Původně se ta knížka jmenovala Táhne mi na dvě stě. Ted se jmenuje Legionář a sněžná žena. Je to vyprávění Dany Emingerové o jejím pozoruhodném dědečkovi Jaromírovi, který přežil dokonce i svého o dva roky mladšího kamaráda.

Kdyby jenom to. Dědeček Dany Emingerové, všestranně vzdělaný a celoživotně zvědavý člověk, který i své vlastní vzpomínky psal tak vědecky, že se pravidelně zaplétal do psaní vysvětlivek (a pak ještě někdy vysvětloval i ty vysvětlivky), musel být ohromná postava, přímo k zulíbání.

Dana Emingerová vypráví jeho příběh s láskou, jaké je schopna snad jedině stejně (nebo alespoň podobně) zvědavá (a vzdělaná) vnučka, kterou s jejím dědečkem spojují nejen příbuzenské svazky.

Příběhy Jaromíra Emingera, ať už jde o záznamy jeho vyprávění nebo o citace z jeho nekonečných pamětí (kvůli své lásce - přesnosti - se v nich nikdy nedostal o moc dál než ke svému dětství) nás přenesou do dob dávno minulých, a přesto často právě pro naše vlastní doby tak významných.

Ve svém vyprávění o tom, co zažil jako člen československých legií, které se snažily po revoluci v Rusku dostat se domů, si Jaromír Eminger nebere ubrousky. Vypráví velice otevřeně o událostech (a lidech), které by oficiální historiografie raději viděla zametené pod práh. Po svém návratu domů, do Československa, se opět vydává na cesty: tentokráte do Ameriky, kde má vyzkoumat, jak to ten Ford dělá s tou pásovou výrobou, že jsou jeho auta tak laciná. Povídání o jeho zážitcích za mořem slané vody vydá sice jen na několik odstavců, ale jsou to odstavce, které jsou současně k popukání i zamyšlení. Včetně jeho závěru, proč se moderní pásová výroba nemohla tenkrát v československém automobilovém průmyslu uplatnit, i kdyby trakaře padaly.

Ve svém dlouhém životě zažil Jaromír Eminger nejednu tragédii. V převážné většině případů je bral jako součást toho veškerého pachtění. Jednou jsi dole, jednou nahoře. Patrně i tenhle přístup mu pomohl, že se dožil více než sta let.

Ovšem něco příhod Jaromíra Emingera tížilo až do pokročilého věku. Třeba to, že jeho bratra Josefa obvinili po druhé světové válce z kolaborace s nacisty. Tehdejší president dr. Edvard Beneš mu z čistě politikářských důvodů odmítl vydat osvědčení, že naopak Josef Eminger byl jednou z důležitých spojek mezi odbojem v protektorátu a exilovou vládou v Londýně. Beneš sice chtěl Josefa Emingera vyznamenat dodatečně, ale Josef Eminger odmítl se s ním jako zbabělcem bavit. Jaromír Eminger bojoval za očistu bratrova jména nepěknou řádku let, a teprve na sklonku života zjistil, že jeden z jeho vlastních kamarádů dělal Josefu Emingerovi spojku, a byl tudíž žijícím svědkem bratrovy bezúhonnosti. Bohužel, tohle zjištění přišlo příliš pozdě: Josefa Emingera utrápili komunisté za ostnatými dráty v uranových dolech. A to všechno proto, že bojoval proti nacistům - dle jejich názoru - z té nesprávné strany barikády.

Legionáře a sněžnou ženu vydala Mladá fronta. Knihu doprovází znamenité koláže Davida Vávry, který použil fotografií Miloše Jiráka, Vojtěcha Písaříka a Miroslava Zajíce. Knížka je krásná na pohled, drží se dobře v ruce a (to hlavně) skvěle se čte.

Snad na mne budou někdy moje vnoučata vzpomínat se stejnou láskou s jakou Dana Emingerová vzpomíná na svého dědečka, kterému táhlo už na druhou stovku.