Stejně jako vůni heřmánku, který jsem vytrhával jako plevel, znám z dětství tenhle pocit: „Kéž přečtu všecky knihy světa, to se přece zvládne. Chci to, chci to, chci to!!!“

Ó, přelouskám je. Brnkačka. Do toho.

Děti si tohle myslí. Někdy. Některé. Vážně o tom sní. Bývalo tomu aspoň tak. Představují si, že i život je bez konce a na všecko dost času. Že jde začít s buchtou od krajů a nemusí se od jádra. Je to možná omyl, možná otázka.

Míval jsem podobné touhy, a tak se mi líbí kniha Ze života knihomolky od Debbie Tung.

Jen mi vadí, jak je krátká. Přečtete ji za pár minut; nanejvýš třicet. Jde o cyklus vtipných stripů a donekonečna nad nimi lze snít. Anebo se i ptát: navazují dívčiny příhody chronologicky?

Jedna obvykle nepřesáhne stránku, každá má čtyři obrázky. Jindy jsou to stránky dvě, anebo váháme, zda děj nepokračuje i dál. Jako v románu. Možná ano. Uvažujeme proto o čase. Přihodilo se tohle knihomolce hned vzápětí, nebo až za pár dní? Jak je vlastně stará?

Kniha je určena dětem tak do dvanácti let (čemuž se někdy i má mentalita blíží), ale stejná diagnóza (čichání ke knížkám atp.) je bezpochyby vlastní taky mnoha „zralým“ lidem. Čtení je koneckonců snění v bdělém stavu a někdo „holt“ nechce v bdělém stavu snít, anebo to ani neumí. Lépe jsou ale na tom (s výjimkami) ti druzí a z vícera důvodů se ke čtení uchylují.

I příčiny, proč čteme (a proč rádi) zkusila britská autorka zformulovat, ba definuje ideální místa pro četbu, nebo konstruuje polohy čtenářky s knížkou. Poukazuje však rovněž na nebezpečí. Jaká?

Pnutí mezi knihou půjčenou a knihou koupenou. I to chápu. Mám kamaráda Ing. Pepíka K., který by nikdy nečetl půjčenou knihu. Musí být vždycky už jeho. A jistě, jako mocný manažer ve Škodovce má dost vůle, aby občas udělal výjimku, ale tyhle výjimky mu nejsou vlastní, nejdou mu od srdce, nejsou mu po chuti a nepovažuje takové výjimky za košer.

Pnutí bývá i mezi penězi na praktické věci a jídlo - a penězi na kulturu či knihu. Strip po stripu sledujeme život typické narkomanky, co propadla snění, a čte a čte a čte. Využívá každou vteřinu. Má energii. Chuť, zvídavost i schopnost se kuklit. Soustředit. Umí splynout s dušemi hrdinů svých knih. S Jeanem Valjeanem, například. S Sherlockem Holmesem. S panem Wonkou. S paní Bovary alias Flaubertem.

Z toho hlediska mě trochu mate hrdinčin přítel.I mně byly knihy drogou. Do jisté míry jsou. Každá návštěva knihkupectví se tím stává nebezpečnou lázní, protože se koupete mezi přáteli. Hm. A ideální víkend pro děvče, jaké jsem poznal v této publikaci? Víkend pročtený.

Je tu. Bratr? Neřekl bych. Každopádně funguje jako neuvěřitelně benevolentní bleskosvod a dotyčná ho na konci přesto neztratí. Sám bych jí dal košem. „Půjdem ven?“ ptá se muž-dobrotisko.

„Jo,“ odsekne knihomolka, no, a venku pod stromy či u kupky sena si začne opět číst… Mňam!

Kniha, a to se mi líbí, je ke konci stále konkrétnější. Vyzdvihuje dokonce některé konkrétní literární práce a dělá reklamu. Kdo chytá v žitě, Malé ženy, dílo Victora Huga. Dokonce i Kingovo umné rozprávění O psaní. Dahlova Matylda = do značné míry dvojnice naší hrdinky. A mimochodem, pokud jste viděli JEN FILM Matylda, pořiďte si to v knižním originále, prosím. Je to něco jako Carrie od Kinga, ale úplně pro děti.

