U každé antologie, která sama sebe ješitně pasuje na VELKOU, nepočítejte stránky. Jen povídky. Tato bichle v mém hledáčku jich zahrnula 25, a to jak kratší, tak i docela rozvleklé.

Abych byl přesnější, pod umělý stromeček jsem si ji dal pod názvem Velká kniha vánočních detektivek a záhad. Tyto šarády psali jak žijící, tak už nepředstavitelně dávno zemřelí spisovatelé, a to zdaleka nejen autoři detektivek, anžto třeba prózou Zloději, co nemohli přestat kýchat přispěl sám nedetektivní klasik Thomas Hardy, jehož Tess mám, popravdě, raději, ať už jako román nebo působivý Polanského film. A zde přítomnou Hardyho historku? Si kniha mohla dobře odpustit.

Nicméně nehodlám tuhle – v originále již takřka deset let starou - Penzlerovu antologii cupovat na kousíčky jako nějaký druhý Jan Rejžek, to by ani nebylo odůvodnitelné. Je to skutečně takřka bezvadná sbírka detektivek a klasických strašidelných povídek (viz Stevensonův Markheim) a… A jenom je k jejímu niternému pochopení, myslím, třeba se potopiti hodně, ale opravdu hodně hluboko do času. A co víc?

Nejen dle mého názoru je třeba aspoň rámcově vědět, kdo byl Fergus W. Hume. Pokud vám jeho jméno nic neříká, tak, co já vím, možná antologii rovnou odložte. Ne že byste neuměli ocenit dobré detektivky, ten talent nikomu neberu, ale u této knihy musíte být navíc NOSTALGIKY. Nu, a kdo nezná pana Ferguse, to je už člověk ryze moderní doby, se kterým se tato kniha cílená hodně až ke královně Viktorii, jako celek patrně mine!

Sám jsem se s Fergusem W. Humem prvně setkal v třetí kapitole klasické Škvoreckého práce Nápady čtenáře detektivek. Četl jsem ji už někdy v sedmdesátých letech v časopisech Plamen, které sice byly zakázány režimem, ale táta je měl. Doma. Kniha, kterou jsem si bezohledně vystříhal, mě pro detektivní literaturu zcela získala a v části věnované Conanu Doylovi Škvorecký znale píše: „Doyle za sebou už měl několik uveřejněných povídek, když se mu dostala do ruky úspěšná detektivka osmdesátých let 19. století Záhada fiakru (The Mystery of a Hansom Cab) od Ferguse W. Huma. Byl to viktoriánský bestseller a chudému lékaři vnukl nápad, jak si opatřit peníze…“

Zdali to bylo skutečně právě tak, po mně nechtějte vědět. Píše to Škvorecký, to je pravda, ale patent na Vševěda nejspíš nemá. Vždy komponoval své texty rozmarně a to, proč začal psát Doyle detektivky, podle mě takto mohutně nezpůsobila jen Záhada fiakru. Na druhé straně nejde ani o žádný nicotný škvár hodný plivance Pavla Janouška. Ve svých časech ten titul zvučel a vycházel v neskutečných nákladech. Nu, a kdo vlastně byl - onen stigmatizující Fergus Hume, jehož povídka Dotek ducha naši bibli slavně uzavírá?

Anglický právník (1859-1932), který si zprvu umínil, že se stane úspěšným dramatikem. Tam se to zadrhlo, bohužel. Navíc… Hume žil od svých tří let na Novém Zélandu.

Konečně mu psaní začalo jít a místo stručné hry zplodil Záhadu fiakru. Děj zasadil do australského Melbourne, a jednak přišel do správné doby a jazykového prostředí, jednak měl u prvotiny ještě dost fantazie. Výsledek nezklamal a jde o román s nejvyšším počtem prodaných výtisků ze všech mysteriózních románů devatenáctého století!

