19.3.2024 | Svátek má Josef


KNIHA: Temno od Ivany Čornejové

9.2.2023

Temno je, jak ví má generace ze školy, rozsáhlý a prameny perfektně podložený historický román Aloise Jiráska (překvapivé množství jeho hrdinů jsou historické postavy), oblíbený za první světové války, ale později opatřený zavádějícím doslovem Zdeňka Nejedlého a překrucovaný až hrůza.

Nejedlý a další vykladači notně zkreslili vyznění zamilované (jistěže) knihy, jedné z Jiráskových nejlepších, na jejíž psaní se soustředil s odchodem do důchodu a za kterou by se rozhodně nestyděl ani Sir Walter Scott. Kdo si Temno skutečně přečte a obětuje tedy čas, možná překvapeně zjistí, že román fakticky vypráví o svatořečení Jana Nepomuckého a o mnohých událostech, které k tomu aktu přímo vedly.

Roku 1950 bylo Temno sice tendenčně zfilmováno (režii měl Zdeněk Sirový - a napsal sám pro sebe věru děsuplný scénář) způsobem, který předlohu zcela karikuje, ale jeho snímek je, věřím, dnes již úplně zapomenut. Ano, některá televizní stanice ho třeba - a plným právem - ještě někdy uvede, ale pochopitelně pouze jako kuriozitu z obludária. Roky 1618-1743 nebyly temné a co víc, ani Alois Jirásek to v románu netvrdí. Avšak termín zapustil kořínky pevně a teprve koncem roku 2022, a tedy vloni, některé vytrhala svou knížkou Temno. Stručná historie Ivana Čornejová, z jejíhož textu nyní kratičce cituji. IČ: Pojem „temno“ užil Jirásek v románu v situaci, která jistě mnohé udiví.

Dcera tajných evangelíků Helenka, jedna z protagonistek románu, žijící déle v pražském katolickém prostředí a zamilovaná do katolického mladíka Jiřího, je násilím odváděna svými příbuznými do emigrace:

Ohlížela se po Jiříkově oknu, vzpomínala, jak jej naposledy zahlédla. Pojednou silnice se zahnula, osvětlená okna zmizela; Helenka jich už neviděla. A před ní temno. Chytl ji pláč, přemáhala jej, tajila. Vedle ní kráčel otec a tiše přitom Bohu děkoval, že ji vyvádí z temné země eipské.

Konec citátu, ze kterého snad i banálně vyplývá, že bylo „temno“ samo sebou čímsi zcela jinačím pro českou ženu milující katolíka, ale vyháněnou z Čech, a čímsi jiným pro starého evangelíka, který rodnou zem zavrhuje jako „temnou“ a jezuitskou.

Ivana Čornejová, to je pravda, se v celku knihy nepřiklání ani na jednu stranu úplně, protože někde uprostřed leží historická pravda. Přece jenom však autorka ví, že to období nebylo národu rudým peklem. Ani temným. A nebylo, ač začalo Bílou horou, popravou českých pánů a válkou. Evangelíci skutečně odcházeli do exilu (a nejen oni) - a za panování Leopolda I. úspěšně končila ta nejpodstatnější fáze rekatolizace. Stalo se to snad tragédií?

Pro někoho možná, ale nikoli tváří v tvář moru, který v létě 1679 propukl ve Vídni. Leopold prchl před zlovolnou epidemií do krásné Prahy, kde se bavil (i jako herec), ale nemoc ho následovala. V Praze zaútočila zjara 1680 a při ošetřování nemocných mj. zemřel i náš největší barokní básník „doby Temna“ Fridrich Bridel. V Praze pak dosáhla epidemie vrcholu v srpnu, ale nato se vytrácela. Tyto středověké mory trvaly obvykle zhruba tři roky. To je pravda, ale s výjimkami. Taky tento mor temna byl kratší.

Zato se vyrojily kupříkladu i fámy, že Židé své mrtvé klidně házejí do Vltavy, a tak Pražané přestali dočasně konzumovat vltavské ryby. Ale vraťme se k politice. „Před rokem 1989 bylo zvykem psát o velkém nevolnickém povstání, kdy se zbídačení poddaní masově vzbouřili proti útisku zpupných majitelů panství,“ vzpomíná Ivana Čornejová, „ale jednalo se spíš o sérii lokálně izolovaných vzpour proti nárůstu robotních povinností.“

Tak či onak, minulý režim udělal nestvůry hlavně z jezuitů, ač byl často pravdou ryzí opak. Tak například jezuita Jakub Haies odmítl zpovídat hraběte Viléme Lamboye, když se mu nelíbilo, jak zachází s poddanými. Jiný jezuita Kryštof Fischer považoval požadavky vesničanů na zlepšení jejich života za naprosto oprávněné, protože ten život poznal zblízka. Ve filmu pana Sirového vidíme razii na české knihy, které kněží hledají dům od domu. Hoří zde ty knihy na hranicích, asi jako v Německu před druhou světovou válkou. Sirový se těmito nacistickými pogromy asi inspiroval a z Jiráska mu zůstalo méně. Šel na ruku tehdy novému režimu a je vůbec zázrak, že aspoň zachoval pointu. Jiří opovrhne Helenčinou láskou, protože je pro něho kacířka…

