Teprve půl století po konci druhé světové války, když zanikl Sovětský svaz a došlo ke sjednocení Německa, začali historici více revidovat reprezentativní obraz událostí, na němž se kdysi dohodli vítězní spojenci. Jejich verze rozhodně nebyla nijak zásadně nepravdivá, leckterým ožehavým epizodám však raději nevěnovala příliš pozornosti. K takovým patří i historie polského odboje proti okupantům, zejména Varšavské povstání v roce 1944, které si vyžádalo na dvě stě tisíc lidských životů.

Na komunistickém Východě se tvrdilo, že tuto tragédii zavinila hlavně polská zbrklost a neochota koordinovat osvobozenecký boj s Moskvou, demokratický Západ zase poukazoval na zlomyslnost sovětských stratégů, kteří vzbouřence nechali schválně vykrvácet, i když by jim mohli přijít snadno na pomoc. Britský historik Norman Davies, známý u nás především velkolepou syntézou Evropa. Dějiny jednoho kontinentu, zmíněné důvody rovněž připouští, ukazuje však, že k polské tragédii významně přispěla také nechuť Británie plést se do nacionálně zašmodrchaných poměrů ve východní Evropě. Jeho obsáhlá, živě napsaná monografie Boj o Varšavu. Povstání Poláků proti nacistům 1944, s jejímž českým překladem přichází dva roky po anglickém vydání nakladatelství Prostor, je strhující hned dvojím způsobem. Vypráví jednak desítky příběhů neobyčejné statečnosti, nezdolnosti a hrdosti polských bojovníků, které měly být zapomenuty, jednak vykresluje pragmatický rámec mezinárodní politiky, v němž Poláci přes veškerou odvahu, nasazení a oběti neměli šanci uspět.

Davies nemoralizuje, pokouší se pouze přijít věcem na kloub, tím dramatičtěji však u něj vyznívá konflikt těch nejvznešenějších lidských vlastnosti s politickými a propagandistickými mechanismy státní moci.

(psáno pro Respekt)