Že ho dnes už neznáme, na jeho kvalitách zase tolik nezmění. Bylo to prostě dobové BINGO a zásah na komoru - prostého anglosaského čtenáře. Netuším, kolik se Záhady fiakru prodal do této chvíle, ale ve svých časech nejméně půl milionu kusů. A Hume nelenil, hned začal psát další mysteriózní román, a to podle, jak si říkal, obdobného receptu. Recepis selhal. Nebo nevím, ale realitou je, že Hume do smrti napsal ještě 130 románů, o kterých nikdo neví vůbec nic. Byly zcela zapomenuty.

Oproti tomu Conan Doyle se umně vyhnul přezdobenému viktoriánskému verbalismu a dnes ho můžete číst, jako by své povídky napsal včera. Nejméně v tom směru byl naprostý génius doby. Uměl si krásně a věrohodně vymýšlet, byl mystifikátor, až to lidi bolelo, a měl pozoruhodný, místy možná poněkud starosvětský, ale hutný styl. Dialogy byly jeho parketa a někdo vám bude tvrdit, že když z holmesovek vypreparujete Holmese, zbudou chatrné prózičky bez poutavosti. Nevěřte tomu. Už proto ne, že Sherlock se z nich vykopnout nedal. Ani doktor Watson. Ani Scotland Yard, ani inspektor Lestrade, ani zločinný profesor matematiky Moriarty. Natož pak švýcarský Reichenbach, kam ti mužové tak rádi jezdili. Nebo aspoň jednou tak jeli a možná i neradi.

Naše kniha přináší ryze vánoční hříčku Modrá karbunkule (překlad Zora Wolfová), která trochu připomene verneovku Hvězda jihu a kapánek snad i dílko Ilfa a Petrova. I když… I když jejich známý román Dvanáct křesel je spíše inspirován holmesovkou Šest Napoleonů.

Doyle má svou povídku v antologii hned jako druhý a první musela být samozřejmě Agatha Christie se svou slečnou Marple. Ten případ se zove Vánoční tragédie (1930) a paní Christie je samozřejmě královnou všech vražedných dam. Ale svazek je britsky férový a nikoli pouze proanglický, i upozorní taky na dámu, jíž se přezdívalo AMERICKÁ Agatha Christie.

Možná už jste o ní slyšeli. Jmenovala se Mary Roberts Rinehartová (1876-1958) a byla to zdravotní sestřička, která se provdala za lékaře Stanley Marshalla Rineharta. Ještě jí nebylo třicet (1903), když se dala na pohádky. Chci říct povídky. Za krátkou dobu ji napsala pětačtyřicet, samé detektivky, ale byla to jen příprava na román. Ten vyšel roku 1907 pod titulem Točité schodiště a prodalo se ho 1,25 milionu kusů. Hlavní hrdinka je starosvětská dáma, která postupně kazí celou sérii zločinů. Měly se udát okolo jejího venkovského sídla.

Na seznam bestselerů se dostal i další Rinehartové román Zločin ve spacím voze a prý je to dokonce první román na onom seznamu bestsellerů, který má „mysteriózní“ charakter. Ve svých časech známá divadelní adaptace onoho majstrštyky se jmenuje Netopýr (2920) a v naší knize je Madam Rinehartová zastoupena povídkou Majordomův Štědrý večer.

Dalším klasikem, jehož dílu bude sto, je Edgar Wallace (1875-1932). Říkali mu bez ohledu na paní Christie král anglické detektivky a ve dvacátých letech prý byl autorem každé čtvrté v Anglii prodané knihy. Naše antologie označuje, a snad ne zcela neprávem, za jeho nejslavnější román Zeleného lučištníka (1923), což tedy krásně vyšlo, neb je tomuto krváku zrovna sto let.

Ale do naší knihy by se nevešel, i editor Otto Penzler vybral kratší prózu Případ z chobhamského vřesoviště. Jiný text Dobrodružství Dauphinovy panenky (1948) vyprodukoval Ellery Quenn, Tady jde ovšem o pseudonym dvou bratranců, které roku 1928 upoutala soutěž na detektivní román. Moc si nevěřili, avšak vyhráli. A jeli dál. Svému detektivovi dali totéž jméno, jak zněl zvučný pseudonym: Ellery Queen, a oba bratranci se narodili roku 1905, ale jeden zemřel už v roce 1971, zatímco druhý roku 1982.

