1.

Značné množství lidí si letos koupí knihu půvabné absolventky fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy Dany Čermákové (pozdravuji!), která jinak propaguje zdravý životní styl – napsala i dílo SUPERVITA aneb Navždy zdravá a krásná (2008).

"Génius Zdeněk Svěrák" už je Daninou třetí biografií po Walda žije! (2007, Čermáková chystá doplněné vydání s titulem Walda nežije!) a Popelka (2008) - o Libuši Šafránkové, přičemž spoluautorem Matuškova životopisu je James Kent.

Ale otevřeme již zbrusu novou Čermákové knížku! "... věnuji příteli Honzovi, který je stejně tak dobrý, moudrý a laskavý jako Zdeněk Svěrák," píše úvodem a následuje Prolog a šest "knih - Převtělení" = Učitelské, Divadelní, Filmové, Hudební, Knižní a Charitativní.

Aniž je to na první pohled patrno, je ovšem celá publikace především tupým konglomerátem rozhovorů, a to nejen (naštěstí?) rozhovorů se Zdeňkem Svěrákem. Tyto rozhovory pak doplňují porůznu sebrané recenze. Pravda, dojde i na vlastní postřehy, ale stejně bych řekl, že právě knihy tohoto typu nazýval Isaac Asimov oprávněně neknihami.

2.

Druhá část kupř. obsahuje i kapitolu Ze hry do hry aneb Guinessova kniha. Autorka zde postupně píše o všech patnácti hrách dvojice Svěrák-Smoljak, ale odbyla to věru pěkně. Zatímco u Aktu a Vyšetřování ztráty třídní knihy končí "nejslavnějšími hláškami", u zbytku her už na tento výčet prostě rezignovala a v případě "Třídní knihy" je až příliš nenápadně a jenom na konci (asi si toho nakonec všimla) zmíněno, že hru napsal pouze Ladislav Smoljak. Do očí taky bije divný nepoměr prostoru, který je jednotlivým hrám věnován, což působí až dojmem značné autorčiny rozmarnosti, neboť Vraždě v salóním coupé věnuje půl stránky a Českému nebi zase stránek takřka šest. Ale budiž, je to hra aktuální, že ano. Ono se mi vůbec zdá, že je Čermáková značně mladý a aktuální člověk, který už jaksi vnímá hlavně události tohoto tisíciletí a ostatní jako by vykutával z "pravěku".

A ještě daleko horší je to bohužel s jejím (a Svěrákovým) Převtělením knižním. Jako psavce mě pochopitelně zajímalo nejvíc, ale běda, běda, to jsem se spálil. V knize o 176 stránkách je totiž (významnému literátu) Svěrákovi věnováno co autoru knížek jen deset stránek, a to způsobem, který je přinejmenším diskutabilní. Čermáková tento oddíl navíc začíná jeho a Uhlířovými zpěvníky a soubory jejich písňových textů. Loví, zdá se, ze své paměti, která ovšem příliš dozadu nesahá, a takřka neustále někoho cituje. Od textů přechází k publikaci Jaké je to asi v čudu (2003), která konečně obsahuje i 34 povídek a pohádek a již bryskně vyhodnotí přetištěním stránkové Mandysovy recenze z časopisu Týden. Dále přistupuje ke knížce Když se zamiluje kůň (2004) a odbývá ji odstavcem a přetištěním Uhlířova a Svěrákova rozhovoru pro Deník Litoměřicko. Následuje poreferování o "v pořadí třetí společné knize Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře" (nesmysl) Mám v hlavě myš Lenku (2006) a autorka přichází i s takovýmto odstavcem: Zatím poslední Svěrákovou knihou pro děti je dlouho očekávaná pohádková publikace Radovanovy radovánky... (2008). Hm. Že ta kniha vyšla už roku 1994 a nyní se navíc objevuje pro změnu ve dvou svazcích, se už nedovíme, protože... To ani Čermáková neví. A proč to neví? Byla při psaní líná se dokonce i podívat do slovníku.

