Před koncem roku vyšla kniha Toulky českou minulostí 18 a uvědomil jsem si, že mne tyto výlety do hlubin času provázejí většinu života. Od patnácti. Tenkrát se vylíhly v týdeníku Mladý svět, zveřejňovány byly na pokračování a autor se nesměl podepisovat vlastním jménem. Novinář Petr Hora-Hořejš (*1938) byl a je nadšenec, takže po roky suploval práci historiků. Nezdálo se mu v tom roce 1979, jak jsou dějiny vykládány, a prahl vyprávět sám, konzistentněji, bez mezer. Teprve po šesti letech (1985) mu pak vydali první ze souborných knih. Historii předkládal čtenářům po svém a hlavní textový proud byl nepřetržitě doplňován dalšími informacemi a medailonky osob na okraji stránky. Napadá mě, že v čase internetu by s tím Hora asi nezačal, ale to je planá úvaha: roku 1979 web neexistoval. Hora ano, ale nikoli v redakci. Seděl v maringotce Vodních zdrojů a tvořil zde a nikdo to nečekal, ale ještě loni vyšel další, už osmnáctý díl těchto českých dějin. Dva díly poslední a také již patnáctý však už napsal Zdeněk Volný (*1946).

Ten se podílel na seriálu jako spoluautor již od roku 2000, od dílu osmého, a Hora, jak aspoň tvrdí, skončil - roku 2020 - svazkem šestnáctým o Triumvirátu géniů národní hudby Smetanovi, Dvořákovi a Janáčkovi.

Zachytil tedy tři osobnosti a taky Volným psané díly působí - při letmém pohledu -, jako by se vždy věnoval pouze třem osobnostem. Na jednom svazku jsou vyobrazeni Březina, Rilke a Machar, na druhém Nezval, Toyen a Wolker. Ve skutečnosti je to jinak a předposlední díl má podtitul Pražská německá a hebrejská literatura a česká poezie z přelomu 19. a 20. století, zatímco poslední, osmnáctý svazek se chlubí podtitulem Velká éra české poezie: meziválečná avantgarda, poetismus, surrealismus.

Na straně 208 této publikace bohužel čteme: Vážení a milí čtenáři, nastala chvíle, aby se edice Toulky českou minulostí s vámi rozloučila. Vinen je zlomyslný čas, přilévá léta, a naopak odčerpává síly. Děkujeme vám všem, ať už někteří z vás prošli s Toulkami větší část života od prvního dílu, nebo se jim Toulky dostaly do ruky teprve nedávno. Měli byste vědět, že váš zájem nás nikdy nepřestal těšit. Autoři.

Což je smutné a zdá se tedy, že listuji závěrečným svazkem, a Zdeněk Volný v něm podchytil především životy těchto jedenácti osobností: Jiřího Karáska ze Lvovic, Arnošta Procházky, Wolkera, Seiferta, Nezvala, Biebla, Vančury, Toyen, Štyrského, Adolfa Hoffmeistera.

Sám Hora-Hořejš chtěl původně skončit rokem 1918 a nutno říct, že to knižní řada příliš nepřetáhla: jen se stala posledními svazky podrobnější a v kapitole, která mě zaujala, Smrt a život krále dekadentů, líčí Volný život muže, který je přímo symbolem české dekadence. Arnošta Procházky (1869-1925). Žil na Anenském náměstí a návštěvy, ne vždy, ale občas, přijímal vleže. Na lenošce, asi vždy společensky ustrojen (a pokaždé i hladce oholen). Založil a třicet let z úřednického platu podporoval časopis Moderní revue (1894-1925). Byl hlavně kritik, avšak jako dekadentní básník debutoval roku 1895 „první českou bibliofilií“ Prostibolo duše. V knize uvádí, že tato nikde nevyjde znova. To Procházkovi splněno nebylo a svazeček pietně reeditovali roku 2000 nákladem 333 kusy. Originálů prvního vydání dnes už existuje mezi sběrateli jen asi deset. Tato sbírka se skládá z pouhých šesti básní, přičemž žádnou již další knihu veršů Procházka nikdy nenapsal. Za první světové války ale dal dohromady knihu povídek Tanec smrti (1917) a posléze stvořil třeba i dílo Erotická sexualita v literatuře a umění (1919). Je autor patnácti knih a překládat z mnoha jazyků; mimo jiné pod jmény Norbert Fomeš, Lambert Lakosil anebo Helena Vracelová. Od roku 1905 se stal i hybnou silou unikátní edice Knihy dobrých autorů. Šalda mu sice nikdy nemohl přijít na jméno, ale tak už to chodí. Všem kritikům dekadence nevoněla. A Šalda napsal po Procházkově smrti do časopisu Var: „Měl-li vůbec napsat obstojnou větu, musil ji nejprve v mysli namočit do jedu. Psalo se teď, po Procházkově smrti, že s ním odešel významný a velký literární kritik český. Nuže: nebylo člověka méně kritického! A jako nebyl básník, nebyl ani kritik. Jen dogmatik. A nic se nesnáší hůř s kritičností nežli dogmatismus; vylučují se. Jak to dělal, se smějí psát kritiky snad již jen Zulukafrům; vynáší-li to tam slávu, nevím, ale u nás ano.“