Zpět k našemu komiksu. Takže ten její partner to „dá“, ale nemá to lehké. Z toho, jak vedle sebe oba spí a jak spolu občas ledacos podnikají, usuzuji na partnera i milostného. Hm. V tom případě ale knize zase chybí sex. No, jistě, je pro děti, ale hrdinčin svět to dělá mírně nepřirozeným.

Nevadilo by, že o sexu nečteme, že ho nevidíme, ale zde postrádám i jakýkoli náznak, že něco podobného existuje. Je to jako chování inspektora Clouseau v Sellersově (ne už v Martinově) podání. Hrdinové „to“ jednoduše nepotřebují. Stejně vyzní kniha a katastrofou jako Skleněné peklo by se tudíž stalo, kdyby autorka (mimochodem, psala to dle sebe?) abstrahovala i od sportu.

To naštěstí neučinila. A je fakt, že tělocvik sice dost ignoruje, ale její čtenářka by přinejmenším neměla vynechávat zdravou chůzi. Tu, při které se nejen podle Friedricha Nietzscheho rodí nejlepší nápady. Snad ji nevynechává. A nejméně jednou ji vidíme běžet. Tak či onak v knize registruji rozpory. A ten hlavní je mezi solidním, až psychoanalytickým líčením poruchy (příjemné diagnózy) - a mezi nezachycením většiny potřeb, jichž se člověk v rizikovém světě tak jednoduše nezbaví, není-li Rockefeller. Takže to autorka podle mého názoru krapet přepálila - a celek ztrácí na věrohodnosti.

Ne pro jedenáctileté dítě, ale pro starší lidi: recipienty. A taky hrdinčin vztah k vydělávání peněz je pouze naznačen, a to až podezřele vágně. Z čeho knihomolka žije? Je sice asi dvakrát vidět s laptopem, to ale třeba čtenáři-horníkovi situaci neosvětlí.

A tak jen vím, že určitě zatím nebaletí jako Billy Elliot. My přesně nevíme, co dělá, a jen tušíme, že teprve roste. Dospívá. A „něco je vynecháno, vole. To si domysli.“

No, ale jako člověk už za pubertou takovou radu nemohu akceptovat stoprocentně a z mého hlediska v publikaci rozhodně kráčí o registrování nemoci či poruchy. Což píši, ač knihy miluji. Přesto se mi dílo líbí a býval jsem, jak říkám, podobný fanatik čtení. Vše jsem si taky zapisoval a nakonec sám psát začal. To ale hrdinka ne. Chvála bohu.

Ze života knihomolky se mi líbí, ale řada dalších vnímatelů svazek jen prolistuje a možná mávnou rukou. Jen ti Angličané to třeba skousnou - a v klidu. Ale třeba Ital? Zapomeňte.

Kniha vyšla prvně až v Kansas City, ač je autorka z britského Birminghamu. Na blogu Where´s My Bubble? (wheresmybubble.tumblr.com) má Debbie Tung přehršle postřehů a částečně najdeme i kořeny jejího knižně vydaného díla. Vedle něj se stala autorkou knih Quiet Girl a Noisy World, přičemž její stripypřebírají stránky Huffington Post, Borfed Panda, 9GVAG, Pulptastic a Goodreads.

Knihu Ze života knihomolky připsala autorka svým rodičům a dvěma synům, které vede či vedla k četbě, což mi připomíná dnes nejvíc vydělávajícího autora Jamese Pattersona: měl problém se synem, jemuž četba zprvu nevoněla. A tak s tím různě bojovali. Hm. Každému, co jeho jest, a vím, co dodám: i Robert Louis Stevenson vždycky v kapse nosil knihu.

P.S. Jak mě po napsání této glosy upozornila jedna insiderka (a matka i čtenářka), vlastně vyšel česky rovněž druhý díl, kde je hrdinka přece jen víc dospělá. Tak si rovnou pořiďte i ten.

Debbie Tung: Ze života knihomolky. Z originálu vydaného roku 2019 přeložila a odpovědnou redaktorkou je Katarina H. Bolejová. Ve společnosti Albatros vydalo nakladatelství CPress. Brno 2019. 140 stran