Nejenže Zapomenuté příběhy přivedené k připomenutí Marianem Kechlibarem nejdou kvalitativně dolů: ta poslední, v pořadí už šestá knížka mi připadá svým vzhledem nejsličnější. Možná mi dáte zapravdu, pokud ovšem nemáte nepřekonatelný odpor k požárům a modré barvě obálky.

Prohlídku knihy začněme od titulního obrázku. Zachycuje zkázu Westminsterského paláce. Překvapen bude ten, kdo v Londýně byl a zmíněný palác obdivoval. Budova stojí, jakýpak tedy požár? Ano, ale je to nová budova, kdežto ta úvodní do základů vyhořela. Ano, požáry se stávají a v dobách vytápění krby a nočního osvětlení otevřeným ohněm byly na denním pořádku. Tento požár ale byl naprosto unikátní svou příčinou – a lze na něm dokumentovat i vypravěčskou metodu Mariana Kechlibara: dovede vypátrat ze změti faktů a podrobností paradox, údiv budící maličkost, která by někdy mohla být dokonce komická, nebýt jejího tragického rozměru.

Nejen vážky, ale i stroje mají své osudy. Autor to dokumentuje na příběhu britského dopravního letounu Komet, poháněnému tehdejší převratnou novinkou, proudovými motory. Byl to průkopnický počin a zároveň i osudová nevýhoda, k prvenství patří i chyby a trpce získávané zkušenosti. S technickými problémy se konstruktéři potýkají i v minulosti. Svědčí o tom kapitola věnovaná stavbě a dalším osudu švédského korábu Vasa. Měl to být zázrak lodního stavitelství první poloviny sedmnáctého století, vznešeností a mohutností úměrný síle tehdejšího Švédska, agresivní mocnosti, zasahující do dramatu tehdy probíhající války, později zvané třicetiletá. Příběh Vasy je v hrubých rysech známý, ano, je to ta loď, kterou se podařilo objevit a vyzvednout a po pečlivém ošetření vystavit v muzeu. Pýcha a pád, v tomto případě ponoření pod hladinu, tak bychom mohli v kostce odvyprávět kapitolu z šestého svazku Zapomenutých příběhů.

Zmínka o válce? Ta třicetiletá je stále v popředí zájmu historiků i politologů, některé jsou, jak jinak – zapomenuté. Patří k nim i zápas britských koloniálních jednotek s komunistickými povstalci v tehdejším Malajsku, dnešní Malajsii. Pod vedením maršála Geralda Templera tehdy Britové povstání potlačili, což se od té doby v podstatě nepodařilo nikomu a nikde. Jak toho Templer dosáhl? Těžko to charakterizovat jinak, než jako kombinaci důvtipu, cílevědomosti a znalostí toho, proč jsou lidé nespokojeni a proč podporují povstalce. Což nic nemění na tom, že v podstatě lidumilné Templerovy metody jsou dnes interpretovány jako příklad bílé brutality. Dnes je Malajsie kvetoucí stát, i to je důsledek tehdejší v uvozovkách Templerovy brutality.

Není to ale tak, že by nás autor vodil panoptikem hrůz a katastrof. Rád přichází na kloub zdánlivě jednoduchým skutečnostem. Odrazme se od Vasy, velebně se nořící do hlubin po dvacet minut trvající plavbě. Zdaleka ne každá loď měla tak truchlivý konec, mnohé podnikaly doslova zaoceánské plavby v dobách hluboce předindustriálních. Jak tehdejší mořeplavci určovali polohu? Výška Slunce nad obzorem se dá změřit poměrně snadno, ale k skutečnému určení polohy potřebujeme znát čas, jak víme z Tajuplného ostrova Julese Verna. Měření času věnoval Marian Kechlibar podrobné zkoumání. V dnešní době rádiem řízených hodin nás nenapadne, že se konstrukci použitelně přesných hodin věnovali v osmnáctém století nejlepší mozky té doby, jako byl například astronom Edmond Halley, kmotr nejslavnější komety navštěvující Zemi.

Na zdánlivě neřešitelné problémy narazili i první kladeči mořských kabelů. Už sama konstrukce obalu byla v devatenáctém století skutečný hlavolam a samo položení kabelu dokonce spojujícího Evropu s Amerikou bylo dobrodružství. Úspěchem podnik skončil v srpnu 1866, a autor nás může potěšit zprávou, že jedna z prvních telegrafických depeší oznamovala Američanům, že v Praze spolu uzavřely mír dvě evropské mocnosti, Prusko a Rakousko.

Nebo jiná zdánlivá maličkost, a zase jsme u Kechlibarovy metody objevovat tajemství a drama v zákoutích všednosti. Obaly. Máme je všude kolem sebe, a vždy bylo nutno zboží nějak chránit, přepravovat, přechovávat. V kapitole věnované obalům se podíváme na mořské dno za antickými amforami, a skončíme v moderní době, kdy světová moře brázdí obrovité lodě s navršenými kontejnery typizovaných rozměrů. Jelikož je to relativně vzato novinka, známe i jména lidí, kteří se o zavedení tohoto druhu přepravy zasloužili, je to podnikatel Malcolm MacLean a inženýr Keith Tantlinger. Svěží, poutavé, chytré a fakty nabité, aniž by bylo únavné, je čtení šestého svazku Zapomenutých příběhů.

A úplně nakonec poslední potěšující sdělení: pokud nedojde k nepředvídatelnostem, můžeme se napřesrok těšit na sedmičku.

___________________________________

Zapomenuté příběhy 6 najdete zde, můžete si objednat také Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 či Zapomenuté příběhy 3, Zapomenuté příběhy 4, Zapomenuté příběhy 5