KNIHA: Záhada HLAV a LOMU

Skoro jako bájný Říp

Pomalu tak bude již vysoká hromada prací o minulým režimem zapovězeném Foglarovi. Jeho knihy nesměly vycházet v letech 1949-1964 a 1972-1985. 28 let. Na mantinely narážely i jindy. Pak došlo ke ZLOMU (1989) a dnes možná opět. Mytická hora byla na Masarykově univerzitě završena vědeckou prací Foglar v nás.

Snad aby titul nepřipomínal Hitler v nás, připjali pod něj tři autoři (profesor doktor Ivo Jirásek, Ph. D.; docent PhDr. Jiří Němec, Ph. D.; Mgr. Richard Macků, Dis., Ph. D.) podtitul Záhada hlav a lomu. Asociuje Záhadu hlavolamu, jen o ni ale nekráčí. Přesto může leckterý zvědavec knihu mylně koupit s představou, že se v ní analyzuje, nakolik Foglarovo dílo „obloudilo“ HLAVY dětí, než to pokaždé přece přešlo v LOM v pubertě. To však je chybná interpretace. S ní jsme stejně vedle jako vonná jedle u Bobří řeky. Nejde o žádný LOM životní, o coming out, ale žulový kamenolom Na hřebenkách u Haškovy Lipnice nad Sázavou. Roku 1965 ho komunista Antonín Himl, tehdejší tajemník Ústředního výboru Československého svazu mládeže, vytipoval pro stavbu objektu „tábornické školy“, ale možná to u Lipnice zas tak neznal, tak mu radil rodák z Kejžlic Antonín Mendl. Architekti Antonín Svoboda a Jaroslav Vaculík vyprojektovali dům, co připomíná z nebe spadlé vznášedlo mimozemšťanů. Ve skutečnosti připadl dětem. Stavba hrdě kombinuje kámen a dřevo, materiály okolí. Roku 1970 nahradila dosluhující objekt Tábornické školy ČSM na Sluneční pasece u Pelhřimova. A lom? Je dnes průzračný. Protože zatopen. Za víc než padesát let byl svědkem mnoha prázdninových kurzů pro děti, které absolvovaly „celostní výchovu“. Její reflexí je zážitková pedagogika. „Prázdninová škola Lipnice“ ovšem není jenom následek rozumování. Inspiraci má ve Foglarově díle. Tvůrci naší knihy pak odhalují, nakolik je inspirace vědomá, a nově dokazují výchovnou funkci foglarovek.

U kořene vztahu Foglar-vychovatel je ovšem paradox. Kritici foglarovky cupovali a cupují. Někdy poukazovali na primitivní brakovost, autor dle nich literát nebyl a psal pouze napínavé čtivo. Propadl do propasti jejich řešetem. Na pozici živých, prokreslených postav sestrojoval jenom schematická výchovná monstra a měl neumělý styl. Jenže… Dokonce nejnenávistnější z kritiků Václav Stejskal vyvážil plivance: „Toto my nemáme vlastně co hodnotit, ať to analyzuje pedagogika. Foglarova podstata tkví v práci oddílového vedoucího.“

Snad i Stejskal (jehož smrt později Foglar v podstatě uvítal) tu vedle přemrštěné romantiky vnímal jakýsi „pedagogický sentimentalismus“, jak tomu autoři naší knihy říkají. Zvláštní přitom je, že se Foglarovo jméno navzdory tomu v odborných pedagogických zdrojích dodnes neobjevuje. V čase komunistického režimu to šlo možná pochopit, i když vztekle, proč ale chybí reflexe třiatřicet let po převratu? A chybí! Obor pro Foglara mateřský se k němu chová macešsky a v časopise Pedagogika se - od roku 1951 - ani jednou nemihl příspěvek cílený jeho směrem. Proč? Nejpravděpodobnějším důvodem bude, že neměl kvalifikaci. Vzdělání. Pracoval s dětmi hodně intuitivně. Přesto či proto úspěšně. Jednalo se místy o intuici génia. Tři tituly ověšení autoři jsou o tom aspoň přesvědčeni a tvrdí: „Ideově a metodicky Foglar podpořil základy dnešní celostní výchovy.“

Vedle pedagogiky a literární vědy se kniha zaobírá dvěma dalšími obory, jež o fenomén jeví zájem. Je to bádání v oblasti komiksů a je to religionistika, jejíž význam v posledních letech zdůrazňuje prof. Pavel Hošek, Ph. D., v knihách Evangelium podle Jaroslava Foglara (2017) a Duchovní rozměr fenoménu Foglar (2018).

