KNIHOVNA: Chcete mít komiksového Tarzana?
Adaptátor Éric Corbeyran (*1964) rozdělil Tarzana (1912) Edgara Rice Burroughse do dvou částí, které ve společném svazku, zrovna vyšel česky, pokrývají 112 stran. Druhý díl je o dva listy kratší a přeryvem udělal scenárista moment, kdy Tarzan předstoupí před padoucha Caulera a jeho muže, přičemž z džungle se vyklubali spolu s Jane, již zachránil před „zlovolnými“ domorodci. Je skoro nahý, a jelikož má podobný náhrdelník jako další zlolajní divoši, kteří Caulerovu skupinu napadli, bídák počne Jane ujišťovat (Tarzan mu nerozumí), že je Opí muž z divošského kmene a zneužil dámu, aby se dostal k civilizovaným vetřelcům. Než mu v tom kdokoli zabrání, zmetek do Tarzana vpálí kuli z revolveru, a to je i konec prvního dílu na straně 58. Co dál? Čtěte… a podotýkám, že dnes má první vydání Tarzana z října 1912 cenu minimálně deset tisíc dolarů, a to navzdory tomu, že Burroughs vevnitř nestydatě tvrdí, že je lvice Sabor tygřicí.
Dle všeho Edgar Rice Burroughs (1875-1950) do šestatřiceti let moc nepsal. Sotva to vážněji zkusil, vytvořil rovnou pozoruhodný text s titulem Princezna z Marsu, a toto veledílo (a nemyslím to ironicky) začal na pokračování zveřejňovat americký časopis The All-Story, vedený Thomasem Metcalfem.
Příhody kapitána Johna Cartera na planetě válek sklidily úspěch, ale mistr měl v ohni další želízka, přičemž reálie pro první díl tarzanské ságy čerpal z knížky Henry Mortona Stanleyho (1841-1904) V nejtemnější Africe (1890), která poprvé anglicky vyšla, když bylo Burroughsovi patnáct. Odehrává se především na území státu Kongo.
Burroughs dal zprvu svému hrdinovi jméno Zantar a následně je změnil. Na Tublat-Zan. Anglické Tarzanovo příjmení neznělo původně Greystoke, ale Bloomstoke. Prvního Tarzana dopsal veliký Edgar v květnu 1912, aby vyšel v říjnu, a sedm set dolarů, které představoval honorář, nebyla tenkrát - pro začínajícího autora - nijak malá suma. Ještě netušil, že se stane milionářem.
Když si odmyslíme, že stojí část zápletky na hlavě, neocenit se nedají četné skvělé momenty bestselleru. Tarzan, vychovaný fiktivní rasou humanoidních opů (rozhodně tedy ne gorilami), se považuje za jednoho z nich, i když musel odmalička vnímat, že má jiné tělo. Rozhodující chvílí bude teprve vhled do vlastní tváře v zrcadle vodní hladiny a Edgar Rice souběžně vymyslel scénu, kdy se nebohý hrdina pomazává od hlavy až po paty odporným blátem, aby se svým veleopům aspoň trochu podobal.
První knižní verze Tarzana, když nepočítám zmíněný časopis The All-Story, kde ale kniha taky vyšla v jediném pokračování, je z června 1913 a delší o dva tisíce slov. Bez zajímavosti není, že ještě v září 1913 psal autor do The All-Story dopis, že „není žádoucí“ pokračování Tarzana, i když ho třeba chtějí, protože jakákoli pokračování „zpravidla nedopadají dobře“. Ve skutečnosti si spisovatel nic podobného ani náhodou nemyslel a plně sázel na karty rudé planety Mars. O tom světě už měl skoro hotovou druhou knihu. „Ale i pokračování Tarzana v hlavě mám,“ lavíroval před Metcalfem. „Jen by si vyžádalo hodně studia.“ A ať na studia došlo, anebo už ani trochu, práskl před původním (i kdyby štědrým) vydavatelem do bot.
Dovolte mírně osobní vložku. Jako chlapec jsem přelouskal první díl Tarzana, jako by se četl sám, ale druhý a rovněž vynikající díl jsem z nějakého důvodu hned neměl, i začal jsem kreativně vymýšlet scénáře částí sám a skončil u třicátého dílu Tarzanova smrt. Každé pokračování jsem dělil (mám to pořád) na pětadvacet kapitol a už z titulů plyne, jak malebně se dobrodružství vyvíjejí; pouze čtrnáctý román Ovladatel Evropy jsem omezil na (mizerných) sedmnáct kapitol, ale zato se mj. jmenují Dobytí Říma, San Marino a Vatikán kapitulují, Konec Německa a Tarzan proti Rakousku-Uhersku; přičemž titul deváté kapitoly je Osvobození Monaka; ale vrátím se k prvnímu dílu ságy a nelze si nevšimnou, že taky mně lomcoval (výše zmíněný) ďaur Cauler žlučí. Aby hýbal žlučí ještě více a nasupili se čtenáři, rozhodl jsem se, že ten padouch před svým skonem vylidní celé Tarzanovo okolí, načež budu moct pokračovat s vlastními hrdiny. Byl to hloupý a podlý nápad, ale už druhou kapitolu fiktivního druhého dílu jsem nazval Atentát na Claytona a třetí (ve stylu Monte Christa) Tarzanova přísaha. Následuje - postupná - likvidace pana Portera, černé služebné Esmeraldy, samotné Jane (!), pana Philandera a všech mužů z pirátské lodi Fuwalda včetně Černého Michala. A taky pěti set černochů v kapitole Jeden proti pěti stům. V třetím dílu Pirát King jsem piráta Kinga nechal, aby oddělal i Tarzanova kamaráda d´Arnotova a věrnou opici Kambalu a v pátém dílu si bere Tarzan jistou lady Sand. Mají syna, ale Tarzan ovdoví a hned na začátku šesté části Tarzanova pomsta přichází o syna. Sedmnáctá kapitola toho dílu se jmenuje Se lvy do Anglie, načež jsem ale popustil uzdu fantazii úplně, takže přišly osmá část Kapitán Nemo, končící explozí Nautilu, devátá část Stroj času, kde se Tarzan potká s kapitánem Drakeem a otráví Tutanchamona, Cesta do pravěku, kde se rve s Marťany, a v šestnáctém románu Ztracen ve vesmíru se utká s armádou Venušanů a zapojí do zdejší války s Merkurem, což vrcholí kapitolami Do Slunce a Poslední Tarzanova hodina. V 18. části Sluneční soustavou doputuje očekávatelně až na Pluto (jak se dostal z plamenů slunečních, netuším) a v 19. knize získá podobně jako Assolantův kapitán Korkorán věrného tygra Bleska. Který však umře hned na začátku 24. části, mezi čímž probíhaly brutální řeže s piráty, dávno opět na Zemi. 25. (nenapsaný) román by se podle původního plánu jmenoval Tarzan kontra Fantomas a i Fantomas na konci umírá, to už bylo mým zvykem, a poslední 25. kapitola 25. knihy se zove Ten pralesní klid. Tady jsem měl skončit. Ale nedal jsem si pokoj a přifařil ještě plánky románků Lidojedi a Divoký západ, včetně kapitoly Tarzan šerifem. Už nevím, jak dlouho jsem ty pitoreskní seznamy kapitol smolil, možná jen pár hodin, a každopádně jsem v půjčovně brzy schrastil pravý druhý díl, abych zjistil, že je X-krát lepší.
Před sto deseti lety (1916) došlo i na první filmovou adaptaci Tarzana s Elmo Lincolnem (1889-1952) a první komiksový strip s Tarzanem pochází z roku 1929. Autorem je sám Hal Foster (1892-1982), slavný kanadský kreslíř, pozdější původce Prince Valianta a veleobratný detailista, který se, jak jen mohl, vyhýbal bublinám s textem.
Následovali ho Burne Hogarth, Russ Manning, Joe Kubert, John Buscema a další. Náš zdatný kreslíř Roy Allan Martinez je vlastně výtvarník filipínský, ale zaměstnávaný mj. Marvelem, přičemž pro DC Comis a podle scénáře Phila Jimeneze ztvárnil Wonder Women. A Éric Corbeyran? Ten je z Marseille, napsal už čtyři sta komiksových alb a patří mezi ně adaptace Kafkovy Proměny (2009) a série Abraxas, Zodiac, Albert Einstein, Kid Korrigan a Dracula. Jak tvrdí, zvlášť ilustrace v Burroughsových knihách mu „rozjasnily dětství. Hraní si na Tarzana patří mezi nejpěknější klukovské vzpomínky,“ dodá a děkuje filmovým hercům, kteří mýtus ztělesnili, a to od Johnny Weissmullera po Christophera Lamberta. „Ale taky děkuji rodičům, že mi kdysi pořídili přístroj View-Master, kouzelné stereoskopické kukátko, díky němuž jsem se mohl toulat po obrazech ze života Opího muže, skvěle vyvedených Shermanem L. Montynem.“
Edgar Rice Burroughs: Tarzan z rodu opů. Komiksový scénář Éric Corbeyran. Kresby Roy Allan Martinez. Barvy: Hiroyuki Oshima. Doslov: Patrice Louinet. Překlad z francouzského originálu (2024) Richard Podaný. Odpovědný redaktor Richard Klíčník. Jako 47. svazek edice Argomiks vydalo ARGO. Praha 2026. 128 stran.
