Mráz z Hradu nepřichází a ani literatura to není

Klausův pobyt na Hradě lemují dva Vieweghovy texty – "Báječná léta s Klausem" (2002) a "Mráz přichází z Hradu" (2012). To první byl ještě román – vyfabulovaný, komponovaný, s postavami, mnohdy i reliéfními. Hodnotil jsem jej tehdy ostře, leč s respektem – jako tvorbu. Ten čerstvý Viewegh je literární poušť a pouhá provokace. Začíná to už parafrází Mlynářova "Mráz přichází z Kremlu" a grafickým výrazem knížky – rudou hvězdou na obálce. Ano, Viewegh je mistrem sebeprodeje a jeho manažerem.

To, co je u moderních prozaiků už samozřejmostí - variace stylové, volná hra s časem, střídání reálného s irreálným, prohloubená identifikace postav, až půvabně drzá práce s aluzemi, citáty jiných i sebe sama…- Viewegh tady postrádá. Dominuje tvarové lajdáctví a nesourodost. Tak třeba jsou postavy, pardon figuríny, hrající Vieweghův politický karneval pod vlastními jmény (Klaus, Livie, Nečas, Nagyová, primátor Svoboda, John, kardinál Duka aj.). Jsou ale druzí hráči na Vieweghově olysalém hřišťátku, kteří mají jména pozměněna jen lehce, a tedy čitelně. Třetí sorta jsou mlžnatí anonymové, za nimiž si máme asi dosazovat. Snad toto příšeří má být thrillerové – jak se nám někde snažil autor vsugerovat?

Ani dál nenarazí čtenář na třírozměrné bytosti, ale na suché listí uvadlé fantazie; a tak tu jen víří ne tváře a za nimi lidé, ale pouhá jména Bátora, Bárta, Grygárek, Hájek, Jakl, partička kolem Janouška… A po setkání o nich nevíme zhola nic víc, než když jsme je znali z médií. Toť jeden z gruntovních nedostatků knihy. Nejsou tam lidé, jen schémata; pokud ovšem nebudeme pokládat za obohacení Klausova obrazu jeho milencování s tenisovým a sprchovým partnerem nebo radovánky paní Livie kdesi u moře s jejím bodygardem-milencem. Též pornokalendářová scéna, v níž sekretářka Nagyová sahá Nečasovi do poklopce a úkoluje ho pod tlakem semenného rýče: toho odvoláš, toho dosadíš, to a to odhlasuješ… nepřidá nic k utrápené ploskosti postav. A pozdější postelová scéna těchto dvou je opět jen o úkolování; ani zde není erotický zážeh - kdysi Vieweghovi tak vlastní.

Zacházení s jednotlivými scénami a situacemi je nevynalézavé - jen stereotypně komiksové klipy: John a Barták s Janouškem. Spiklenci kují pikle proti primátorovi. Neoonacističtí halamové Brutál a Strašák zapalují bezdomovce. (Tady jsou zárodečně dvě silné a zajímavé a nosné postavy…) Ruský velvyslanec úkoluje Klause (zde neustále, až ke čtenářskému znechucení někdo někoho "úkoluje"). Tak tedy ruský velvyslanec úkoluje kremlofilního prezidenta, aby zanechal svého homosexuálního miláčkování a jako budoucí první muž budoucí prezidentky Livie zamezil jejímu courání s milencem u moře (ten je později Rusy zlikvidován!). Asi opět thriller dle Viewegha?

A tak podobně nudně odkapávají další klipy: Nečasova tiskovka, Klaus s milencem na tenise a v letadle do USA, tamten mafián s oním mafiánem, rojící se národovci Duka, Bátora, Bobošíková, Landa a jejich obava "o vlast a erozi národních hodnot". Ale jsou i scény, které svou hloupostí čtenáři zastaví dech – Klaus slíbí Putinovi odchod z NATO a rozbíjení EU. A je to přirovnáno k tzv. "zvacímu dopisu", kterým zdejší konzervativní bolševici v srpnu 1968 zvali vedení SSSR k zahubení kontrarevoluce. A druhá scéna podobného kalibru – kmotři a nějací novináři se baví o Klausovi: Demagog. Prolhanec pokryteckej. Narcistní hajzl. Zaprodanej... Ptá se jeden z přítomných, asi přece jen útlocitnější: "A máme důkazy?!"... Nemá je ani Viewegh. Ovšem říká tomu s chytrou úhybností satira.

A do třetice špinavostí: Jakl soudí o dalajlámovi – marxista. Omamuje duchovními frázemi. Je to na úrovni kartářky. Párkrát je Viewegh i zábavný – třeba když se mafiáni spiklenecky scházejí v luftbalonu, aby byli mimo odposlech, nebo když je Bárta otráven poloniem, jak se děje mezi ruskými kmotry, či když s bolestnou vráskou politologa Viewegh vynáší soud: průhledné financování stran? – fikce, blbost, nesmysl. Je to další zásadní lapsus Vieweghova spisku – jeho póza ponoru do politiky a vševědomosti o ní.

Viewegh v předchozích dílech vymodeloval hojnost postav, které díky své typizační síle zlidověly. "Mráz přichází z Hradu", ač lidnatý, je bez lidí. Jsou to jen obkresy z médií, z bulváru, hospodských plků a skandalizačního folkloru. Tento materiál Viewegh jen zkolážoval – s minimem invence. Vytvořil pouhé sochy z dýmu a letní mráz. Jak si může Viewegh myslet, že napsal satiru? Doporučuji mu Bulgakova, Gogola, Saltykova-Ščedrina, Suchovo-Kobylina, Hausmanna, Haška…: srázné, vykolejené situace, krutý smích, umění nadsázky, balanc mezi pitvorným a potvorným, soucit s těmi, co zlem trpí. A k tomu královská energie satirikova – vášnivý vztek a touha skutečnost změnit. Ale u Viewegha? – Jen apartní koketerie s ozvěnou obecných nálad.

Román nemá stavbu. Je útržkovitý, těkavý, bez vrcholů, bez gradace. Klipy dobře slouží reklamě – krátkodobá senzace pro zrak a sluch. Nad románem se má myslet, prociťovat, hledat souvislosti… Jazyk jako literární akt v tomto Vieweghovi neexistuje. Jak by mohl? Copak ty figuríny mohou svérázně myslet – mluvit? Tyto barvotiskové omalovánky?! A tak je to napsáno šedým, mazlavým, referentským, nejobecnějším jazykem. Pouhá angažovanost nemá žádné estetické preference. Takové alibi dával jen tzv. socialistický realismus. A ten tady Viewegh oživuje, aniž o to možná stojí…

Čtyři paradoxy knihy na závěr: Škaredým jazykem nenapíšeš krásnou literaturu. Chceš zlepšit politické ovzduší? Knihou à la "Mráz přichází z Hradu" je naopak poroucháš. Chceš být občansky nelhostejný – napíšeš angažovaný klipový pamflet. Velký talent zneužiješ na špatné cíle – vymstí se to debaklem pohledu bez vidění.