Nesluší se prý, aby člověk citoval sám sebe. Ono, mezi námi, nesluší se toho mnohem víc, ale zůstaňme u této neslušnosti, a soustřeďme se na ni.

D. Emingerová a D. Vávra

Takže: s neslušností sobě vlastní si dovolím ocitovat (doslova, jak jinak) předmluvu, jíž jsem uvedl nejnovější knihu Dany Emingerové. Čtěte:

Kursy tvůrčího psaní … sakra, k čemu to může být dobré? Copak někdo může někoho naučit pozorovat, cítit, být zvědavý a spousty podobných věcí, bez nichž se neobejde žádný spisovatel, který chce, aby ho lidé četli?

Větnou stavbu, to ano. Základy pravopisu, to také. To se naučit dá.

Ale zvědavost? Ale citlivost? Ale umění psát?

Kromě toho: copak umění psát je jaderná fyzika? Nebo věda o stavbě meziplanetárních raket? Vidím příběh, zapíšu příběh, ne?

Ne.

Psát slohové úkoly o tom, jaké to bylo na prázdninách, je něco jiného než psát povídky, novely nebo dokonce - nedej přírodo - romány. No, jen to zkuste. Sepište příběh, který bude při čtení pravdivější než pravda i přesto, že důkladný policejní protokol by vás usvědčil, že se z toho nic neodehrálo tak, jak to píšete. A přitom čtenář, třeba i ten, který byl očitým svědkem, zvolá: Ano! Ano, takhle přesně to bylo!

Ale dá se to naučit?

Inu, záleží na tom, KDO to učí a KDO se to učí.

Zkušený a dobrý spisovatel totiž neříká: pište takhle nebo pište naopak onakhle. Arnošt Lustig (a o toho v tomto případě jde) svým žákům a žákyním říkal: čtěte dobré autory, přemýšlejte o nich, a - hlavně - pište, pište, pište. Až to napíšete, pohádáme se o tom. Když budete přesvědčení o své pravdě, nedáte se zviklat názory nějakých rádoby intelektuálních poradců. Učitele nevyjímaje. Vaším jediným měřítkem je, zda čtenář řekne, že nemlátíte prázdnou slámu.

Arnošt Lustig také zpravidla neučil nějaké pitomce, kteří se domnívali, že si dopomohou k nadpozemské slávě a jiným nesmyslným požitkům. A když se mu náhodou takový žák přihodil, zle se žákovi vedlo.

Dana Emingerová uměla psát - a dobře psát - dávno před tím, než potkala Arnošta Lustiga. Slouží jí ke cti, že se rozhodla, že pořád ještě neví dost, aby si mohla říkat, že je dobrá spisovatelka. Od Arnošta Lustiga se ovšem dozvěděla, že tohle si nebude moci říkat nikdy. To o ní budou moci říkat čtenáři. Za čtenáře jejích dosavadních knížek proto zvěstuji: Dana Emingerová JE dobrá spisovatelka.

Následující stránky (a že jich není málo) jsou nejen vyprávěním o tom, jak se mladí čeští autoři dovídali o světě, o němž se (celkem mylně) domnívali, že jej znají. Následující stránky (a že jich není málo) jsou také vyznáním lásky citlivého, nadaného a moudrého člověka citlivému, nadanému a moudrému člověku.

Nemyslete si, že se z téhle knížky naučíte psát. To ne. Ale naučíte se líp číst. A to není málo.

Tak čtěte a učte se.

*******************

Ukázku z knihy čte Petr Holub:

Foto & klip: Jiří Wagner