To jí ale samozřejmě jako flexibilní novinářce nebrání v tom, aby už vzápětí neporeferovala o Svěrákově úspěšné sbírce Povídky (2008), i když, pravda, raději referuje formou nenápadného přetištění další recenze, tentokrát od Ondřeje Mrázka z Mladé fronty Dnes, přičemž názvy Čermákové "kapitol" jsou vlastně jen mezititulky zmíněné recenze, která ovšem ani nekončí a ani nazačíná žádným z těchto mezititulků, a tak vznikají i kapitolky následujícího typu:

Podle svého gusta

Kdo by se snad domníval, že povídky jsou jen jakýmsi druhořadým produktem jeho tvorby, hořce by se mýlil. Autor, který se proslavil jako scenárista, herec i textař nezaměnitelných písniček, jako by po shonu filmového a divadelního světa právě v povídkách našel útočiště, kde se může zcela podle svého gusta, nikým nehoněn, nechat unášet do kouzelné říše nálad a slov, oddávat se hravému laškování s významy a usmívat se při pomyšlení, jak se asi bude ctěná čtenářka nebo čtenář při čtení tvářit.

3.

Nemyslím, že je nutno k tomuto ubohému přístupu cokoli dodávat.

Autorka ho jistě považuje za normální, já ale ne. O zbytku "knižního" dílu je pak zbytečné mluvit, protože Čermáková se soustředí především na výpisky z jednoho křtu a nad Převtělením knižním se tedy skutečně dá jen zavrtět hlavou. Je to dokonce něco tak neskutečného, až se nelze nezamyslet rovnou i nad úrovní současných absolventů fakulty žurnalistiky, kterým Čermáková opravdu nedělá dobrou reklamu, když už tu fakultu zářící záložka knihy vystrkává úplně vpřed. Ano, jistě. Bylo by možné rejžkovsky doporučit, aby se šla Dana Čermáková nechat vyšetřit, ale byla by to nesprávná rada, domnívám se totiž, že si je plně vědoma, co předvádí, a považuje to za normální. Tím ovšem hůře!

A namátkou jen uvedu pár ryze Svěrákových knížek, které ovšem Čermáková ve své duchaprázdné bohorovnosti zcela pomíjí:

Proč malíři nestačí plnovou? (1964), Texty (1968, se Smoljaklem a Šebánkem), Pan Buřtík a pan Špejlička (1971), Pan Buřtík a pan Špejlička protrhli smůlu (1972), Prasátko z Popletova (1973), Tatínku, ta se ti povedla (1991), O princezně Jasněnce (1994), Radovanovy radovánky (1994)...

A to samozřejmě pomíjím knižní vydání her a také beletrizované scénáře: Obecná škola (1992), Vesničko má středisková (1995), Kolja (1996), Tmavomodrý svět (2001) či Vratné lahve (2007) a uznávám, že filmům se autorka v knize věnovala naopak celkem dost, i když opět po svém. Zmíní třeba úvodem části Svěrákovo trezorové účinkování ve Skřiváncích na niti (1969), ale rovnou přechází k Jáchymovi. Svěrák přitom už do Jáchyma hrál počínaje Zločinem v šantánu (1968) ve čtyřech anebo pěti dalších filmech, a to už vůbec nehodlám Čermákové vyčítat, že její publikaci zcela chybí (Svěrákovo) Převtělení televizní, které přitom ve Svěrákově případě rozhodně není zanedbatelné.

Pravda, z obsahu knihy jsem se o jeho absenci dozvědět nemohl, ten "pro jistotu" chybí úplně. Co dodat místo vyjmenovávání dalších a dalších nedostatků? Snad jenom tolik, paní: Jestli vám geniální a tak vám milý Zdeněk tuto knihu vlídně pochválí, ještě to automaticky neznamená, že je s vaší prací tak úplně spokojen!