KNIHY: Čtenář, ohrožený druh

„Vyklízí čtenářství pozice?“ Tak se ptá nová kniha Jiřího Trávníčka Ohrožený druh? Čte se méně. Badatel Jiří Trávniček se opírá jenom o výpovědi populace starší patnácti let.

Že je vztah s knihami v krizi, slýchám často. Mívám ten pocit taky. Ale nejsou jen knížky a s digitálními technologiemi přišly třeba obavy z fragmentizace čtení. Jiří Trávníček ale upozorňuje, že tu jsou dávno.

Ve středověku se (příklad) čtení takzvaně scholastické vydělilo od toho kontemplativního. V 19. století se intelektuálům zajídaly časopisy, které ztratily přehledný vzhled ve prospěch rybníku směšujícího na jediné straně různorodé útvary. Bratři Goncourtové dali rovnou rovnítko mezi „přirozeného soka knihy“ a noviny. „I prostitutka je konkurencí ženy ctné.“

Dnes bohužel odumírá i papírový tisk a právě z knihy Ohrožený druh? se dovídám, že počet čtenářů časopisů klesl za posledních pět let ze 77% na 47%. Čtenář webu nemá kromě toho moc důvodů, aby konkrétní článek přiřazoval konkrétnímu periodiku. On je tvůrčí - skládá očima a hlavou nový, vlastní časopis.

Trávníček otiskl na stránkách publikace Ohrožený druh? mnohé diagramy jako výsledek průzkumů a jsou poutavé hned úvodní kapitoly, obírající se četbou jako „esoterickou výlučností“ a čímsi, co úspěšně nahrazuje poslouchání mluvené řeči.

Zabývají se i čtením co aktem „liturgickým“ a čtením-ještě přetrvávajícím projevem civilizace. Ohledně poslouchání (knih) se autor nemůže nedotknout kvalit paměti. Dispozice má každý jiné. Někomu je u rádia lépe, s audioknihou jakbysmet. Nic to nemění na skutečnosti, že si většina vnímatelů zapamatuje při poslechu audioknihy méně.

Na jedné straně spektra je rozhlasové čtení nebo už dávné gramodesky (vybavuji si povídky Oty Pavla, jak je předčítal Jiří Sovák) a dnes i audioknihy, ale nepopřeme, že obrazotvornost při poslechu může pochodovat s taktovkou předčitatele-dirigenta.

Na opačném konci škály narazíme na jiný a snad i spásný moment. Text si předčítáme sami, a to nahlas. Nebo jej čteme babičce. Tak či tak jsme pány situace! To se o poslechu říct nedá. Při veškeré úctě k audioknize to vypadá, jako bychom se vraceli k samému úsvitu dějin; ale i úsvitu vlastních čtenářských životopisů. U postýlky někomu čítala už zmíněná babička.

Je to však už deset let, jak vyplývá z Trávníčkovy knížky, co se poměr tištěných a elektronických knih začal sunout ve prospěch tištěných. Nic podobajícího se tedy událostem v hudebním byznysu, kde jsou aktuálně fyzické nosiče takřka vytěsněny.

Schopnost číst má význam pro společnost, ale paradoxně je to akt intimní a unikavostí by mohl stát podkopávat. Staletí se nikdo nebál ničeho podobného, ale zhruba od druhé poloviny 18. století se - prostřednictvím všeobecněji rozšířeného čtení - nekontrolovaně šíří myšlenky.

Část elit se tím cítila popuzena a autor cituje i postřeh „roku dva“ Francouzské revoluce: „Čte se v kočárech, na promenádách, v divadle o přestávkách, v kavárnách a lázních, čtou ženy, děti, tovaryši, učni.“

Románům se - později - začalo říkat francouzská nákaza. V souvislosti s horlivými čtenářkami. Habsburský císař František dokonce vydal (1896) zákaz tištění milostných románů. V souvislosti s údajně pokleslou morálkou se půjčovny srovnávaly s jedovými chýšemi a bezuzdné čtenářství se připodobňovalo k masturbaci. Kant to tak neviděl, nicméně hovoří o umění jako „druhé přírodě“ a poukazuje na zcela nezávislá pravidla, která si literatura přivlastnila. Kniha je, jak to chápal, objektem, který čtenáře ani neočekává.

