Nejnovější knížka Stephena Kinga, krále hororu, Just after sunset (jaro 2008) obdržela v této kotlině tituly hned dva.

Podle tiráže, což je - snad stále - jedině směrodatné pro bibliografy, se totiž jmenuje Po soumraku, nicméně máme-li uvěřit titulnímu listu a přebalu, jde o Za soumraku.

Třináct tu přítomných povídek přeložila do češtiny Linda Bartošková a Stephen je loni v únoru předznamenal úvodem a delší citací z poměrně hrůzného příběhu Velký bůh Pan od Arthura Machena, zvláštního to anglického spisovatele, o kterém psal Neviditelný pes loni 2. září (Arthur Machen nejen z Jitra kouzelníků) a jehož vliv je v Kingově případě silně znát na povídce "N.", v knize prý úplně nejmladší. Dokážete si vzpomenout na jediný úspěšný strašidelný příběh, který neobsahuje moment návratu někam, kde to nenávidíme a nesnášíme? ptá se nás autor. Nejzářivějším příkladem by mohla být Žlutá tapeta od Charlotte Perkins Gilmanové (česky v Komu se to dostane do rukou, Odeon, 1992. Pozn.IF). Pokud jste ji na vysoké četli, nejspíš vás učili, že je to feministický příběh. To je pravda, ale je to také příběh mysli drolící se pod tíhou vlastních obsedantních myšlenek. Tento prvek se objevuje také v "N".

2.

Na rozdíl od šesti předchozích svých souborů povídek i delších novel (Noční směna, 1978, Čtyři roční doby, 1982, Mlha, 1985, Čtyři po půlnoci, 1990, Noční můry a snové výjevy, 1993, Všechno je definitivní, 2002) tentokrát král King shrnul do jedné knihy (344 stran) především zbrusu nové příběhy napsané od roku 2006, přičemž se - jedním dechem – i doznal, že se povídku musel do jisté míry znovu učit psát.

Nakolik se mu to podařilo, ať už posoudí každý z nás sám, nicméně za srovnání rozhodně stojí Pekelný kocour, který se - na rozdíl od ostatních "kousků" - poprvé z tiskařské černi vynořil už před třiceti lety v časopise Cavalier - a zůstává křížencem morbidně nekrofilní poetiky Ambrose Bierce s klasickým Poeovým Černým kocourem, přičemž zvlášť odpornou pointu vám tu - samozřejmě - neprozradím.

Z ostatního tuctu povídek v Za soumraku se mi asi nejvíce líbil Němý.

Nad tímto příběhem si maně nelze nevzpomenout i - třeba - na Highsmithové Cizince ve vlaku, anebo tedy aspoň jejich stejnojmennou Hitchcockovu adaptaci. Titulním hrdinou je páchnoucí (a mírně i prdící) stopař považovaný původně (a dokonce) za hluchoněmého, následkem čehož si ovšem může auto řídící altruista, který nešťastníka naložil, tím spíš nahlas vylít srdíčko.

Ponurý posluchač je ale pouze němý, jak naznačil už titul příběhu, a poté, co vyslechne tirády o zoufalém řidičově osudu a hlavně (zlo)činech jeho nevěrné ženy, rozhodne se takříkajíc uchopit spravedlnost do vlastních špinavých rukou, což i udělá. Brutálně. A zastane boha. Povídka ale obsahuje i jistý, nu, řekněme erotický motiv, což u Kinga, jak víme, není tak časté.

3.

Zrovna jako Němý vás ovšem dostane i finální V úzkých a pokud Stephen naznačuje, že se mu počínaje rokem 2006 postupně podařilo psaní povídek znovu ovládnout, právě V úzkých je dobrý "mustr", na němž můžete vyhodnotit, co VŠECHNO i co JENOM si pod souslovím zvládnutí povídky Mistr představuje.

Pravda: jádro textu opět (jako u Kinga tak často) spočívá "jen a jen" v hrůzně detailním a "dokonale filmovém" líčení, v tomto případě úniku z osamělé kadibudky(!) převrácené smrtonosně na dveře. Ono smradlavé jádro je však - naštěstí - obklopeno nejen močůvkou a hovny, ale i poutavým rozjezdem a závěrem povídky, který je věnován nemilosrdné pomstě, ano, té pomstě, kterou King již tak skvěle a "za studena" nabídl k ochutnání v Dolanově cadillacu (jehož filmová verze se bohužel stále a stále teprve chystá, aspoň pokud vím).

Ta povídka (tedy V úzkých) byla dětinská psina, prohlašuje ovšem SK v závěrečných "Soumračných poznámkách" v knize Za soumraku. Znechutil jsem dokonce sám sebe, přiznává. No... Jen trochu. Přesto jsem si jist, že nejde o nijak (zvlášť) skatologický text.

A co víc... najdeme v sedmé, anebo spíše páté Kingově sbírce povídek? Sny!

Už český král hororu Miloslav Švandrlík kdysi podotkl, že zkoušel ledacos, nicméně pokaždé když pro povídku využil vlastní sen, vznikla bláhovost anebo blbina. Stephen - možná - udělal tutéž zkušenost - a možná ne, posuďte to už také sami, ale jako "pouhé popisy svých snů" přiznává každopádně dvě zde přítomná "čísla". Ne že by nešlo o vize působivé, nicméně jsou to ryzí povídky? Osobně váhám, hlavně pak v případě Harveyho snu, ale musím zase na druhé straně uznat, že je v Harveyho snu opravdu mistrně sublimován skoro každému známý strach o vlastní děti.

