8.2.2023 | Svátek má Milada


KNIHA: Vyprávění Maria Lodiho o Čipím

16.1.2023

Není žádný zázrak, že tahle kultovní italská knížka - konečně - vyšla taky u nás - díky Zdeňku Rampasovi, jeho nakladatelství a překladatelce Kláře Löwensteinové. Ale notná záhada je, proč to trvalo od jejího prvního vydání v Itálii (1961) tak neskutečně dlouho (a v dětství jsme o ni tím pádem přišli, což je skoro zločin).

Mario Lodi (1922-2014) byl učitel a vytvořil ve spolupráci s dětmi, které měl na starost, noetický román (Epistemologie – Wikipedie (wikipedia.org). Dějově hutnou knížečku ze života vrabců, nic méně, avšak o moc víc! A nejméně jedno vysvětlení bych pro dlouholetou absenci Lodiho díla v našich krajích našel. Roku 1971, deset let po prvním vydání jeho knihy v Itálii, totiž v Albatrosu radši reeditovali knihu Josefa Haise Týneckého, a to určitě ne špatnou. Jmenuje se Vrabec tulák (poprvé vyšlo roku 1926), a protože byla novým ilustrováním pověřena Helena Zmatlíková, zastřela její vize vrabčího života, spojená nyní s pohledem Haise Týneckého (1885-1964), na velmi dlouho vizi „odněkud z jihu“.

Tu již jsme nepotřebovali? Ale ano. Jen to vypadalo, že ne, ale bylo ji ve skutečnosti na místě přeložit; reprezentativní představy i osobnosti jsou přece vždy potřeba. Taky Čipího nakonec tedy máme a s Týneckého prací ho můžete dodatečně srovnat.

Za jakousi dost přímou českou reakci na Čipího však lze označit i známou knížku Josefa Koláře Z deníku kocoura Modroočka (1905-1983), která vyšla poprvé roku 1965 - a od té doby ještě pětkrát; ale už roku 1962 byla čtena jako rozhlasový „Hajaja“ Vlastimilem Brodským. Zde titulní kocour vnímá svět velmi podobně jako Čípí, jen poskakuje travou na poněkud odvrácené straně pomyslné barikády. Protože by v reálu vrabečka skolil a slupl.

Při psaní o zvířatech stojí před každým autorem vždy stejný problém: nakolik polidštit zvířecí mysl. Existuje X a Y mezistupňů mezi situací, kdy ptactvo necháme uvažovat skutečně naším, lidským způsobem, a kdy - naopak - pouze mechanicky, byť působivě líčíme instinktivní jednání tvorů, jako by ani nemysleli. Realita funguje někde mezi tím a na kterém místě tohoto spektra stát, je ošemetná otázka v případě, že jste pedagog a píšete cíleně pro děti.

Dobře vystihl ten pravý tón E. T. Seton, klasik podobných příběhů… Ale Lodi se před ním nemusí stydět, ba naopak. V jeho díle je vrabec již od narození zvídavý, asi jako lidské dítě, a je neposedný: právě jako každé vrabčátko. Díky neskutečnému spádu poetického vyprávění pak tvor přímo roste před našima očima. Je ohrožován vším, co lze očekávat, ale přežije, uniká i člověku a spolu s vrabčinkou Vrabí si počnou budovat hnízdo z pírek. Takřka jako v Robinsonovi tu zažijeme - spolu s Vrabí - chvíle, kdy je ona na umření. Ale vzpamatuje se (i Robinson nemoc překonal) - a říká, že si nyní touží hrát. Pod sluncem. A právě vrabčí poletování, zdánlivě či opravdu nesmyslné, a vybíjení energie se brzy propojí s hledáním ideálního místa pro „domek“. Na nejvyšší větvičce kývajícího se stromu by se hnízdo ale taky kývalo, to vrabcům dojde, takže je stanoviště zavrženo. Vrabci uvažují dál. Nakonec kupodivu zvolí místo, na kterém se - poblíž okapu - uvolnila střešní taška. Mají mladé. Přečkají - velmi mírnou – zimu… a titulní hrdina na samém konci odhalí i tajemství „Pána noci“, čímž zachrání celou ptačí komunitu.

Nad českým vydáním kmotrovsky bděli režisér, scenárista, spisovatel a fotograf Ivan Fíla a lingvista Giorgio Cadorini. Jak uvedeno úvodem, na knize mají podíl také kulturní atašé Alberta Lai, Ivana a Guido Carrai a hlavně děti tříd Základní a mateřské školy Dr. Edvarda Beneše v Čakovicích - včetně těch, které vyprávění ilustrovaly pro výstavu „Mario Lodi 100 let“.

Ivan Fíla o tomto dětském románu napsal: „Útlá knížka tematizuje v osmadvaceti kapitolách nejdůležitější lidské hodnoty a směřování: lásku, touhu po poznání, přátelství, pravdu a svobodu. Je až s podivem, že toto poetické a noetické dílo - bestseller v mnoha světových jazycích - nebylo dosud přeloženo do češtiny.“

Kniha Čipí bývá často a právem označována za milník demokratické pedagogiky. Roku 1989 založil Mario Lodi, autor i mnoha dalších noetických příběhů, Dům umění a hry: místo pro studium a výzkum dětské kultury a dětských výrazových prostředků. Ve stejném roce získal čestný doktorát Univerzity v Bologni a roku 2005 cenu UNICEF (Dětského fondu OSN).

Svou možná nejslavnější knihu vytvořil kdysi, inspirován vrabci i dětmi, v úplně malé škole ve čtvrti Vho v Piadeně.

Mario Lodi: Čipí. Přeložila Klára Löwensteinová.
Odpovědná redaktorka Markéta Hejná. Vydalo nakladatelství
Zdeněk Rampas - Nová vlna. Praha 2022. 116 stran.

Vydáno za podpory
Italského kulturního institutu.

https://www.kosmas.cz/knihy/296816/cipi/