Černá a bílá dynastie). O jisté Kočičce z periférie zprávu podá sám Ernest Thompson Seton a i Mistr Baudelaire má mezi verši ty, jejichž začátek přeložil Svatopluk Kadlec následovně:

Pojď, krásná kočko, na mé srdce nýt,
své drápy v tlapu vtáhni znovu
a nech mě po chuti se pohroužit
v své oči z achátu a z kovu…

Kanadská (a ženská) spisovatelka Mazo De la Roche (1879-1961) není jen autorkou šestnáctidílné, už třistakrát vydané ságy Jalna (1927-1960), ale líčí taky Plavbu s kočkou. Rovněž Rudyard Kipling má svou pověstnou Kočku, která chodila sama - a jež přesně roku 1919 inspirovala slavného Kocoura Felixe (úvodní snímek řady), což je první film se zvířecím hrdinou lidského vzhledu!

Autorka talentovaného pana Ripleyho a temných detektivek Patricia Highsmithová kočky milovala snad ještě více než kardinál Richelieu - a známe od ní Mingovu největší kořist.

Slovutný Emile Zola je tvůrce Kočičího ráje a Mark Twain znal Kočku Dicka Bakera. Klasik P. G. Wodehouse napsal dvacetistránkový kočičí Příběh o Websterovi a vlastním taktéž bezvadnou knihu Jamese Herriota Zvěrolékař a kočičí historky (česky 1995). Jednou jsem dokonce přispěl do almanachu Kočkování (2014), který svého času dala „do kočičí kopy“ Daniela Kovářová se Střediskem západočeských spisovatelů. Nu, a má maminka si - vedle našich dvou koček Bělinky a Pidižvíka - oblíbila Kočkolásky (2021), publikaci editovanou Lucií Gebouskou ve spolupráci s Institutem Eduarda a Martina Petišky a nakladatelstvím Nová vlna Zdeňka Rampase.

Zrovinka u naposled jmenovaného svazku (má 176 stran) se pozastavím. Víte proč? Výtěžek z prodeje (minimálně statisíce korun) putuje na pomoc kočkám, co… zůstaly samy.

I samotné příběhy zvířecích záchranářů jsou autentické a zkušená antropoložka Lucie Gebouská jich shromáždila padesát. Martin Petiška opatřil soubor předmluvou Kniha, která pomáhá a není to jen (taky tu přítomná) próza Gábiny Špalkové Covid kočky, co dokazuje, že jde vesměs o příběhy aktuální v dobrém smyslu slova; a to chvála bohu. Jinak…

Jinak by to mohlo znamenat, že u nás kočičí spolky a útulky zanikají. Že snad kočky i jíme. Což sice žertuji, ale pouze zpola. Těch útulků máme 142, ale nestačí to! Pracují tam skuteční i pomyslní aktivisti za kočičí práva, ale skoro vždy mají kromě toho jiné zaměstnání. A právě do těchto řad náleží zmiňovaná již Lucie Gebouská, zvířecí záchranářka a depozitářka při útulcích. Navíc schopná grafička. Pro kočky navrhuje stránky na síti a desítky jejích textů o problematice toulavých i už „zachráněných“ koček objevíte na webech Damián a Oliver (www.damian-a-oliver-pomahaji.cz). Zatímco takřka dva miliony koček je v Česku chováno v domácích podmínkách, desetitisíce se pohybují volně, jak dosvědčí mnohý myslivec. Ti ročně skolí 12 000 kusů téhle „škodné“ a nepláču, ale s povděkem kvituji, že 35 000 dalších kočiček ročně schovají právě útulky. Údaj Nadace na ochranu zvířat je, pravda, již z roku 2019 a dejte jej do souvislosti s tím, že je usmrcování koťat od roku 2010 trestné. Ano, zdá se nám to jistě v pořádku, že je takový zákon, nicméně si uvědomme, že jen jediný kocourek se může stát za jedno jediné reprodukční období otcem čtyřiceti koťat.

Co mi připadá na knize Kočkolásky nejzvláštnější? Že lze autorčiny rodiče směle řadit mezi pejskaře, v západních Čechách říkáme psíčkaře.

„Byli jsme jako rodina součástí stereotypních představ, že kočky jsou falešné a pes tisíckrát lepší,“ řekla opatrovatelka Lucie paní Jitce Dolanské, „ale když náš pes zestárnul a já se bála, že odejde, najednou jsem začala toužit po vlastní kočce.“

Knihu uzavírá barevná fotografická příloha a zpětně se dá ke každému z obrázků nalistovat, co zažil objektivem zachycený hrdina. Je ovšem pravda, že tragédie jsou spíše vynechány. Jde vesměs o zážitky pěstounů a záchranářů, o příhody z bytů, ulic a útulků. Mnohé kočky byly prostě někde lapeny anebo nalezeny, ale občas si, a to sami víte, objeví „svého“ člověka samy. Intuitivně, snad s božím přičiněním.