A druhá "snovka"? Má jinačí kalibr a připomněla, že sny mají víc druhů a pokud některé neznamenají pranic, jiné mohou možná být zcela skutečnými pohledy do... Kam vlastně?

Do pararelních vesmírů snad, do budoucnosti...? Nevím, ale Kingovo Maturitní odpoledne každopádně krásně i velehrůzně předvádí strašlivou situaci, ke které by asi došlo, kdyby se začalo dít to nejhorší. A ne, lidi by asi - ve své většině - v prvních vteřinách a minutách skutečně neuvěřili, že nad "svým" městem v dáli (zde nad New Yorkem) vidí skutečný atomový hřib a... a považovali by to třeba pouze za další nevkusnou reklamní akci. A mimochodem, co myslíte? Inspiroval se King pro tuto povídku právě u nás a jaderným výbuchem odvysílaným onehdy v televizi? Lze to vyloučit?

4.

Tak či tak, Mistr skvěle načrtl onen kontrast běžných, každodenních starostí a bebíček i štěstí a štěstíček s náhlým vstupem "definitivní" zkázy do malých světů každého z nás. Ano, tváří v tvář té zkáze by každodenní rituály právě takhle pozbyly smyslu. A konec...

Několik let po nehodě, která mě potkala v roce 1999, jsem bral antidepresivní lék doxepin..., vzpomíná King v souvislosti se snovým Maturitním odpolednem a "absťák" si prý naordinoval až v listopadu 2006, tedy po sedmi letech! Bez porady s lékařem a když jel do Londýna. Tehdy zřejmě došlo i na vedlejší účinky onoho "vysazení" a... Asi týden se mi stávalo, že když jsem večer zavřel oči, viděl jsem živě panoramatické záběry jako ve filmu – lesy, pole, horské hřebeny, řeky, ploty, koleje, muže ohánějící se krumpáčem a lopatou na opravované silnici... a pak to celé začalo znovu, dokud jsem neusnul. Nikdy se s tím nepojil žádný příběh, byly to prostě jen oslnivě podrobné panoramatické záběry. Bylo mi trochu líto, když to přešlo... I tohle (tj. Maturitní odpoledne) je tedy spíš povídka zapsaná podle diktátu než vymyšlený příběh...

Ano, dokumentární věcnost (některých) snů, podotýkám, je skutečně zarážející a často překvapivě pro detaily těch snů a vizí nenalézáme ani sebemenší oporu v paměti. Jak to? Nevím, ale zdá se, jako bychom ve spánku buď vstupovali do pamětí jiných, anebo - dokonce - navštěvovali jakýsi společný paměťový rezervoár lidstva, tu databanku, přičemž vypjaté okamžiky mohou být na oněch polích otištěny výrazněji. NE?

Sám si - například - dodnes vzpomínám na krátký, avšak neskutečně intenzivní sen o obrovské (kosmické?) lodi nad svým bydlištěm, která se - ozdobena veškerými detaily – užuž nezadržitelně rozlamovala a řítila k zemi, aby vše zdrtila v nedozírné explozi. Byla obrovsky hmotná, propracovaná a šlo opravdu jen o sen? Po tak silném vizuálním zážitku, který skutečně neměl oporu v paměti, stěží mohu uvěřit... Tyto úvahy ostatně nic nezmění na tom, že Maturitní odpoledne se vyrovnává i s Jedenáctým zářím, i když King z neznámého důvodu mluví už o 9. září, a s útokem na Dvojčata se vyrovnává už i v knize předcházející povídka Věci, které po nich zůstaly a rovněž další povídka Předplatné New York Times za velmi výhodnou cenu, která vznikla až v Austrálii, v čase, kdy King tento kontinent, podobně jako už předtím Ameriku, přejížděl na motocyklu.

Třikrát tedy v Za soumraku najdeme ozvuk terorismu, ale vraťme se přesto ještě do snů, protože i Rotoped je fascinující vizí o proměně snu v skutečnost a upomene tím na Kingovu delší novelu Sluneční pes i skvělou povídku Silniční virus míří na sever. Ano, pro film jsou podobné historky jako šité, a to navzdory tomu, že Stephen dodává: Příběh vzešel z mé upřímné nenávisti nejen vůči rotopedům, ale všem běžeckým pásům, po kterých jsem kdy škobrtal, a veškerým stepperům, na kterých jsem kdy šlapal.

5.

A co objevíte v Za soumraku ještě?

Opravdu nic soumračně špatného. King ještě neumírá a sice o úvodní povídce Willa prohlašuje, že to asi "není nejlepší povídka v této knížce", ale... Ale mám ji moc rád, protože byla předzvěstí mého nového tvůrčího období – aspoň pokud jde o povídky, dodává a tento příběh věru obstojí a upomene už na jeho prózy Víte, že tam mají pekelně dobrou kapelu? a Vše, co miluješ, ztratí se v dáli...

Vzít a vytěžit použitý nápad, motiv... a dívat se náhle z jiné, často opačné strany, je pro Mistra ostatně charakteristický přístup. Za soumraku sice zdaleka není jeho nejlepší knížka a znovu jen dokládá, že ho milujeme pro romány, nejlepší jeho povídky najdete už v předchozích Kingových souborech, ale pořád stojí i Za soumraku za pročtení a pořád si autor i jako geniální stylista udržuje onu bájnou úroveň, za kterou by mnozí i včetně mne dali nevím co.