Dalším klasikem, v naší knize rovněž zastoupeným, je Rex Todhunter Stout (1986-1975), a jestliže vám to jméno hned nic neřeklo, stačí snad dodat: tlusťoch NERO WOLFE.

Ten a jeho tvůrce byli Američani a Wolfe nerad vystrkoval nos ze svého baráku s orchidejemi, takže na hrubou práci využíval svého přítele Archie Goodwina, věru ostrého hocha. Stvořili fascinující tým a v USA dokonce byli nominováni na nejlepší mysteriózní sérii 20. století. Sám pan Stout pak na nejlepšího spisovatele detektivek toho století. Dne 4. 1. 1957 vznikla jeho povídka Vánoční večírek.

Spíš jako autor sci-fi je znám Isaac Asimov (1920-1992), nicméně napsal 66 mysteriózních příběhů vysoké úrovně. Naše kniha přináší překlad Třináctého vánočního dne,

Ani tím ale výčet obrů naší antologie nekončí, anžto zastoupen je i Stanley Ellen (1916-1986).

U tohoto muže je přitom zvláštní, že začínal jako prostý dělník v ocelárně, zaměstnanec mlékárny. Fakticky ovšem byl původně učitel - a jeho první povídka Specialita šéfkuchaře se stala senzací. Do svého seriálu ji zahrnul i Alfred Hitchcock a těžko sečíst, kolikrát a kde už byla vydána. V té souvislosti připomenu českou adaptaci s Jiřím Lábusem. Klasikou je rovněž Ellinova Smrt na Štědrý večer (1950), přičemž antologie použila známý překlad Tomáše Korbaře.

Sám si z přítomných autorů vážím nepatrně méně Evana Huntera (1926-2005), nic ale proti jeho legendární Džungli před tabulí (i Hunter býval učitel). Ale detektivky 87. revíru jsou někdy až moc rutinní; i když jim dominuje Steve Carella.

Pod pseudonymem Ed McBain dokázal Hunter „nesetkat“ pětapadesát románů tohoto druhu a ve volných chvílích cestoval. Dočkali jsme se i Praze. V knize přítomná McBainova Tichá noc (1984) prvně vyla v Playboy,

A závěrem bych rád zmínil aspoň dva autory dosud žijící.

Tím prvním je Ron Goulart (*1933) - se svou Návštěvou svatého Mikuláše. Je všestranný, ale mocně zasahující do science fiction. A rovněž se stal historikem pop-kultury.

Druhým z živoucích je - o tři roky mladší borec - Petr Lovesey (*1936), který je taky jediným spisovatelem, jemuž se dostalo té pocty, že v knize zabírá místo hned dvakrát; protože je zastoupen povídkami Osudový pudink a Duch z Royal Crescent. Je to autor velmi milovaný čtenáři, ale i současnými kritiky, což nebývá pravidlem.

Co ještě víc, bývá milován i kolegy z branže. I on přitom byl původně učitel a první příběh (1969) napsal kvůli finanční odměně. Zasadil jej opatrně až do času královny Viktorie. Nu, a shrábl rovnou první cenu.

Velká kniha vánočních detektivek a záhad. Editor a spoluautor Otto Penzler. Ilustrace Markéta Stará. 25 povídek od 25 autorů (přičemž Peter Lovesey sice psal dvě, ale Ellery Queen je pseudonym bratranců, kteří tu mají povídku pouze jedinou). Přeložilo 15 překladatelů. V edici Familium vydala Monika Kopřivová. Černošice. 496 stran. Od roku 2018 opětovně DOTISKOVÁNO.

https://www.kosmas.cz/knihy/252844/velka-kniha-vanocnich-detektivek-a-zahad/