KNIHA: Vzpomínkový orloj

Karel Hvížďala vzpomíná v Exilovém orloji především na přátele a kamarády

Publikací nazvanou Exilový orloj. Nezapomínky (2019) s ilustracemi Clary Istlerové navázal Karel Hvížďala na dva svazky fejetonů a esejů Osmý den týdne (2015) a Dobře mrtvý dědeček (2017). Udělal dobře a všechny tři tyto knihy snad úplně nenahrazují jeho autobiografii, ale rozhodně se jedná o jakýsi životopis skromného člověka, navíc proložený aktuálními zamyšleními. A oni přátelé a kamarádi?

V přítomném svazku jsou to vesměs lidé, s nimiž vypravěče fatálně propojila zkušenost exilu.

Tam žil právě tucet let, avšak zachycených zde osobností je daleko víc. I díky tomu maluje osmadvacet kapitol nejen ega, ale ucelený obraz let osmdesátých a konce let sedmdesátých.

Nelze říci, že by se Karel Hvížďala zobrazovaným figurám podbízel a stěží můžeme očekávat vědra špíny. Ne. A výsledek? Je noblesně korektní, a přece nic nelakující, a my máme zřetelný pocit, že měl Karel Hvížďala - navzdory některým zklamáním - ony osobnosti rád.

Výtečně se to dá ilustrovat na Pavlu Landovském, jemuž je věnována prostřední, čtrnáctá kapitola Intelektuál s maskou křupana. Hvížďala znal Pavla od samého začátku šedesátých let a nepochybuje o zvláštní „přírodnosti“ jeho vrozené inteligence. Ta jistě byla herecká, avšak také ryze lidská. „Lanďák“ byl opakem pozéra a navzdory zjednodušujícímu titulu kapitoly nebyl křupan, ale bijec. Bijec všeho uměle falešného. Ta spontánní revolta plynula z občasné niterné úzkosti, kterou jste ale sotva kdy zahlédli. A zprostředkovatel toho všeho Karel Hvížďala?

Cituje Pavla Landovského následovně: „Můj humor častokrát vycházel z toho, že bych nejraději brečel, ale nedal jsem to znát a naopak lidi začal bavit, protože jsem měl hrozně rád, když se smějou. To na mě působilo hojivě.“

Karel Hvížďala znal Pavla Landovského takřka půl století a první rozhovor s ním vedl již roku 1969 pro Mladý svět. Ten jej otiskl v momentě vrcholné hercovy slávy, kdy „naturbuš“ zářil stejně v Činoherním klubu jako ve filmech, a dodnes stačí Hvížďalovi k hercově charakteristice v podstatě jen jediná věta: „Byl jako houba, všechnu zkušenost do sebe nasával z druhých: měl dobré oči, fantazii a paměť pro situace, které pak s chutí trochu karikované předváděl...“ A po chvíli už jen dodá: „I jiným jeho pozdějším kamarádům chvíli trvalo, než pochopili, že Pavlova jistá exaltovanost není hraná, ale jeho přirozenou pohonnou směsí. Proto mohl i kníže Karel Schwarzenberg po hercově smrti prohlásit, že patřil k jeho nejlepším kamarádům, i když on sám má vrozenou poker face.“

Karel Hvížďala v knize vzpomíná na pětidenní, na Hrádečku realizované natáčení známé Audience v režii Luboše Pistoria i na daleko pozdější zrod jejich společné knihy Soukromá vzpoura (podzim 1987 ve Frankfurtu). „Pavel mi vynadal, že jsem udělal rozhovor s Václavem Havlem, a na něj, na starého kamaráda, kašlu.“

Tady je ovšem na místě spolu s Hvížďalou upřesnit, že Soukromá vzpoura není zcela použitelný historický pramen, ke kterému Václav Havel interviewerovi napsal: „Klidně to pusťte do světa tak, jak to je, snad jen v nějakém doslovu či ediční poznámce můžete decentně naznačit, že Lanďák je mistr v dobásňování skutečnosti a že je to třeba občas brát spíš jako beletrii než jako historický materiál.“

Když knihu o „soukromé vzpouře“ ve Vídni autorizovali, byl to právě Landovský, kdo Hvížďalovi doporučil, aby realizoval také knižní rozhovor s Karlem Schwarzenbergem.

Tak to začalo a práce pokračuje dodnes. Zahrnula mnohé aktéry a Exilový orloj je bilancí. Autor může, pravda, těžit z více než třicítky svých knižních rozhovorů, ale často dochází na momenty, které se právě tam nevešly. Anebo byly „vystřiženy“. Čtivě, stručně, pravdivě k nám tím z Exilového orloje promlouvají Milan Kundera a Josef Škvorecký, Arnošt Lustig a Jiří Gruša, jistěže Václav Bělohradský, ale také Jan Kaplický, Pavel Šrut, Josef Topol, Karel Kryl či Karol Sidon... Autor navíc tyto kamarády ani vzdáleně neuzavírá do ohraničených kapitol, ale patřičnou roli získávají rovněž asociace, někdy snad jenom zpola vědomé. A psaní jako takové?

Pro Karla Hvížďalu, jak říká, zůstalo formou magie, jíž smí dát moc vlastním „hrůzám i touhám“.

Jak v závěrečné poznámce upřesňuje nakladatel knihy Zdenko Pavelka, „Osmý den týdne byl především jakousi poctou Hvížďalově babičce Bohumile Maštalířové, rozené Mallottové, druhá Hvížďalova vzpomínková kniha je připsána jejímu muži Václavu Maštalířovi, jehož předci se psali Mastalier a...“

Nápad na vyvrcholení trilogie? „Karel s ním přišel někdy během cest za čtenáři.“ Magdalena Deiml z nakladatelství Mladá fronta přišla totiž s nabídkou besed v knihovnách, těch cest bylo nakonec nepočítaně a „darovaly nám čas na povídání v autě i ve vlacích,“ prozradí Zdenko Pavelka. Asi po právu považuje Exilový orloj a předchozí dvě autobiografické knížky za „výjimečné memoáry“. Výjimečné taky tím, že Karel Hvížďala jen velmi zřídka vypráví o sobě, a když to dělá (v závěrečné povídce Soňa), ještě si jaksi cudně změní jméno. „A píše tak především o lidech, kteří pro něj něco znamenali, od kterých se učil životu a s nimiž prožil okamžiky, které mu paměť uchovává jako pokladnice drahokamy.“

Karel Hvížďala: Exilový orloj. Nezapomínky. Ilustrace Clara Istlerová. Vydalo nakladatelství Novela bohemica. Praha 2019. 280 stran. Doporučená cena 349 Kč