KNIHA: Zistisito sama / Moje učitelské dny

"Konečně pátek. Vždycky, když odejdou ze třídy poslední žáci, udělám za nimi v duchu gesto plné radosti a nemohu se dočkat domova. V autobuse si pak nedočkavě listuji slohovými úlovky a hledám v nich hojivé náplasti na čerstvě utržené rány. V jednom sešitě se dozvídám, že Prometheus bil pověšen na skálu a tan každíden přiletěl pták a vizop mu ledvini. Poštolka se pro změnu domnívá, že antický hrdina byl za krádež ohně potrestán tak, že ho nějaký pták vykastroval. A žák Pešek na mou otázku odpověděl do sešitu pouhými dvěma slovy: ZISTISITO SAMA.“

Jeden střípek a čtenář je takřka plně v obraze. Autorka je učitelka, neučí však na žádné prestižní škole. Má velký smysl pro humor, umí skvěle pointovat a ještě pořád neztratila nadhled a cit. Upřesněme dojmy. Daniela Doubková opravdu neučila na prestižní škole, nýbrž na škole praktické, známé z dřívějších dob jako škola zvláštní, tedy v prostředí velmi drsném, kde se scházejí nejen děti mentálně retardované, ale také problémoví jedinci s těžkými poruchami chování. Ze svého učitelování vytěžila soubor krátkých záznamů, jež pospojovala do většího propojeného celku. Její vyprávění se občas zastaví u brutálnějších scén, které nás nenechávají na pochybách, že působení v takové instituci vyžaduje maximální psychickou odolnost. Člověku tak trochu přeběhne mráz po zádech, když si uvědomí, že nejde o fabulaci. Předkládá se nám vlastně reportáž, dokument, z něhož nám je i není do smíchu.

„Někdy to v naší škole vypadá jako na návštěvě v obrazech Hieronyma Boshe. Dominik zuřivě svírá krajkové stehno Markéty a ta ho posedle mlátí přes hlavu. David sedí na podlaze ve sborovně a z nosní dírky mu za cíp visí velký pánský kostkovaný kapesník. Kroužek pedagogů k chlapci pětihlasně promlouvá a dítě pláče, že chce maminku. Rozzlobený pán vyzývá svého hluchoněmého syna, aby pěkně učitelům řekl, co se přihodilo. Proud nesrozumitelných zvuků zaplňuje prostor a mně se zdá, že ta chvíle nikdy neskončí. Na chodbě se vztekle pere hlouček dětí, zatímco kolega hudebník se zbytkem třídy zpívá, že rožnovské hodiny smutně bijů. Bim bam.“

Knížečka Daniely Doubkové však nepřináší jen pocit bezmoci a absence smyslu či řádu. Žáci zvláštní školy jsou přece lidské bytosti, navíc bytosti citlivé, zranitelné. I v těch největších „hajzlech“ dřímá kdesi něha, touha po dobru a kráse. A paní učitelka má senzitivní radary, umí zachytit ledacos, včetně křehkosti. Vždyť učí český jazyk a výtvarnou výchovu. S nástroji, které jí byly dány, tedy s bohatou slovní zásobou a výtvarným okem, umí velmi dobře zacházet. Publikace se proto vyznačuje nejen zajímavými texty, ale i hravou grafickou podobou. Každá dvoustránka je tištěna na tlumeném podkladu vytvořeném z přezvětšovaných detailů dětských výtvarných prací. Ostatně, s podobnými knižními počiny již má svou zkušenost, viz její dříve vydané tituly Mám rád lidi hodné, spravedlivé a šikovné (2006) a Nic mi na ní nevadí, kromě toho, že se někdy divně chová (2008).

ZISTISITO SAMA je zatím autorčiným nejambicióznějším dílem, a to navzdory jeho útlosti. Své si v něm může najít široké spektrum čtenářů – od pedagogů přes výtvarníky, psychology (autorčin vhled do problémů jejích žáků souvisí rovněž s pedagogickým a na psychoterapii / arteterapii orientovaným vzděláním), činovníky na nejrůznějších úrovních školské soustavy (poněvadž kniha obsahuje i nepřímou kritiku celého systému), až po člověka, který se prostě rád pobaví a zároveň obohatí nevšedním viděním. Daniela Doubková je pečlivý, pokorný pozorovatel, zároveň také sarkastický glosátor života v jeho nejrůznějších podobách - v absurdní i smysluplné, ve smutné i veselé, v tíživé i magické:

„Musím sebekriticky přiznat, že více než síla mé osobnosti působí často na mé žáky obsah školní skříně. Barevné bavlnky, zlaté samolepky, třpytivé korálky, barevná peříčka, chlupaté drátky a šustivé papírky. Využívám kouzelné moci těchto materiálů a sázím na jejich sílu. Dnes jsem byla vděčna jemnému bělavému papíru a stříbrným nitkám za vznik křehkého anděla. Zlatavým fóliím zas blahořečím za žhnoucí kometu. Pepa z deváté třídy byl s výsledkem dnešní práce natolik spokojen, že chtěl opakovaně ujišťovat o úspěchu. „Na to, že jsme se zvláštní školy, jsme dobrý, že jo, pani učitelko.“ Ujistila jsem melírovaného Pepu, že jsou fakt hodně dobří i bez ohledu na zvláštnost naší školy, a Pepa určitě věděl, že nekecám.

Pepa je navíc zcela geniální, protože na školním výletě do Prahy obratně sebral slepému beznohému žebrákovi klobouk s almužnami. Když se pak nevidomý invalida za ním gazelími skoky rozběhl, volal Pepa: ZÁZRAK, UČINIL JSEM ZÁZRAK.“

Daniela Doubková - Zistisito sama, nakladatelství Drvoštěp, 2011, cena 120 Kč; 104 stran