Něco podobného vnímal i Flaubert - a prahl vytvořit dílo nepoutané ničím, soudržné mocí stylu. „Přistoupíme-li otrocky na to, že je dílo určeno čtenáři, už tady se dopouštíme špinavého kompromisu,“ říká a sní, že by bylo možné umění prvotně generovat „pro sebe“.

Podobné vize se několik desetiletí nato zamlouvaly surrealismu a slovy Pierra Bourdieua se „originalita měří nepochopením a pohoršením“, které vyvoláme.

V další části knihy pobaví Trávníčkova úvaha o čtení jako příčině nářků starých nad mladými. Jenže tentýž brekot zněl vždycky. Starší generace pokaždé řekla, že mladí čtou nějak nedbaleji, nedohledávají si souvislosti atp., a již roku 1792 se mluvilo o chybě chvatného čtení. Západní Evropa sice byla gramotná, ale „chvatně“. A nářky stejného typu doloženy až Babylóňanů. Každé nové médium, jak je čas přivane (film, rozhlas, televize) pak vytváří obraz kulturního úpadku, kdy je hned první obětí čtení. A původci? Mladí.

Aktuální nářky jsou tak vždy opakováním vzorce tisíce let starého. „Mladí nečtou.“ Ale zdá se, že se stejně chovají mladé generace od vynalezení písma. Trávníček věc shrnuje: „Nářky jsou jen jedna podoba všeobecného kulturního alarmismu, který zahrnuje i výroky o tom, že nová média drtí fyziologii mozku, a to nevratně (Manfred Spitzer), nebo generují zánik „Gutenbergovy galaxie“ (Sven Birkerts).

Ale ještě k „marnivosti“ čtenářek. V polovině 18. století se skutečně mohlo zdát, že prvořadě čtou ženy. Vliv měl v tom ohledu i velký Flaubertův román Paní Bovaryová (1857) - o titulní hrdince, jíž se svět románů stane náhražkou reality. Četba zkrátka obdržela podobu ženského vrtochu a tento obraz už nevybledl. Čtení se i dnes nejeví „chlapské“, a pokud je přesto spojováno s mužským světem, je někdy prezentováno jako projev fyzické neduživosti. „Byl malý, slabý. Člověk knihy. Intelektuál každým coulem.“

Ve skutečnosti četba samozřejmě není jen eskapismus a pasivita. Naopak. Sice je pravda, že se do centra zájmů badatelů stavíval autor (pozitivismus), načež dílo (strukturalismus), ale úvahy naštěstí doputovaly ke čtenáři. Pomohly zde hlavně anglosaské recepční teorie.

Ve stále vlivné publikaci Umělecké dílo literární (1931) Romana Ingardena je čtenář ještě jen tím, kdo „vyplňuje místa nedourčenosti zanechaná autorem“, ale v šedesátých letech je mu po právu přiřčeno víc moci. Kulturou je náhle „sdílení“ a prvořadě to, co „obíhá“. Čteme, čteme a nemusíme si toho být vědomi, ale „vykonáváme recepční intenci díla“. Zvrátil neumíme jen to, že jsme každý ovlivněn limity prostředí a mozku.

Jiří Trávníček (*1960) si slušně řečeno zadělal na to, že už zůstane profesionálním čtenářologem. Napsal publikace Příběh je mrtev? (2003), Čteme? (2008), Čtenáři a internauti (2011), Knihy a jejich lidé (2013), Překnížkováno (2014), Knihy kupovati (2014, se Zdeňkem Šimečkem), Reading Bohemia (2015), Česká čtenářská republika (2017, polsky 2022), Rodina, škola, knihovna (2019), A Nation of Bookworms? (2021) a Betty a my (2022). Ač se nebrání využití statistiky a věří jí, po právu chápe četbu jako aktivitu jen těžko dokazatelnou. Jako činnost nechává minimum přímých stop, s výjimkou těch v paměti, a býváme přesvědčeni, že se „čte méně“, ale jde o matení smysly a postoj univerzální, přenášený generaci za generací. Reálně se naštěstí četba těší své prestiži dál. Ne u každého, ale tak to bylo vždy.

Jiří Trávníček: Ohrožený druh? Kolik, jak a co čteme a co si se čtením spojujeme (2023). Ve spolupráci s Národní knihovnou České republiky v Praze vydal Host v Brně 2024. 167 stran.

Ohrožený druh? - Jiří Trávníček | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví