V prvním vydání po 80 letech

13. května 1924 si grafik Josef Váchal (1884-1969) koupil za osm set korun československých nikoli snad neviditelného, zato však hodného (a víc než rok starého) meklenburského psa jménem Tarzan (z psince v Lobči u Plzně). Bujné zvíře se stalo výtečným společníkem nejen výtečnému malíři, nýbrž i jeho družce Hance (vlastně Anně Mackové), se kterou se Josef Váchal znal od roku 1920. V lednu 1932 bohužel Tarzan "onemocněl nádorem" a 16. 6. bylo nutné ho utratit. Důležitý životní zážitek ale zažít stačil, a když mu bylo sedm let, zúčastnil se památného letního výletu Josefa a Hanky na Slovensko. O tom také pojednává nejobsáhlejší Váchalova kniha (rukopis má 652 stran) Cesta Slovenskem... aneb Theorie wampyrismu.

Trojice putovala součástí tehdejšího Československa od 17. 6. do 12. 9. 1930 a deník začal vznikat už na cestě. Na rozdíl od jiných prací jej však Váchal nevydal a rukopis pouze nechal svázat do dvou svazků. Teprve letos došlo k prvnímu knižnímu zveřejnění, a to ne prostřednictvím už tradiční Paseky Ladislava Horáčka, ale dík nakladatelství Gallery.

Je to vydání impozantní a původně dokonce mělo dojít na věrné faksimile, nicméně vedeni "čtenářskými hledisky" vybrali editoři z ručně psaných stránek jen veškeré kolorované kresby a listy doplněné iniciálami a drobnějšími kresbami, a to pak ještě doplnili výběrem číslo dvě pořízeným z opisu deníku, který mezi roky 1930 a 1931 oddaně pořídila autorova družka.

Váchal totiž novými a často dost odlišnými kresbami znovu doprovodil opis, takže letos otvíráme pestrou knihu "vylovenou" z obou rukopisů a celkem dokonce ze čtyř svazků. Nebyla by kompletní, ale obrázkovou část naštěstí předjímá i nekrácený text původní práce, která tak vychází vůbec poprvé. Text už, pravda, není psaný Váchalovou rukou. A zatímco oba svazky originálu spočívají dál v Památníku národního písemnictví, obě dle něj opsané knihy s gramatickými opravami a správněji znějícími místními jmény se během přípravy tohoto vydání našly jenom "dílem několika náhod" v knihovně Národního muzea.

Výsledné dílo edičně koncipoval Petr Hruška v redakci Anny Kareninové a jelikož Váchal také fotografoval, mohl být jeden jeho snímek (pořízený samospouští), na kterém sedí za vesnicí Bully právě se psem Tarzanem, využit letos na frontispis knihy.

"Věřím v přijatelné perspektivy, jaké mi poskytne záhrobní budoucnost, neb věřím v lásku, která ze světa se neztrácí, stejně jako v kosmickou spravedlnost," uzavírá malíř letošní první vydání své textově nejrozsáhlejší knihy, ale když kdysi v poklidu pražského domova sčítal její kolorované kresby i iniciály, aby výsledek vepsal do tiráže, nebyl jako tak často přesný, takže museli editoři počtáře aktuálně napravit a vězme tedy, že má původní rukopis 48 výtvarných zastavení, zatímco opis dalších 58, přičemž poslední dvě byla doplněna ještě roku 1947.

O čem všem vlastně tento cestopis pojednává? Částečně to vyplývá už z titulu, ale ve stručnosti to jednoduše vyložit nelze. Pod krkolomným jménem rada Kromfundel byl ale v knize zcela určitě zachycen mystik Karel Weinfurter, i když jej Váchal nechává zemřít, což neodpovídalo tehdejší skutečnosti, protože pravý Weinfurter zesnul až v březnu 1942.

S Váchalem se okultista poznal už roku 1903 a chodili mj. do kavárny U mrtvoly. Po vzniku Československa se pak jejich cesty rozešly a malíř vyslovoval oprávněné výhrady k Weinfurterovu šarlatánství. "Neodebírám humoristických časopisů! Weinfurterova Okultní a spiritistická revue je posledními čísly nahrazuje," psal.

A jinde: Většinou se pojem Slovensko kryje s Tatrami a světovými zde lázněmi a ostatně mi bylo kdesi řečeno, že slušný člověk dnes ani jinam na Slovensko nejezdí, neb všude jinde je tam prý plno cikánů neb židů a popů a lid prý je hloupý a k Čechům nevraživý...

Ten diskutabilní názory Váchal sice vzápětí na mnoha stránkách vyvrací, avšak pokračuje podobně ostře:

Slováci byli vždy tvory točícími se ustavičně v začarovaném kruhu a není pak divu, že se jim stálým otáčením jedním směrem točí hlava podnes. Jsouce prostými a nevědomými museli v důsledku toho být i zbožnými až k bigotnosti, což vedlo k úplné nesamostatnosti, která si během času zvykla na každé uhnětení a útisk rvavých a bezohledných Maďarů. Otroctví vedlo pak k náchylnosti k omamování se lihovým jedem ohlupujícím lid tak, že vůči jinde a jinak postupující civilizaci zůstával prostým a nevědomým, míní Váchal, a Slovák minula i Slovák dnešní doby proto stále potřebují neumdlévajících popoháněčů, obětavých vůdců a iniciativních synů vlastní krve, aby nad ním bděli. Vůle vlády je jim přitom zákonem nejvyšším a to bez ohledu na to, z jakých živlů se ona vláda skládá.

Tolik ukázku z textu, ale i mezi Váchalovými ilustracemi k deníku najdeme ledacos a jako nejčastější námět pak vlkodlaky, upíry a strigy. Zvláště pak zaujmou kresby Jízda vlakem s vlkodlaky, Vlkodlak při práci, Vlkodlačí skála v Gaděru a Čachtický vlkodlak, anebo obrázky Páry a měsíc, Upír, Alegorie Slovenska (hned ve dvou verzích), Vražedná krčma či Léčení pominutého, Divoká honba lesy, Upálení čarodějnice, Král permoníků z dolu svatého Michela a Uschlý strom podobný ichtyosauru.

Kolorované ilustrace Pokušení a Horská závrať působí pak vlastně i jako jakási bezděčná příprava pro vytvoření vykládacích karet. Josef Váchal je sice nerealizoval, ale tenhle deník je lepší.