Oproti těmto zábleskům temnoty v životech privátních tu samozřejmě byly bouře většího rozměru. Taky tmavé. Ivana Čornejová líčí třeba krvavý masakr na Ovčím vrchu u Bezdružic, což je v západních Čechách a náhodou to tam dobře znám. Zemřeli lidé, kteří se vzbouřili, ale nic naplat, byla to epizoda a temno nad Čechií nevládlo. V červnu 1680 vydal panovník patent omezivší robotu na pouhé tři dni týdně a jediné, co lze říci temného, je, že asi nebyl veden blahosklonností či strachem. Bylo to úplně racionální, stav se stal neudržitelným. Poddaní si robotu - navzdory přítomnosti drábů - usnadňovali „po Česku“ a nevyvíjeli na panském zrovna přehnané úsilí. Už se to nedalo kočírovat a všichni to viděli: robota nebyla rentabilní, šlo to s ní od desíti k pěti.

Je ovšem pravda, že dalším temným stínem Evropy se stalo drtivě postupující vojsko Osmanské říše. Roku 1683 dokonce začalo obléhat Vídeň - v počtu sta tisíc bojovníků (patrně). Byla by to příšerná, temná tečka, nicméně se tehdy evropské státy dočasně daly dohromady, ač ne unijní, a zakopaly mezi sebou válečné sekery. Jednoduše řečeno nevznikl spolek na obranu katolíků, ale celého křesťanstva. Dokonce i Ludvík XIV. ve Francii, jemuž, jak víme, sloužil starý D´Artagnan, nabídl finanční podporu.

Temno tím prý přesto neskončilo a za další jeho vrchol se často uváděla třicetiletá vláda Karla VI. (1711-1740), který neměl syna, takže obšťastnil právem na trůn nejstarší dceru, a to právním dokumentem zvaným Pragmatická sankce (1713). Podstatné je však i to, že vydal mezi více protikacířskými patenty roku 1726 i jeden, podle kterého mohl stihnout hrdelní trest „prodavače knih“. Jistěže jen těch, co „sváděly duše“. To je jistě hrůzně temné, v praxi ale nebyl tento nejvyšší trest aplikován, nebo leda sporadicky. Stačily káznice či spíše vyhnanství. Ano, takže takoví vyhnanci pak odcházeli z „temna“, když to tak brali, a Karlova doba je totožná s finální fází rekatolizace.

Jenže arcibiskupství bylo vždy lehce paranoidní a na stoprocentní úspěch rekatolizace neuvěřilo, takže vysílalo do terénu pravidelně nové a nové misie, které částečně zavedl sám generál jezuitů Retz, jediný Čech v nejvyšším úřadě Tovaryštva Ježíšova. Detail toho zachycuje třeba Technikův román Mlýn na ponorné řece, jehož adaptací je mistrný Vláčilův film Ďáblova past, možná ještě lepší než Markéta Lazarová.

V něm, pravda, jezuita nebyl vylíčen v nejlepším světle, ba naopak; i když zprvu působí jako beránek (hraje ho geniálně ještě mladý a tmavovlasý herec a režisér Miroslav Macháček). Ano, i tento film je tudíž tendenční, nelze však (a nejen pro obrovskou jeho působivost) než uznat, že kus pravdy ukázal. Taky to se dělo a Kralická bible se pálila, a to obvykle obřadně, tj. před svátkem sv. Filipa a Jakuba anebo před svátkem svatého Jana Křtitele. Proč? Ohně tehdy patřily k lidovým zvykům, tak to bylo samozřejmější. Nešlo ale, jak zdůrazňuje Ivana Čornejová, o praxi typickou jen pro katolickou církev; „uplatňovala se u všech konfesí té doby.“ Znalá autorka navíc ani nijak neumenšuje strádání některých exulantů. Odejít, to je vždy strašné; aby nebylo. Něco jako „temno“ v těch desetiletích tedy proběhlo, ale přirovnal bych to k dnešnímu pohledu na revoluce v televizi. Pak tam přijedete a lidi se baví, pomalu ani neví, o jakém převratu mluvíte. To samozřejmě nevztahuji na Ukrajinu, kde je situace krizová.

tem

A závěrečné dvě kapitoly knihy líčí víc s chválou Barokní stavitelství a komponovanou barokní krajinu a Barokní učenost a krásné písemnictví. Titul knihy Temno zvolila Čornejová každopádně jako protimluv.
Už jen praktický dodatek. Společnost Kosmas uvádí, že je velmi úspěšná kniha (čtivá a skutečně výstižná) už rozebrána. Všimněte si ale, prosím, že si ji lze dál pohodlně rezervovat ve vybraných prodejnách: Temno - Ivana Čornejová | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví.