Nový fenomén: industriální literatura - industriální turistika

Nejen přírodní, historické a kulturní zajímavosti, ale v posledních letech čím dál více přitahují naši veřejnost také industriální objekty – od literátů, historických spisovatelů, autorů literatury faktu  až po nakladatele a cestovní či turistické kanceláře -  tím i zákonitě a přirozeně četné vnímatele. Zejména jde o  ty skvosty,  které  kdysi tvořily věhlas našeho vyspělého průmyslu a zemědělství.

Vedou se diskuse, v nichž  se odsuzuje neznalost našich představitelů o našem bohatství  při vstupu do Evropské unie a našich poslanců do Evropského parlamentu.  Navrhují se soupisy likvidačních akcí v naší zemi, která svým průmyslem patřila v letech první republiky (1918-1938) mezi deset nejvyspělejších zemí světa, mimo jiné díky svým podnikatelům a vynálezcům.

Zaplaťbůh, že nakladatelství Paseka založilo již před lety  v celé šíři edici Zmizelé Čechy, Morava a Slezsko, jejíž knihy připomínají zaniklou tvář našich měst a celých regionů, našich továrních a dalších objektů. Souběžně  se vydávají jednotlivé svazky druhé edice Zmizelá Praha, nejčerstvěji vyšla kniha Továrny a tovární haly (Vysočany, Libeň, Karlín) od Kateřiny Bečkové, historicko - vědecké pracovnice a předsedkyně Klubu Za starou Prahu (180 stran a 177 fotografií)

Do rozsáhlých projektů se pustilo Výzkumné centrum průmyslového dědictví při  Fakultě architektury Českého vysokého učení technického (ČVUT). Získává pro ně další nové zájemce nejen z ostatních fakult ČVUT, ale i z dalších společenskovědních fakult našich vysokých škol. Samozřejmě též historické a další badatele, literární a umělecké a další  tvůrčí pracovníky.

Černokostelecký  pivovarský archiv  a muzeum vydaly společně knihu s mírně neurčitým názvem Pivo a cukr (88 stran a 220 fotografií). Její autoři  Daniel Franěk, Pavel Jákl a Milan Starec  se v ní zaměřili na zlikvidované objekty pivovarů a cukrovarů,  přičemž v každém z nich byl stavební počin industriální architektury – dnes  jsou z nich smutné trosky. Kniha vyvolala velký zájem. Například likvidací našeho cukrovarnictví (uvádí se zrušení více než 70 cukrovarů) zanikl rovněž celý obor pěstování řepy cukrovky. S vaničkou se vylévají „dětičky“ i nadále.

V Českých Budějovicích zcela nedávno se konalo setkání rektorů a představitelů čtyř technických univerzit včetně vídeňské, budapešťské a bratislavské, které se zabývalo mj. zmiňovanou tématikou industriálního dědictví.  Podobně workshop  o  novém využití nákladového nádraží v Praze-Žižkově, procházka po  industriálních Vršovicích, den industriální architektury ve Vysočanech – ale také jednání o transformaci areálu vysokých pecí ve Vítkovicích a na Kladně, větrného mlýna v Ruprechtově, o industriální topografii v Ústí nad Labem či dokonce vznik turistické stezky po nejatraktivnějších industriálních objektech Pardubického kraje – to vše vyvolává mimořádně velký zájem odborníků i laické veřejnosti.

Jiný pozoruhodný projekt má název Není čas na hrdinství a je pod ním podepsána skupina umělců, spojující  evropská města Kladno, Prahu, Neapol a Gdaňsk. Dříve byly jejich industriální zóny  důležitou součástí výroby, hospodářského a technického rozvoje, zatímco nyní jsou někdy až nebezpečné a zejména zapomínané, jinde si tato místa bere do náruče zpět příroda.   Projekt má širší spektrum: upozorňuje na nutnost výzkumu, zaměřeného na konfrontaci a prezentaci evropských průmyslových oblastí, vodních cest a moří, hledat  a nacházet či realizovat strategie, jak o tyto zóny pečovat.  Samozřejmě se tím vyjadřuje intervence v každém konkrétním veřejném prostoru.

Ještě jeden inspirativní příklad  poskytují rozsáhlé lokality Moravskoslezského kraje s nejvýraznější stopou po hornické činnosti. Například takový Důl Michal  má dosud zachovalou jedinečnou kolekci původních stacionárních elektrických strojů z doby počátků 20. století, spojenou s celkovou elektrifikací provozu. Jsou tu však další technické památky kromě již vzpomínaných Vítkovic – větrné a vodní mlýny, vápenné pece, karosárny, vojenská opevnění – mnoho z nich má šanci   být zapsáno do  světového fondu památek UNESCO.

Právě vzpomenuté Vítkovice  dokumentují celý technologický řetězec od hlubinného dobývání černého uhlí přes jeho koksování až po další využití při výrobě surového železa a zejména  zpracování oceli v náročná zařízení vysoké technické úrovně, jakými byly  zalomené  hřídele pro námořní dopravu a další investiční zařízení.

Byl jsem ve Vítkovicích zcela nedávno, procházel jsem se pod zrezivělým potrubím, které obepíná celé toto město – dnes součást Ostravy, naslouchal jsem pozorně výkladu své průvodkyně, kronikářce této městské čtvrti, výtvarné umělkyni, zdejší rodačce. Bez dalších dotací a finančních pobídek (přitom v Ostravě sídlí hned několik vysoce movitých milionářů) se další záchrana industriálních památek neobejde.

Těch tipů na výlety po těchto místech je velmi mnoho. Dnešní mladí lidé se na nich mohou seznamovat s rozvojem průmyslových aktivit svých předchůdců, kteří po staletí formovaly celý zdejší region do jeho podoby, dnes dosti zdevastované a zanedbané.

Industriální literatura a s ní ruku v ruce industriální turistika jsou zcela novým fenoménem, jde o to, aby se tohoto zájmu chopily také  naše kraje, státní a samosprávné orgány.  Od jejich virtuální podoby na internetu přejít k systematické   a cílevědomé záchraně a obnově dříve, než se rozpadnou, podlehnou zkáze času  a také v mnoha případech vandalům a jiným podobným živlům. Je zajímavé, že po tom volají nejvíce turisté, lidé zcestovalí po Evropě, kteří teprve tady doma si uvědomují, jaké nevyužité bohatství v naší zemi máme.