Těžiště svazku Foglar v nás představují expertizy a empirická šetření. Vznikl dotazník, zkoumal se sociální jev, analýza plus interpretace následovaly. Otázky nejsou cíleny návodně a jedním z klíčů je problém, nakolik si Foglarem zasažení uvědomují právě i nábožné (a až náboženské) rysy Foglarova přístupu. Sporu jistě nebude, že rituály a obřady v klubovnách i na táborech, ať už v realitě anebo v lokacích vysněných, tuze připomínají náboženská vytržení, ba různá vzývání. To i ono má hodně podobné kouzlo. Ale přiznejme, že právě Foglarova činnost vzývání pána Boha spíš vytlačovala. Skautské kluby i jeho tábory se staly naopak pro mnohé prý i „nebezpečnou“ náhradou chození do kostela, ke zpovědi. Jak prokázal výzkum, tak 40 % respondentů vyjádřilo nevyjasněný či výslovně negativní postoj k náboženství. Ale v porovnání se situací v naší ateistické zemi, kde jde o nějakých 80 %, je to úspěch. Ve věku 9-26 let navíc dosahuje religiozita Čechů jen devíti procent. I Foglar byl nábožensky chladný. A přece náboženskou dimenzi v jeho díle vnímá každý druhý účastník průzkumu! - Divu přesto není, že právě věřící v dotazníku táborovou „spiritualitu“ spíš neberou. Proč taky nahrazovat rituály křesťanů rituály klubovními, že? Rituály, v jejichž rámci se nostalgicky zpívá Foglarova oblíbená My pluli dál a dál v zelený háj.

Míra ovlivnění ve spirituálním smyslu je ale v dotaznících hodnocena nejméně. A víc asi fascinuje zcela regulérní diagram o vztahu mezi prožitkem čteného a mírou toho, jak jsme Foglarem ovlivněni. A skauting?

Nejen kněžím, ale i „junákům“ uměl Foglar konkurovat. Pnutí mezi skauty a jeho od uniforem oproštěným přístupem je kapitola pro sebe. Etapové hry to dobře dokumentují. Trvají i půl roku, ale končívají na táboře. Averze skautů k nim sestává z víc důvodů. Není to jen závist, i když není sporu, že alternativní Foglarův systém zastínil systémy junácké.

Nejde ani o zášť - vůči hrám jako takovým. Ač jsou zajímavější než disciplíny skautského programu. Vadí praktický průnik hry do programu tábora! Příliš snová hra vytlačí přirozené prožívání. Běžnou práci a přípravu na život. Ale Foglar i tohle uhrál a stvořit uměl imaginativní hru na odpoledne, večer, půlhodinu.

A ještě k víře. Opakovaně narážíme na lidi, co k oltáři přešli od táboráku. Plynule. Někteří nevědomě. A výjimečný spisovatel si celý život opakovaně zoufat, jak mu chlapci v patnácti či ještě dřív utíkají, když je začne stimulovat sex. Copak o to, ženy lákaly i Foglara a jinak vědecká publikace to snad rozebírá až moc. Přesto a navzdory těm svodům zůstal intuitivně i programově věčným chlapcem, asi jako tvůrce postavy Petra Pana James Matthew Barrie. „Nikdy víc nevyrůst,“ umínil si v osmnácti. To krédo naplnil. Někteří se mu pochopitelně smáli. Podezírali ho z homosexuality, pederastie. Jiní ho ctili a jemu jen bývalo líto, že příroda nenastavila stejně jako jeho víc mužů. Foglar byl bezesporu dobrý pedagog, ale adolescentům nerozuměl; přicházel s nimi do konfliktů. „Roverský program neznal a neuměl, vývojovou psychologii nestudoval, problémy dospívajících nechápal.“ Kniha Foglar v nás ale víc mapuje prodchnutí ČTENÁŘSKOU zkušeností a tento vliv na život. Má 4 části. Úvodní je vyprávění o běhu života, rozsekané na První roky a osm dekád. Přehledné, i když mechanické (a vizme dekádu Čtyřicátá léta). - Druhý díl Obrysy díla pohledem vybraných oborů má 4 kapitoly Komiksová studia, Literární věda, Religionistika a Pedagogika. Zarazí tu chvála nepublikovaného rukopisu podvodníka Petra Sadeckého Volání divočiny a ČSSR 1963. Poznámky o trampingu a Jaroslavu Foglarovi. Dotyčný byl jistě inteligentní a výjimečně imaginativní, mimořádně nadán studoval estetiku a kritiku na FAMU, avšak roku 1967 emigroval do Anglie se stovkami prací Zdeňka Buriana a Bohumila Konečného. Upravil je a vydal co knihu „sovětských disidentů“ Octobriana and the Russian Underground (1971).

