V roce 1965 vyšel ve Francii román Les choses (Věci), za který Georges Perec získal Renaudotovu cenu. Tehdy devětadvacetiletý autor přesvědčivě a zajímavě ukázal problém své generace.
Po čtyřiceti letech by někdo mohl napsat českou verzi tohoto děsivého příběhu bezradné mladé dvojice, najít jim podnájem s výhledem na protější zeď činžáku, a nechat je žít jako žili oba hrdinové Perecovy knihy. Byl by to román z dneška, ale bez obligátních drog, revolverů, násilí, výstřiků krve a zaschlých kalužinek spermatu. Byl by takřka neprodejný, ale velmi potřebný, asi jako zrcadlo.
Jerome (24) a Sylvie (22) žijí v Paříži. Bydlí v malém pronajmutém bytě nedaleko Botanické zahrady. Na svá studia s vyhlídkou na špatně placené místo ve venkovské škole se vykašlali. Pracují u agentur, zabývajícími se průzkumem trhu, jako příležitostní tazatelé. Není to nesnadná práce, nevyžaduje velké soustředění, je relativně dobře placená. Kladou lidem otázky: Máte v oblibě hotovou bramborovou kaši? Kde jste strávili dovolenou? Jaké vlastnosti by měla mít matrace? Pronajala byste pokoj černochovi? Koho budete příště volit? Čtete hodně, málo, vůbec ne? A co bezpečnost práce v dolech? Je podle vás o ní postaráno dobře?
Jerome i Sylvie pochopí, že už nemohou chodit oblečeni jako studenti, to znamená špatně. Objevují existenci drahých košil a vlněných kravat. Radost dlouhých dopolední: koupat se, hladce se vyholit, toaletní voda. Sylvie si za první peníze koupí velký hedvábný šátek, zdobený pávy a listím. Jerome si koupí tvídové sako v secondhandu Old England, tři košile z výprodeje a boty, za které se nemusí stydět.
Všechno je pro ně nové. Podnikají dlouhé procházky po městě. Zastavují se před každým starožitnictvím, zasnívají se před reklamou realitních kanceláří. Jejich život by měl mít lehkost amerických komedií, zářivých sněhových plání, modrého moře, ohně v krbu, smělých dálnic. Celé hodiny procházejí obchodními domy, okouzleni vystaveným bohatstvím a trochu poděšeni. Očarovala je šíře jejich potřeb, o kterých neměli do nedávna ani zdání. Vplížila se do nich posedlost po věcech.
Ano, měli přátele mezi mladými lidmi, kteří se živili podobnou příležitostnou prací. Všichni pocházeli z rodin drobných živnostníků, unavených úředníčků, agentů pojišťoven, nájemců bister na předměstí; myslili, že hodnoty jejich rodičů už jim nestačí, šilhali toužebně, zoufale po přepychovém pohodlí, které by bylo vidět. Nemohli se těšit na žádné bohaté dědictví. Největší radost jim působilo společně zapomínat, to znamená bavit se. Hrozně rádi pili a pili spolu a často. Někdy věnovali popíjení celé večery, sesedli se kolem dvou stolů, přiražených k sobě v baru. Do nekonečna si povídali o životě, jaký by rádi vedli, o práci, do které by se jednou rádi pustili, o filmech, které viděli nebo na které chtějí jít, o budoucnosti lidstva, o budoucí dovolené, o krátkém výletu do Antverp. Nakonec ztráceli jakýkoliv kontakt se skutečností, rozhovor se už týkal jenom toho, co a kolik vypili, že jsou opilí, že mají žízeň a že jsou šťastni.
Nikdo nemůže dlouho zůstat jenom pracovníkem v anketách. Od lidí, kteří dosáhli třicítky, žádá zaměstnavatel určitou stálost, serióznost, ukázněnost. Jinak vzbuzují nedůvěru, začínají být ve své branži málo použitelní. Jerome a Sylvie na to občas mysleli. Protloukali se, měli čas. Ale ten pracoval proti nim. Bylo zapotřebí platit nájem, elektřinu, plyn, telefon, muselo se jíst, každý den se muselo platit něco. Okamžiky štěstí byly čím dál vzácnější, hospodaření je pohlcovalo. Pro pár franků se dostávali do hádek. Jistě, mohli mluvit o knize, kterou si vypůjčili, o filmu, na který půjdou příští sobotu, o známých, které navštívili - ale uvědomovali si, že jediný opravdový rozhovor se vždycky týká peněz, s nimi souviselo pohodlí, a tedy i jejich štěstí.
Když skončila alžírská válka v roce 1962 a začaly teroristické akce OAS, zúčastnili se několika manifestací. Sotva se odvážili něco volat a rozprchli se na první pokyn. Byli by rádi slyšeli, že jejich činnost má nějaký smysl, ale jejich život se odehrával jinde a jinak. Někdy mívali dojem, že nestárnou. Bylo jim jedno kolikahodinový pracovní týden bude uzákoněn, budou-li delší dovolené, bude-li se odcházet dříve do důchodu.
V tomto světě, který tolik sliboval a nic nedával, byli u konce s trpělivostí a rozhodli se, že uniknou. Našli inzerát, ve kterém se nabízela místa středoškolských učitelů v Tunisku. Běhali od úřadu k úřadu, sháněli pasy, víza, lodní lístky. Nakonec odpluli z Marseille a usídlili se ve Sfaxu, pobřežním městě, kde Sylvia začne vyučovat francouzskou literaturu žáky, kteří neumí psát.
Jerome odmítne přidělené učitelské místo v Maharesu, vzdáleném pětatřicet kilometrů. Oba žijí ze Sylviina platu, bydlí v třípokojovém bytě s kuchyní, balkonem a koupelnou, zcela prázdném. Sylvia učí o Racinovi, Jerome marní čas: chce se připravit ke zkoušce ze sociologie a místo toho se potlouká po přístavu, bloumá po trhu, kde ohmatává látky, prohlíží sedla, bere do ruky měděné nádoby. Doma poslouchá hudbu, píše přátelům do Paříže smutné dopisy. V neděli se vyvalují se Sylvií v posteli nebo na pláži. Oba chodí pravidelně do kina.
Tak plynou jejich týdny. Jsou osamoceni mezi Italy, Malťany, Řeky, Tunisany. Neseznámili se s bohatými kupci, majiteli olivových hájů a bílých vil. Žádné srdečné pozvání, žádné styky. Stávalo se, že celý týden s nimi nikdo nepromluvil.
A co kdybychom se vrátili - řekne jeden. Všechno by mohlo být jako dřív.
Vrátí se do Paříže, do svého bytečku, zburcují známé, ti jim seženou práci, tentokrát mají štěstí, nastoupí v Bordeaux, aby vedli tamní pobočku agentury. Zbaví se věcí, kterými byl jejich pařížský byt přeplněn. Odjíždí ve vagónu první třídy. Doufají, že budou konečně bohatí. Nebude to pravé bohatství. Rukama jim bude procházet mnoho peněz, ale budou patřit jiným. Pár drobtů jim z toho nechají na hedvábné kravaty, na křesla z měkké kůže, na skleněnou stěnu ve světlém, prostorném bytě. Cesta bude dlouhá, jdou do jídelního vozu, všimnou si krásných masivních příborů a erbů na těžkých talířích. Jídlo, které jim přinesou, bude však bez chuti.

© Petr Kersch, Děčín

Román G.Pereca Les choses přeložila Alena Novotná, překlad vyšel v časopisu Světová literatura, roč.1965, č.5.