O vítězství Třetí říše a nějaké obludáriové verzi všeho, co by následovalo potom, vzniklo již velké množství knih a připomenou lze jen absolutní scifistické klasiky Železný sen a Muž z vysokého zámku.

Nenápadná novinka Darko Macnera (*1954 v Sokolově) nemohla už proto přijít pouze s jednoduchým a dalším vyplněním této „tajenky“. Je tudíž nejen mapou budoucnosti, ale taky detektivkou z univerzitního prostředí. Pouze zdánlivá nehoda, při které zemře jeden student, se vyjevuje jako vražda, ale o tom nelze snadno mluvit. Tu vraždu by totiž bylo daleko snazší vyšetřit ve společnosti, kde ideologie není nad silou faktů (a že ideologie nad silou faktů povlává často, o tom se přesvědčujeme dnes a denně!).

V Macnerově románu se bohužel ocitáme v situaci, kdy naprosto vše podstatně ovlivňuje tzv. PAX GERMANICA. A právě i následkem jeho nastolení máme jako Češi kdesi „úměrné sobě místečko“ a roli-roličku. Počítáno je s úzkým vymezením.

Hrdinou a ústředním pátračem románu je major Bert Dejmek, který by učinil trochu jiné kroky k pravdě, kdyby nežil čtyři desetiletí poté, co dobyla německá armáda Paříž. Během těch čtyřiceti let proběhla notná germanizace Evropy a taktovkou mává Třetí říše. Jsme poněmčováni (nebo už poněmčeni) a jen mrňavoučký zbytek duchem ještě svobodných lidí dožívá v uzavřených samosprávných komunitách. Má vůbec smysl pátrat po cestě ven? Má smysl pátrat po pachateli vraždy, a to jediné vraždy, když byl fakticky utlačen a transformován celý národ?

Má. Darko Macner je historik a roku 2007 obhájil na pařížské univerzitě v Saint-Denis práci okolo své teze o českých - a paralelně německých - interpretacích našich dějin.

Jak si Darko všímá i v románu Ve stínu Univerzity, už kronikář Kosmas podlehl typickému českému vlastenectví, ačkoli možná měl - jako osoba duchovní - hájit univerzálnější hodnoty.

On se ale rovnou zmiňuje o povýšenosti němectví. Ještě ostřeji se vyjadřuje (mladší) Dalimilova kronika a přeskočíme-li tisíciletí a na chvíli i samotného Palackého, nelze popřít ani to, že také Masaryk už v projevu k prvnímu československému parlamentu označil „naše“ Němce jen za potomky „kolonů“ a hostů. Ne, asi to přímo nezamýšlel, ale ta slova zůstala stínem na - už tak chatrné - možnosti vzájemného porozumění.

A to se možná nabízela i šance vytvořit cosi jako konfederaci. Jak Masaryk, tak i Beneš se ostatně zprvu oháněli slovem Švýcarsko! Realita zůstala jinde. U pokusu zformovat dosti fiktivní československý národ, kde má jakýkoli Němec či Rakušák místo pouze ve státní menšině. A to byla Germánů na Moravě, ve Slezsku a v Čechách zhruba třetina.

V tom čase bylo takřka všemi hlasy přijato i Palackého pojetí našich dějin, podle kterého je česko-německá konfrontace jakýmsi motorem, díky němuž se vlastně vyvíjíme. Odvahou byl v té situaci už zapomenutý čin zemského moravského archiváře Bertholda Bretholze (Bertold Bretholz – Wikipedie (wikipedia.org), který otiskl ve dvacátých letech (v čase vlastenecké euforie) článek pochybující o - jinak obecně přijímané - tezi, že jsme přišli do liduprázdné země okolo Řípu.

Přišli jsme ve skutečnosti do míst, kde už předtím žili Germáni a neexistují dostačující důkazy ani o jakémkoli odchodu těchto Germánů „za římskou hranici“.

Profesor Pekař, známý a vynikající historik, Bretholzův článek také četl a reagoval výsměchem. Podporu text sice našel, ale jak se dalo očekávat, spíš u autorů německých. Například i u autora Dějin Čech (Geschichte Böhmens) Jörga Hoensche, jehož dílo jinak náleží k nejpřekládanějším do evropských jazyků (ne ale do našeho).

Zní to možná rouhavě, avšak Macner říká výslovně anebo implicitně (to ve své dystopii), že dějiny píší vítězové; a pokud si to aspoň občas neuvědomíme (například skrze kriminální příběh), neumíme sledovat pinožení dějin z jiných úhlů.

Ano, Němci prohráli (spolu s Hitlerem) a došlo k vysídlení, odsunu. To ale nic nemění na tom, že ten samý akt je zachycen v historiografii německé jako Vertreibung, tj. vyhnání. Obě slova zastřešují totéž a jsou možná nejlepší praktickou aplikací známého Nietzscheova postřehu, jak „nekonečně víc“ záleží na pojmenování věci než na věci samé.

Sokolovský rodák Darko Macner žije střídavě v naší zemi a ve Francii a je zatím autorem pěti knih: Hotel story aneb příběh jednoho převaděče (1994), Na křídlech nevyhnutelnosti (2004), Až mě budeš chtít zabít, mon amour (2017), Rembrandt - příběh kočky (2020) a Ve stínu Univerzity.

Darko Macner: Ve stínu Univerzity. NAVA. Plzeň 2023. 28 kapitol. 392 stran.

Ve stínu Univerzity - Darko Macner | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví