Marian Kechlibar podniká výlety do blízké i starší historie. Nezajímají ho králové a prezidenti (někdy ano) anebo vítězné nebo prohrané bitvy (někdy ano). Už čtvrtým rokem si tedy lámu hlavu otázkou, jaký je společný jmenovatel jeho Zapomenutých příběhů. Jmenovatel, nebo spíš princip. Řeknu to jinak, co autora v minulých dějích upoutá, aby se jimi zabýval a podal svědectví o svých poznatcích. Zpravidla najdeme v jeho příbězích pouto svazující minulost s tím, co prožíváme dnes.

Někdy je ta propojka tak nápadná, že bije do očí. Žádné téma dnes nehýbá veřejným míněním jako očkování. U nás i bývalý prezident vsadil na ideologii antivax. Začteme se do Příběhů a co shledáme? Že nenávist je stará jako procedura sama. Začalo se dávno, v Číně už v šestnáctém století. Ale naplno to začalo s očkováním proti černým neštovicím. V Americe byl jedním z průkopníků bostonský reverend Mather. O takzvané variolaci se dozvěděl od jednoho z afrických dovezených otroků, začal ji propagovat - a vysloužil si bombu hozenou do okna.

Je to politika a ta se do medicíny také ráda míchá. Nejen u nás. Tento svazek Příběhů začíná zkoumáním nemoci zvané kakke. Sotva o ní někdo z nás slyšel, kosila lidi po desetitisících ve starém Japonsku. My ale známe beri beri, africkou příbuznou choroby vyvolané avitaminózou, jednostranným stravováním. Umřelo by méně lidí, kdyby se do výzkumů nemíchali politici, v tomto případě japonští aristokraté. Ti prosazovali teorii, že kakke je infekční choroba. Proč? Je to jako s jízdou na tygru: když vsadíte na nesmysl, nemůžete slézt…

Někdy ovšem jde čistě jenom o politiku. Pátý svazek Příběhů pojednává o tom, jak Rusové prodali Američanům Aljašku. Bývá to uváděno jako příklad krátkozrakosti. Ale tehdy byla Aljaška (víte, že je třikrát rozsáhlejší než Francie?) neobydlený kus sněhu a ledu a strana prodávající (Rusové) ani kupující (Američané) nemohli tušit, že pod ledem je zlato a ropa a plyn… Obchod byl nakonec uzavřen a autor vás přesvědčí, že ani z jedné strany to nebyl žádný akt hlouposti.

Ostatně, sám o sobě není ani led jen tak bezvýznamný artikl.

V kapitole Horký obchod se zmrzlou vodou objevíte dnes zapomenutý svět ledařů, kteří zmrzlou vodu těžili a rozváželi dokonce i mezi kontinenty. Když pak Skot William Cullen uměle vyrobil led, byl to vynález, který zajímavě rezonuje s vynálezem ohně.

Jsou ovšem obchody na lidské hlouposti založené. V sérii Zapomenutých příběhů narážíme na epizody, kdy se lidé nechovali zrovna chytře. Před sto lety se v tomto ohledu činili Američané, kteří naletěli na skvělou obchodní nabídku: Zdvojnásobí vklady během tří měsíců! Autorem podfuku typu „letadlo“ byl Ital Carlo Ponzi, který přijel do Ameriky v kajutě druhé třídy a díky „letadlu“ si žil životem milionáře – financovaným důvěřivostí naivních lidí, neschopných si položit otázku… jak je možné prodávat elektřinu levněji než ten, kdo ji vyrábí a spravuje rozvodné sítě. A jsme u zmíněného pouta mezi minulostí a současností.

Ano, zločinci byli, jsou a budou a do Zapomenutých příběhů někdy zabloudí, ani nevědí jak a ke své škodě. Jeden takový se obrazně řečeno zamotal do telegrafních drátů. V kapitole Zatkněte KWAKERA přibližuje Marian Kechlibar historii telegrafu. Měl různá řešení, skvělý je „zvukový telegraf“ s vedením sedmadvaceti drátů a každý z nich vedl k člověku, který měl vyslovit písmeno abecedy. V praktickém používání ale byl střelkový telegraf. Ten pomocí impulzů vychyloval střelku a jejím pohybem podával zprávu. I takovou, jako že mají na nádraží zatknout muže v kvakerském kabátu… Stalo se a dotyčného muže, prchajícího vraha, nakonec popravili.

Sověti nepopravili zajatého amerického pilota Garyho Powerse, když raketami sestřelili jím pilotovaný špionážní letoun Lockheed U-2. Byla to mimořádně dramatická epizoda ze studené války mezi Sověty a USA. Zapomenuté příběhy vynášejí na světlo i neznámé okolnosti – například že Sověti při té příležitosti sestřelili i vlastní stíhačku, vybavenou ke smůle pilota chybným identifikačním kódem. Powers přežil, sovětský pilot Safronov nikoli.

Dnes už dobrodružné přelety patří historii, prostor kolem Země ovládly satelity a to vše je umožněno vynálezem a rozvojem polovodičů a jejich aplikací. Že to nešlo vždycky snadno i po té lidské stránce, to jasně vyplývá z kapitoly Páni křemíku.

Sbírka obsahuje celkem dvanáct příběhů. Už jsem se tu zmínil o kapitole pojednávající o telegrafu. V ní najdeme připomenutí přírodního fenoménu, k němuž došlo roku 1859, před více než půldruhým stoletím. Tehdy došlo k masivnímu výronu sluneční masy. Proud indukovaný v telegrafních drátech ničil koncové stanice a způsoboval operátorům popáleniny. Od hroznů jisker tryskajících z přístrojů chytaly zásoby papíru v kancelářích, sděluje Marian Kechlibar.

Jako připomínku něčeho, co se stalo v minulosti? Ne. Je to varování, jak křehký je náš současný svět. Pýcha už z nás pomalu opadává a uvědomujeme si, jak jsme závislí na funkčnosti neuvěřitelně složitých strukturách. Stačí elektromagnetická bouře… stačí malý virus…

Nenechte se strašit. Raději čtěte Zapomenuté příběhy 5.

****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY 5
Páté pokračování série Zapomenutých příběhů, návrat k tradičnímu formátu volného řetězce dvanácti kapitol na různá témata. Jeden příběh za druhým je fascinujícím dílkem skládačky v obraze světa, ve kterém žijeme v blahoslavené nevědomosti. Kniha je jako vždy doprovázena rozsáhlou obrázkovou přílohou.
Knihu si můžete objednat na této adrese.

Všechny knihy autora ve zvýhodněném balíčku můžete koupit ZDE.