Kupujte, než to zakážou, i tak by se dala zahájit recenze publikace To nejlepší z blogu Kechlibar.net. Nebylo by to zase tak dalece od věci. V anotaci čteme, že jde o výběr desítek nejlepších textů za pět let existence zmíněného blogu, přičemž „papírová kniha má posloužit i jako záloha článků pro případ, že by web jednoho dne přestal existovat“. Což by se mohlo stát mnoha způsoby, jeden z pravděpodobných je, že by ho majitelé pravdy prostě zakázali.

V duchu doby by mě mohl někdo nařknout ze střetu zájmů, protože a) prakticky všechny ty texty vyšly i na mém Neviditelném psu, b) napsal jsem ke knize předmluvu. Ale já takového rozumprda pošlu na Macháčkův palouk, jako to ostatně dělá i Kechlibar sám. Nepřátel má víc než habaděj. Hlásí se k prostředí, jemuž říká intelektuální disent. Varuje před neliberálními tendencemi, které na Západě narůstají pod hlavičkou liberální demokracie, tak jsem to konstatoval v předmluvě. Jak charakterizovat tento postoj? Levicovost a pravicovost už nemá žádný smysl. Proč je podpora potratů levicová a co je na odmítání vakcíny proti covidu pravicového? Taky se používá nálepka „konzervativní“. Když ale budete pravidelně sledovat autorův blog, anebo když si pročtete osmdesát textů sborníku, nepřijdete na to, co by chtěl Kechlibar jaksi konzervovat. Minulost je v troskách a nezbylo z ní zhola nic, co by stálo za uchování. Co tedy s tím?

Marian Kechlibar postupně vydal pět svazků seriálu Zapomenuté příběhy týkajících se blízké i vzdálené minulosti. Co autora na příbězích zaujalo, kde má klíč k výběru? Vždycky vyhmátne fakta a vystavuje je prudkému světlu kritického zkoumání. Totéž dělá s politickými a sociálními jevy současnosti – a sborník To nejlepší obsahuje texty stavěné na stejném principu.

Statí je osmdesát a pokrývají témata, jež autora zaujala v rozmezí pěti let. Pokud by snad měla být aktualizována, každý článek je na konci uzavřen komentářem z budoucnosti, tedy jakýmsi zhodnocením z dnešního hlediska. Zpravidla tam nejde o nějakou opravu. Kdo se drží faktů a vyhýbá se módním názorům, splete se zřídka kdy. Jedno z témat, jež autora zajímají nejvíc, je migračním problém a rostoucí vliv islámu na Evropu. Ostatně, napsal o tom i povídkovou sbírku Krvavé levandule popisující v deseti kapitolách občanskou válku v jižní Francii. Vydáno dřív, než skupina francouzských generálů publikovala… dopis varující před občanskou válkou. Fakta hovoří jasnou řečí – splynutí příchozích se nekoná, ghetta vznikají, napětí roste. Řeči o soucitu a univerzální solidaritě se nepromítají do praxe. Znovu a znovu autor apeluje, abychom se nenechali nalákat lepkavými slovy a drželi se skutečnosti.

Slova a manipulace s nimi, to je další jeho velké téma. Je absolvent matfyzu, má sofistikované povolání označované triviálním názvem ajťák podle vzoru nádražák. Matematika má také svůj jazyk, ten se ale liší od jazyka mluveného a tištěného tím, že nedovede lhát. V matematice to buď funguje, nebo nefunguje, kdežto v tom druhém světě je možné se držet konstrukcí bez opory v realitě a stavět závratně vysoké mrakodrapy, které drží zpříma jen proto, že takových stavitelů slovních mrakodrapů je spousta a jejich díla se vzájemně podpírají.

To, co bylo dosud řečeno, by v nezasvěceném mohlo vyvolat dojem, že je Kechlibar teoretik. Opak je pravdou, připomínám jeho vášeň pro hledání faktů. Svůj věcný pohled na současný svět opírá vždy o nějaký konkrétní aktuální případ. Co se stalo, když se němečtí fotbalisté tureckého původu nechali fotit s prezidentem Erdoğanem? Jak je to s úsilím o skotskou samostatnost a jak Skotům funguje jejich parlament? Kolik bude stát přechod na elektromobilitu? Co se dělo v italském Bergamu, když loni naplno i v Evropě propukla epidemie covidu? Jak fungují cenzoři současnosti a jak jejich činnost koreluje s vizemi polského spisovatele Zajdela? Speciální pozornost Kechlibar věnuje německé politice. Ne snad, že by byl nějakým germanofilem. Jednoduše řečeno je to proto, že s Německem sousedíme a vše, co se tam děje, se zprostředkovaně týká i nás. Dlužno sledovat německou politiku víc, než dejme tomu španělskou, odtud ten zájem.

V osmdesáti statích najdeme rozmanitá témata, nicméně jednu červenou nit rozpoznáme okamžitě. Zmínil jsem se o ní vlastně už v první větě této recenze. Právě proto, že Kechlibara zajímají fakta a snaží se k nim dobrat i přes houštinu lepkavých slov, má bytostný zájem na svobodě slova. Není tedy divu, že se stal zakládajícím členem Společnosti pro obranu svobody projevu (SOSP). Lepkavá slova zakrývají fakta, ať už jde o migraci nebo energetiku, o evropskou integraci anebo práva menšin. Ta jejich lepkavost brání průniku k faktům a to je důvod, proč je většina zde uvedených statí polemická a v následných komentářích z budoucnosti se hodnotí vývoj situace od doby, kdy stať vyšla poprvé. Velká část jich je varovná a v komentáři se pak obvykle píše, že je to teď ještě horší, než bylo. O důvod víc tuto burcující knihu číst. Není to počtení na dobrou noc, je to kompendium návodů, na co všechno si dávat bacha. Je toho ve světě kolem nás hodně. Víc než na osmdesát kapitol.

Uvedený titul si zájemce může koupit ZDE.