Z nostalgie jsem si koupil knížku Miloše Zapletala Záhady a tajemství Jaroslava Foglara. Jeho knížky a komiksy o Rychlých šípech jsem měl moc rád. Začali jsme je hltat někdy v šestačtyřicátém roce v časopisu Junák a potom ve Vpředu. Kamarád Míla Heidler měl některé jeho knihy, které vyšly před válkou, a tak jsme je s bráchou přelouskali.

Stali jsme se skauty a také jsme založili Čtenářský klub Vpředu. Byli jsme plní jeho dobrodružství, které nám dával, a strašně nám chybělo, když přestaly ve Vpředu vycházet Rychlé šípy a rubriky, které vedl.

V dobách politického oteplení v polovině šedesátých let, kdy směl opět vycházet, jsem jeho knihy kupoval a seriál o Rychlých šípech, který vyšel knižně, jsem věnoval bratrovým synům. Už bych si v nich nelistoval tak často jako kdysi. Myslím, že i jim a jejich kamarádům hodně dal.

Občas jsem se pídil po Foglarově životopisu. Vím, že sem tam nějaký vyšel, ale já o ně nezavadil. Až teď. Je dobře, že příběh „Jestřába“ napsal Miloš Zapletal, který nebyl členem jeho slavné Dvojky. Znal ho padesát let a umí se na něj dívat s odstupem. Citlivě nám vypráví o člověku, který byl tak osamělý, bez rodiny, jenom s maminkou, že mohl celý svůj život věnovat mladým chlapcům.

Foglarův život byl plný peripetií, jenom škoda, že v dobách, kdy toho mohl mládeži jako spisovatel nejvíc dávat, byl zakázaným autorem. Přesto se nevzdal a psal, byť třeba do šuplíku. A je obdivuhodné, jak přes všechny zákazy vedl svůj skautský oddíl, vždycky samozřejmě jako součást jiné organizace. Myslím, že tahle urputnost musela všem, i těm estébákům, co se jím zabývali, imponovat. Ostatně není vyloučeno, jak naznačuje i Zapletal, že některý z nich jako kluk foglarovky hltal, takže potom jejich autora šetřil.

Jsem rád, že náš nejúspěšnější spisovatel pro mládež – nejen pro kluky, ale i děvčata ho četla, byť o nich nepsal – se dočkal takové biografie, která z něj nedělá ani klukovského pánaboha, nad něhož není, ale taky nám ho přibližuje jako člověka se všemi jeho slabostmi. Miloši Zapletale, díky!

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz