29.3.2024 | Svátek má Taťána


KNIHA: Sternova Mystika Západu

28.5.2010

Po knížkách Média, psychoanalýza a jiné perverze (2006), Totem, incest a odkouzlení buržoazie (2007) a Anální vesmíry (2008) vydal loni Jan Stern i Mystiku Západu následovanou letos Psychoanalýzou všednosti. Ta se skládá z patnácti esejů, loni jich bylo tucet. Letošní jsou poutavé, mají tituly jako Narcistická masturbace, Nesnesitelná tíha mateřštiny, Proč jsou gayové pohlední?, Proč si vlastně žena pořizuje muže?, Proč jsou dnešní dívky nesnesitelné? anebo Včelka Mája a Majka z Gurunu, ale prolistujme radši předposledního Sterna dotýkajícího se i politiky a nového ponechme literárním časopisům.

Mystika Západu připisuje, stručně řečeno, struktury individuální mysli i sociálním kolektivům. Ačkoli jde o sociologické eseje, autor sociologem není mohl kapitoly zrovna tak nazvat psychoanalytickými. Publikace má dva díly (Psychoanalytické koncepty uvolněné pro sociologii a Sociologické koncepty pojednané psychoanalyticky) a každý obsahuje pět esejů. Kniha je navíc uvozena titulním esejem a uzavřena kapitolou Melancholická éra.

Vcelku pak jde jak o průvodcem Freudem, tak o plodné přemítání nad jeho vývody. Snad Stern v Mystice Západu dokonce načrtl a zformuloval i novou sociologickou teorii, to však neumím posoudit. Předvádí zde podle mne invenční "výrobu" sociologizujících spekulací a současnost zkoumá jako manio-depresivní dobu. Proč asi? Je to sice euforická doba, ale nešťastně, a společnost této "pozdní doby" je paletou mánií. Rubem těch mánií jsou deprese.

Za vzorek společnosti Stern bere s klidem paranoidního psychotika - až nutkavě pátrajícího po smyslu všeho a nevědomky tak utvářejícího vlastní bídný stav. Je jím i sám a vžívá se do jeho dispozic, které však jsou vlastní nám všem. Manio-depresivní éra tudíž prý nemůže být ani omylem egoistická ani individualistická.

V poutavé kapitole o melancholii pak autor zkoumá definici narcismu alias nejinfantilnějšího možného stavu. Do sociologie ten pojem vnesl Richard Sennett (1977) a nikoli jen podle něj je narcismus gumováním rozporu vnitřního a vnějšího světa. Stern tu připomíná, že i Freud dal pojem narcisismus už před sto lety do souvislosti s homosexualitou (a tělem), zatímco kratší pojem narcismus vázal k vazbě libida na "Self". Ani jemu samému to asi ale nebylo jasné a vzápětí pojmy ztotožnil.

Odkud ale Self čerpá energii? ptá se Stern s Freudem. Od Boha? Od pudu? Anebo od ďábla totožného s pudem? A jak se dělí lidé? Snad podle těchtoMystika Západu zdrojů? A vzniká snad láska ve chvíli, kdy povolí vazba Self a narcistického libida? A proč máme rozdíl mezi libidem sexuálním a narcistickým? Kdo ví, ale právě narcismem se Freudovi podařilo slušně vysvětlit taky rozdíl mezi láskou a sexualitou. Jak? V mysli každého zůstává možná jen jediné klíčové tělo, k němuž se každý vztahuje, jako je každému souzena i jedna jediná tvář. Ale pouze v ideálním případě jsou tělo a tvář i propojeny v klíčového partnera (partnerku).

Vycházeje z Freudovy teorie psychózy je i Sternovi spouštěči deprese ztráta objektu. Po ní dojde k vyprázdnění či rovnou devastaci ega a milovaný objekt je obsazen naší psychicko-erotickou energií (narcistickým libidem). Energie ho "vcucne" do naší mysli, aby se s námi tento objekt identifikoval a pohltil naše já a vrátil je dětinskému narcismu. Možná se pletu, ale Coelho tomuhle říká záhir.

Avšak nejde samozřejmě jen o to. Stern zkoumá charakteristiky deprese z kolektivního hlediska a ptá se, KTEROU ČI JAKOU LÁSKU jsme jako civilizace a kultura ztratili? Odpověď zní, že jsme už s Nietzschem ztratili Boha, a podle Sterna jsme tak i pozbyli to, čemu třeba Ondřej Neff, ale nejen on, říká utopie.

Civilizace prožila cosi, co by na individuální rovině spustilo depresivní scénář, konstatuje pak poměrně objevně Stern. Ocitli jsme se především v krizi řeči (a tady by mu dal okamžitě za pravdu i Karel Hvížďala). Lidé bez řeči ovšem ztrácí vědomí, a to je zlé. Z řeči zbyly bohužel jen slogany, hlášky, esemesky, smajlíci, výkřiky na síti a zní to staromilsky ba kosíkovsky, pokračuje Stern, ale fakt koroze řeči nemohou rozpaky ze staromilství zakrýt.

Je nepopiratelný. Schopnost porozumět textu u dětí dál klesá a prokazatelně sice disponují vyšší inteligencí nežli naši předkové, ale kvalitnější mozky hostí chatrnější vědomí, neboť k porozumění textu potřebujete schopnost soustředit se delší dobu neboli pevné hradby na hranicích města, které udrží příboje rušivých vlivů přicházející z vnitřku psýchy i sociálního vnějšku.

A tak jsou mozky dneška lepší, ale přesto neprodukují nic konzistentního, jak by určitě prokázala i komparaktivní analýza slohových prací dneška - a slohů starých třicet let. Ego je dnes destruováno a divme se, proč vlastně civilizaci nedoprovází žádná vina, jakou Freud u pacientů až nahmatával. Byla, ale u lidí jako celku mizí a zmizela. Proč? Zmizelo sebepozorování, nahradilo je sebeobviňování. A Stern i pohotově předvede, nakolik Kundera (v románu Nesmrtelnost) popsal právě vymizení studu.

Stydíme se dnes spíš za stud samotný a kde koroduje ego, musí stud nutně mizet a je posuzován jen jako přežitek – a co pak s novým kolektivním vědomím? Touží se po tzv. luciditě alias magické víře, že "Já" může ovládat a tvořit skutečnost, a o tom nás i denně ubezpečují všemožné šílené kurzy. A bylo už hodně civilizací, jež věřily ve vlastní výlučnost, ale snad žádná se dosud necítila v cíli tak rouhavě. Připomíná to i Václav Bělohradský a podle Sterna se plete v jediném. "Růst Růstu" je podle Bělohradského ideologií, podle Sterna je prostě programem sebezničení. Ano. Přesně dle modelu manio-deprese.

***

A co víc? V dalších částech knihy luští Stern i třeba otázku zdravého narcismu a sám tu jako chybu vnímám jen jeho přílišný odsudek alchymistů, které z nějakého důvodu neprávem považuje za narcismu upsané - a za pouhé imitátory kreativity. Ano, byli tací, ne však všichni.

Jen my, freudiáni, vnímáme i nejistou hranici neurózy a psychózy, pokračuje Stern. Ta druhá z první vyrůstá. Snad i proto jsme předurčeni hrozit se reálné možnosti kolektivní psychózy.

Dobrá. Ale JAK "překlopit" dnes tak neutuchající spílání Freudovi do oné kolektivní psychoanalytické seance? A jak tím pomoci světu, když ztrátou řádu řeči dál a dál ztrácíme sami sebe? Je to podstatná otázka a mně osobně přijde proto až poněkud pobavující, že zde autor jmenuje jen a právě spisovatele Miloše Urbana (člena to sekty Mariánského sloupu) a že jej otřeseně vnímá jako rafinovaného nepřítele pokroku. Proč? Podle Sternova názoru si Urban vědomí velikášsky plete s "kojeneckým Self". A buďme přísní sami k sobě, radí Stern až skoro jako kazatel. A ztrácejme čas s formou vlastní řeči. A vyhlasme válku zkratkám, sloganům i jen mlžným pocitům. Jinudy cesta nevede.

K volbě vůdce často stačí, když má typické vlastnosti jedinců v davu a působí dojmem větší síly a libidinosní svobody, pokračuje autor tím, co už předvídavě vystihl Freud, a v druhé části knihy připomíná všechny pacienty, kteří "část myslí předávají psychoanalytikům".

K témuž je přece ale odsouzena i mysl kolektivní, tvrdí, a KDO bude v tomhle případě analytikem? ptá se. Kdo?

Snad vládci? Superega? Hitler (ten vyvolený diletant a bouřící se syn, který byl i kolektivním Id)?

Putin? V těch i dalších souvislostech hovoří nakonec Stern i o "politice nevědomí" a konkrétně třeba o tom, že Paroubka mnozí nesnášejí, polovědomě však ho nakonec vždycky uznají coby "kápa".

Vždyť má image mafiánského bosse! Zatímco takový Špidla... je jakýmsi vítězícím outsiderem a v roli vůdce by byl jen šedivou myší.

A dočkáme se i dalších příkladů, jak se sféra vůdců mění v kolektivní Id, a nejen podle Sterna lze tak "mapovat" i současného prezidenta, o němž už přece před lety kolovala kolektivní fantazie na téma homosexuálních styků s hercem a tenistou Bartoškou, ale pak zase s radním Richterem. (A autor zde pro zajímavost cituje i z díla folkloristy, etnologa a sběratele novodobých pověstí Petra Janečka.)

Protože však narcis po každém objektu vyžaduje plný srůst s Já, je nutně každým zklamaný a zrazený a nakonec často odsouzen každého nenávidět, dodá Stern, a základní a hledanou narcisovou částí bývá přitom vlastní nevinné, čisté dětství...

Kniha však přemítá i o vztahu Čechů - jako kolektivní bytosti - k hrdinství... a probírá legionářský kult, válečné letce i zbožnění generála Ludvíka Svobody, ale i zbožnění Fučíkovo, Švermovo či Jožky Jabůrkové. A háčky. Češi totiž hrdinu vždy odkopnou, už je to tak. Hrdinství vyvolá sice taky u Čecha extázi, ale jen chvilkovou, a nato je prožita tragédie kolektivního narcismu, je rozpoznáno, že byl hrdina "sám pro sebe" (vlastně) a skutečnou, integrovanou osobností, a tedy s hranami... a ostny. Nu, a cos takového je podle Čecha třeba snížit. Ponížit. Seřvat jako dítě. Jako když dítě trestáme, že už není nevinné.

***

Asi nejtajuplnějším rysem období po převratu 1989 byl odvrat Čechů od kultury a masivní zavržení kulturnosti ve prospěch nejbulvárnějších forem, pokračuje Stern a všímá si nyní krize čtenářství.

Dnešní vysokoškolák, pravda, nepřečte už ani zdaleka tolik knih jako středoškolák let sedmdesátých, kterým byla i autorova matka. A přístup národa k literatuře? Býval jiný. A situace taky. Po prvních třech knihách jsem byl hmotně zajištěn, vzpomíná až neuvěřitelně Vladimír Páral. Měl jsem na vkladní knížce 90 000 korun a při tehdejší své životní spotřebě 20 000 korun ročně to představovalo nejméně čtyři roky zajištěného klidu na psaní.

Smutně pak Jan Stern i vzpomíná, jak jeho jinak intelektuální matka "dožila" po převratu Harlekýny, Bleskem, telenovelami.

Čech, pokračuje pak, býval a bývá lokaj... anebo hulvát. Co smějící se bestie reaguje na svět četnými strategiemi, a to chytráctvím, podezíravostí vůči autoritám, pasivní rezistencí Švejka a... improvizací. Vše jsou však projevy lokajství, které naštěstí i sublimovalo ve flexibilitu, a hle, jak rychle díky tomu národ našel modus vivendi. A dál nachází. Ale také bývá papežštější než papež a davem imitátorů.

I listopadový převrat byl spíš imitací revoluce a kdesi vespod "pod Prahou" snad stále šlape systém fungující od Rakouska. A jsme ve své většině dál i Čtvrtníčkovými Ivánky. A politikou posedlí. Protože když Kundera dorazil do Francie, jedním z prvních pocitů byla hrozná úleva od politiky. Dělat ji neumíme, připomíná Stern, a české kádrováctví, sektářství a schůzovnictví jednoduše není normální.

Cituje dále i známý názor historika Bořivoje Čelovského na vztahy Čechů k Němcům, podle něhož funguje tzv. stockholmský (mnichovský) syndrom. Oč jde? "Já" čelící přespřílišné moci bere, jak známo, zavděk ztotožněním s mocí a identifikujeme se s nepřítelem, i kdyby už imaginárním. Buduje snad v sobě i český národ dobré i špatné Já, tak jako dítě? ptá se Stern. A může snad kolektiv skrytě přitakávat agresi vůči sobě. Vnímat vlastní neštěstí i jako požehnání? Pochopitelně ano.

Právě koncept zvnitřnění ale umožnil i nahlédnout do podstaty societ a Češi se formovali pod německým tlakem a kvůli němu a platilo a platí, že zprvu musíme být kopií onoho tlaku, abychom se vůbec dokázali vymanit. I proto náš národ nakonec koncipovali Dobrovský a Jungmann, dodává Stern, a nikoli zapomenutý Amerling, který chtěl na Budči tváří v tvář rakouskému živlu stvořit alternativu jinakosti. Amerlingovi však něco scházelo. Co?

NE.

"NE" v hávu ANO" stojící u počátku každé kultury a každého Já, míní Stern.

***

V závěru knihy se lze dočíst ještě o Sociologických konceptech pojednaných psychoanalyticky. Stern se tu vrací k textu, kde Bělohradský postavil paní Bovary proti Babičce (tomuto prorakouskému, populistickému kýči zavírajícímu oči před skutečností a psaným jako terapie), a připomíná, že OBĚ knihy vyšly roku 1856.

Flaubertovo dílo přitom vnímá jako nudné a dokonce blbé a Babičku... Nu, není snad bez zajímavosti, že kněžna Zaháňská vlastně také byla utajenou Bovaryovou.

V dalším eseji Hraniční osobnost naší doby se Stern odpichuje od Riesmanovy knihy Osamělý dav (1950), ze které vzešly první mráčky postmoderního vědomí, a zkoumá třeba i Dietlův seriál o Jakubu Skláři, přičemž už dříve v knize dospěl i ke zdůvodnění toho, proč je Major Zeman vlastně méně ideologický než Chalupáři.

Vraceje se opět a opět k Freudovi, připomíná Stern i smutnou skutečnost a to, jak často vina už předchází zločinu. Vždyť Mnohé zločiny byly uskutečněny jen proto, že byly předem zakázány, a s jejich realizací byla realizátorům spojena duševní úleva.

Už předem existovalo vědomí viny, které toužilo být umístěno, a zločinec si to "zařídil", aby konečně i věděl, proč je zločincem...

A když trest nepřichází?

Právě to se děje dnešnímu Západu, končí Jan Stern.