Polsko-americký historik Jan Tomasz Gross znovu, již podruhé, rozvířil polské vody. Před nedávnem vyšla v Polsku jeho kniha Strach a řada historiků, novinářů, politiků i církevních představitelů vyjádřila nesouhlas. Gross totiž líčí poválečné násilí na Židech a obviňuje Poláky z antisemitismu.

Polský antisemitismus je pojem, se kterým řada významných Poláků válčí už desítky let. Nepříliš úspěšně. Znovu a znovu se v západních médiích například objevuje obrat „polské koncentrační tábory“. Není divu, že to Poláky dráždí – stačí si vzpomenout, jak neochotně přijímala česká společnost informace o koncentračním táboře v Letech – a to byl tábor, s nímž měli Češi podstatně víc společného než Poláci s nacistickými koncentráky na polském území.

Grossovi odpůrci autorovi vytýkají, že knihu psal podle předem připravené teze a že mezi případy nediferencuje: je například sporné, zda lze oloupení ve vlaku pokládat za projev antisemitismu, nebo zda se dají přičítat na vrub antisemitismu útoky na příslušníky tajné služby židovského původu.

Odborně, říkají historici, Grossova kniha neobstojí. Autor se místo odpovědného bádání v archivech zaměřil na výpovědi svědků a z pramenů si vybírá jen to, co se mu hodí, přičemž občas překroutí citát tak, aby odpovídal jeho tezi.

Podobný „boj“ s Grossem, který Polsko opustil po vládní antisemitské kampani v roce 1968, zažila polská scéna už jednou, když před lety vydal knihu Sousedé o pogromu v městečku Jedwabne. I tenkrát byla polská veřejná scéna rozdělena. Na jedné straně stáli lidé, kteří tvrdili, že staré rány je nutné otevřít a minulost poznat a reflektovat, na druhé straně tací, kteří i tenkrát poukazovali na nepřesnosti a deformace, které se v knize vyskytovaly.

Osobně soudím, že přes všechny Grossovy příklady, které občas hraničí s až nechutným hororem, bere autor malé ohledy na dobu, v níž se ony hrůzy děly. Bezprostředně po válce panovaly divoké mravy, stačí si vzpomenout, jak „holubičí“ Češi dokázali zatočit se svými německými spoluobčany – a nemyslím teď vyhnání, ale strašlivé poválečné perzekuce německých starců, žen a dětí. I v poválečném Československu a Maďarsku došlo k pogromům na Židy a také se o nich skoro vůbec nemluví.

Ve střední Evropě se antisemitismus vyskytoval po staletí a je zřejmé, že jsme se tohoto hanebného postoje ještě nedokázali opravdu zbavit: zničené židovské náhrobky či některé internetové stránky a veřejná vystoupení o tom svědčí nadmíru jasně. Jan Tomasz Gross však hledí jen na Polsko a z jeho podání vyplývá, že Poláci mají antisemitismus v krvi. Připomeneme-li si, že právě Poláci zachránili za války nejvíc pronásledovaných Židů, ač za jejich ukrývání hrozila okamžitá smrt, začne myšlenka na „vrozený“ antisemitismus vypadat podivně.

Poctivě řečeno není Strach ani tak historická kniha, jako spíš publicistický výkřik, provokace. Nepochybně úspěšná – za pár dnů se jí prodaly desítky tisíc. Je zřejmé, že se autor mýlí, soudí-li, že v Polsku o temné straně minulosti nechce nikdo slyšet.

LN, 25.1.2008