Třetí část Záhada hlav líčí průzkum zkušeností s foglarovkami na život. Dotazovaní měli mj. vysvětlit, co na Foglarovi oceňují, a mluví často o hlubokém vnímání přírody. Ukazuje se, že ty knihy a seriály potrefily děvčata stejnou měrou jako chlapce. - Finální část Záhada lomu cílí na zážitkovou pedagogiku, ta zajímá tvůrce nejvíc. Analyzuje se fenomén hry, jak ho u nás tvořil i Miloš Zapletal, a význam romantické legendy - k motivaci při hře. Foglar legendu někdy už bral z vlastní knihy, jindy jí předcházela. V neposlední řadě je zdůrazněn fatální význam autority vedoucího jako vzoru a sporu nebude, že i jednoduchým, neatraktivním úkolům dává legenda předvedená schopným vykladačem magické kouzlo. K naší knize jsou ale klíčky i „duševní otřesy“, což je u dítěte obdoba iniciačního zasvěcování. Třeba u Indiánů. Iniciace tvořící z kluků muže tu ovšem ignoruje erotiku a Martin Hybler navíc hodnotí Foglarovo psaní jako „archetypální symbolické drama iniciace s užitím prvků jungovské analytické psychologie“. Podle jeho názoru se tu navíc jedná o ryzí, pravou a „esoterickou“ iniciaci. Divíme se? Ne. Iracionální dítě umí lehce NEZAUJMOUT předem kritický postoj k textu a naplno, mýto-poeticky ctí a prožívá vyprávění. Vnoří se do čteného světa jako do jezera a obzvlášť soumrak u ohňů vedl mnohé k sebereflexi. Respondenti elektronického dotazníku (sběr dat proběhl roku 2020 a těch dotazníků bylo vyplněno 1135) zmiňují právě také podmanivé večery v souvislosti s proměnou své osobnosti. Od Foglara co tvůrce mýtů i her to však vyžadovalo mistrovskou citlivost. A když psal? Z jedné strany vyvázal hrdiny knih z času a historických souvislostí, z druhé musel v odhadnutých mantinelech nastavit určitou (ne)náročnost. Chtěl, aby rozuměly všechny děti. „Nu, a co dělá tým instruktorů při přípravě zážitkového kurzu?“ ptají se autoři. I ten odhaduje intenzitu, se kterou osloví svěřence. I ten cíleně pracuje s atmosférou okamžiku. Možná to bude k nevíře, ale kopíruje to prožitek četby foglarovek. A dojmy přetrvají i poté, co herní aktivity vyčpí v zapomnění. A to je moc Foglarových knih i her. Čtenáři přijímají pod tím vlivem i nejotevřeněji exponovanou didaktiku, nad kterou se recenzenti otřásají hnusem.

Interdisciplinární publikace Foglar v nás je první počin, jenž trumfl dosavadní hypotézy. Byly jen hypotézami, zatímco teď zřejmě víme, že ony knihy skutečně mají (trans)formativní účinky.

Práce obsahuje i zajímavou tabulku sedmadvaceti Foglarových knih s hodnocením pedagogického přínosu. Která dopadla nejhůř? Tajemství Velkého Vonta a Dobrodružství v Zemi nikoho. Pedagogicky prý odsud „nevytěžíte“ nic.

Foglar v nás je doposud nejsofistikovanější kniha, co kdy o Foglarovi vyšla. Autoři nad tímto mým referátem jen mávnou rukou, s naivní nadějí ale vyčkávají, nakolik v pedagogice rozvíří debatu, která povede k systematickému zkoumání Foglarových metod a výchovných úspěchů.

Ivo Jirásek, Jiří Němec, Richard Macků: Foglar v nás: Záhada hlav a lomu.
Vydala Masarykova univerzita. Brno 2021. 184 stran