Každá knížka se dá vydat i pouhým nákladem kus, ale většinou je výtisků víc a těžko rozeznáte jeden od druhého, když si neuděláte znaménko inkoustovou tužkou na pozlacení. Žertuji! Odmala mám Ostrov pokladů s Tichého obrázky a představte si, že jsem využil Pendolino, vyskytuji se návštěvou v Ostravě a mocně piji rum. Náhle dojde řeč. Ne zcela, ale na pirátský popěvek. Jak zněl? Přítel to neví! Ale pak se vzpamatuje, sáhne do knihovny, polapí Tichého Ostrov a je to přítelův majetek, ale vypadá tak stejně, až si říkám: „Není můj?“

Listuji a najdu příslušné místo. Čtu: „Na černé rakvi patnáct chlapů popíjí, johohó, ať teče rum.“ A jste dospělí, ale nezkušené dítě by chvíli předtím napjatě čekalo, zda nebude v ostravské knihovničce místo rumu vytištěno jiné doporučené pití. Není. Černá Rakev je (mimochodem) jméno reálného ostrůvku, ale to nevěděl ani sám Stevenson, když popěvek do svého opusu a pod vlivem nevlastního syna injektoval. Zpátky do Ostravy.

Váš známý má Ostrov možná ohmatanější, jak vám dojde, ale o málo; a protože vevnitř nemá řádky podtržené inkoustovou ani mastný flek, jeho a svou knihu byste neidentifikovali, kdyby byly iluzionistou nenápadně prohozeny. Stejná sourozenkyně však není navzdory tomu identická s druhou a každý výtisk je individuum. Anebo není?

Je to otázka a představme si, že ten opilý kamarád exemplář vyhodí oknem a že jsme ho dole už nenašli. Co udělám? Příště mu věnuji exemplář svůj. Otázka. „Má nově, co měl, nebo má něco jiného?“ Je to věc pohledu a stál nad tím už Aristoteles. Individualitu věci chápal jako nedostatek. Individualitu živé bytosti jako klad. A necháte-li se smýkat v dalším roce vůlí zaměstnavatele (to je pouze příklad) a děláte i ostatní, protože „se to dělá“, jste pouhý exemplář člověka a nikoli osobnost. Přirovnání? Jste jediný z milionu výtisků knihy. Ale je pravda, že kniha nemá svobodnou vůli a individualizace každého z výtisků závisí na dalších okolnostech. Třeba každý jen stárne a nebude dlouho odlišitelný od výtisku B. Ale pak přece. Stál v knihovně neopatřené skly, takže utrpěl prachem. A výtisk pod ostravským oknem počůral pes, tak nabyl individuality jinak. Nicméně je u knih symptomatičtější věnování, a pokud byste měli dejme tomu první anglické vydání Ostrova pokladů podepsané Stevensonem, jste králové. Ono vydání je tím taky král. Ačkoli se o Stevensona zajímám, ani nevím, zda takové vydání existuje. Zato mám Boudou ilustrovanou knihu Vandrovali vandrovníci od Branalda a vepředu obrázek navíc: Půvabná žirafa se zamotaným krkem, kterou osobně do knihy vkreslil Cyril Bouda.

Mně ne, rodičům. Svazek jsem zdědil a jednou byl na Světě knihy na Výstavišti a podepisoval se právě Branald. Stálo mi za čas vystát frontu, otevřel jsem výtisk před spisovatelem v místě tužkového obrázku a poprosil o podpis. Boudův obrázek je datován 15. dubna 1959 a Branald mi vandrovnický román podepsal zjara 1999 - s „přáním hezkých životních vandrů“; ale zpotvořil v rychlosti prostřední devítku, takže se dá ona datace číst i 1909.

Teď si to vezměte. Kniha stála - v padesátých letech minulého století - 29 korun a malůvkou a podpisem, mezi nimiž uplynulo přesně čtyřicet let, její cena malinko stoupla, což je přece také prvek individualizace exempláře, který by jinak byl takřka k nerozeznání od jiného. „Rozbiješ-li svůj šálek na kávu, koupíš si nový a nelámeš si neopakovatelností rozbitého šálku hlavu,“ upozorňuje Filosofický slovník pro samouky, „protože každý šálek na kávu ztělesňuje jednu a touž ideu šálku a splňuje se stejným zdarem účel, pro nějž šálky na kávu jsou vyráběny.“ Ne pokaždé přitom jde o peníze a cena nemusí být daná uměleckými čarami na straně tři. Vzniká i roste v srdci. „Není mi,“ říkám, „jedno, jaký zrovna svírám výtisk.“

I když… Kdo ví! Od Tilleho-Ladovy publikace Dvanáct pohádek z onoho světa mám dnes jen albatrosí výtisk (1993) a je to také fajn. Obrázky a text jsou přece stejné jako v prvním vydání a mohu být spokojen. Jenže první vydání, po dědečkovi a z roku 1921, jsem kdysi také vlastnil, a třebaže je dnes nepředstavitelně ohmatané, pro mě má osobní cenu. Ještě jsem ani neuměl číst a táta mi tyhle pohádky četl. Navíc… Za druhé světové války to byla jeho oblíbená kniha. Miloval ji a myslím, že později vůbec nevycházela (protože je dost náboženská), a teprve rok 1993 to napravil. Koupil jsem ji tenkrát spontánně znovu a text, jak řečeno, čtu se stejnou rozkoší.

I Ladovy obrázky prohlížím se stejným nadšením. „Facír Pipán stanul na rozcestí mezi nebem a peklem.“ Rafaj počal hrabat a čerti řvali: „Inženýr už kope základy kostela - běda!“ Anebo: „Andělé napichovali knedlíky na zlaté vidličky a podávali je sedlákům rovnou do huby.“

Jenže nelze svítit, už nejde o původní tátovo vydání; a protože bylo jediné, má pro mě osobní individualitu. A snad i osobnost. Anebo si říkám, že by ji mělo mít, jenže je tu záhadná finta knih… Kdyby se jednalo jenom o tátovo těžítko (nebo jeho hrnek), všecko, o čem dojatě plkám, platí. Ale není to těžítko. Je to kniha a knihy asi jsou víc než věci.

Otec ji ani neměl podepsanou vlastní rukou (a proč by také měl), a tak se skláním před mocí slova a kreseb a nemůžu než užasle konstatovat, že je mi dneska již úplně fuk, o jaké jde vydání. Prohlížím si a čtu a city se přenesly na reprint. Je to jiný výtisk, ne jiná nostalgie. Jde o tu samou knihu.

Dvanáct pohádek z onoho světa (2007) | Databáze knih