Mýlil se Šalda? To neřešme, ale Zdeněk Volný je spíše proti němu. Moderní revue přinesla každopádně z Evropy do Čech tolik nového, že to nedokázal žádný jiný literární časopis.

Procházkův tatínek zbohatl jako divadelní kadeřník a syn by absolvoval malostranské německé gymnázium, ale v tercii byl vyloučen a přešel do školy v malostranské Novodvorské. Tam se učilo česky a tam „náhodou“ studoval i Jiří Karásek ze Lvovic. Tak se seznámili, tam se potkali. Oba měli rádi Zolu, Baudelaira, Verlaina atd. - a nebylo to jako dnes, kdy se studenti nejspíš hádají, zda je dobrým zpěvákem Marek Ztracený.

Procházka měl vztah s jakousi lehkou ženou chorvatského původu a dokonce jí na Žižkově pronajal byt. Připomíná to (pozdějšího) Pygmaliona. Nakolik Arnoštek počítal s „polepšením“ oné dámy, nevíme, ale nakonec mu prchla do Hradce Králové, kde opět šlapala. Byl zklamán, rozčarován. V černých deskách vydané Prostibolo duše prý odráží právě toto zklamání - a Karásek dokonce ve svých Vzpomínkách míní, že se podle jeho názoru Arnošt Procházka z tohoto faux pas nikdy nevzpamatoval. Kdo ví. Spolu s Hlaváčkovou Mstivou kantilénou přitom Karásek Prostibolo duše označuje za „nejprožitější a nejhlubší“ knihu veškeré české dekadence. Je pravda, že Šalda viděl v Procházkovi spíše pozéra, ale i velký kritik se může mýlit. I kdyby ne, byl Procházka geniální redaktor a schopný vydavatel. Přitom je tu ale paradox, že nerad jednal z očí do očí. Karásek toho byl svědkem. I když to měl Procházka pár ulic, řadu věcí posílal zařídit svou tetu. Nebo právě přítele Karáska.

Ve společnosti se v Procházkovi vše jaksi naježilo a zaujal pózu suveréna, která hodně lidí odradila. Když Procházku navštívil daleko starší a tehdy slavný Julius Zeyer, muž dokonalých způsobů, který se v Moderní revui rozhodl publikovat hru, Procházka ho patrně nepoznal a určitě přeslechl jeho jméno. Nevstal a vleže (tvrdil později, že ho bolel zub) se optal, co že si pán přeje. Prý Zeyera považoval za židovského podomního obchodníka. Ten se odporoučel a v Moderní revui nikdy nic nepublikoval. Vyjádřil se navíc v tom smyslu, že ji dělají nějací „divní lidé“. Procházku ale ani nepomluvil.

Zdeněk Volný probírá i další české dekadenty a připomíná, že Šalda podle všeho vystupoval proti Revui z malicherných a osobních důvodů. Oproti tomu polskému literátovi Stanislavu Przybyszewskému se Prostibolo duše prý velmi líbilo - a nejvíc báseň Harakiri. Knihu nakonec ocenil i Viktor Dyk, ale teprve po autorově smrti.

Toulky českou minulostí (Toulky českou minulostí – Wikipedie (wikipedia.org) tedy zřejmě končí: po třiačtyřiceti letech. Hora-Hořejš a Zdeněk Volný už zůstanou hlavními autory.

https://www.kosmas.cz/knihy/515442/toulky-ceskou-minulosti-18/